Zaostřeno na ...
A studio Rubín

Skrze osobní vypovídat o obecnějším
[7.10.2019]
...ptala se Veronika Boušová...

Tumor jako humor. Čekání na lopatu v perníkové chaloupce. Silná ruka a něžné pohlaví. Dramaturgie A studia Rubín se v sezoně 2019/2020 zabývá tím, „o čem jsme zapomněli mluvit“. Téma jsme rozvedly s Lucií Ferenzovou, režisérkou a zastupující šéfdramaturgyní divadla.

A studio Rubín zahájilo sezonu v karlínské Invalidovně na festivalu …příští vlna/next wave… jako spoluproducent performance Tumor – karcinogenní romance skupiny T.I.T.S. Podílela jste se na dramaturgii. Překvapilo vás během té práce něco?
Tento projekt vznikal především jako spolupráce Dagmar Radové, která je autorkou scénáře a skupiny T.I.T.S. kolem performerky a režisérky Nely H. Kornetové. Je okouzlující, jak obě pracují s tak závažným tématem - Dagmar v textu a Nela na scéně. Zásadním je touha po komunikaci, s tím, že ať je téma sebetěžší, nepomůže, když o něm budeme mlčet. Naopak. Dagmar pak s týmem objevila formu, kterou se dá toto téma otevřít - formu romance. V symbolické rovině jde o bující karcinogenní vztah dvou lidí, ale vzrušující je, že pořád to může být taky dialog nemocného člověka se svým tumorem. Text vznikal na základě různých zkušeností, i těch zcela osobních, proto jde na dřeň. Zároveň je to svým způsobem báseň o všech podobách lásky, takže i když obrazy jsou mnohdy drastické, troufám si říct, že to někdy zažil snad každý z nás. Pokud se ptáte, co mě překvapilo, tak popravdě statistiky: podle Národního onkologického programu každý třetí Čech onemocní rakovinou a každý čtvrtý na ni zemře.

Tumor – karcinogenní romance je zdařilou sondou do zákonitostí psychosomatiky. Mohl by to být důvod, proč se premiérové publikum skoro nesmálo?
Nela H. Kornetová pracuje ve svých inscenacích s divákovou schopností zrcadlit emoce a fyzické projevy viděné na scéně, což asi může pro někoho být zvláštní druh ataku, na který možná není zvyklý. Ačkoli co jiného by divadlo mělo umět, než teď a tady působit na všechny smysly, rozum i cit. Premiéra je vždy specifická a těžko z ní soudit, kam se inscenace dál vydá; bývá dost nervózní a mnohdy taky premiérové publikum je výjimečné. Na druhé repríze už veškeré scény působily tak, jak byly zamýšleny - a publikum se bavilo. Možná svou roli hraje i anglicko-česká verze: pozor 9. října bude slovensko-česká verze v obsazení s Jarem Viňarským.



Tumor – karcinogenní romance (foto: Patrik Borecký)
Tumor – karcinogenní romance (foto: Patrik Borecký)


Zaznamenali jste nějakou reakci od konkrétního diváka či divačky, která by pro vás byla důležitou zpětnou vazbou?
Myslím, že nejdůležitější reakce byla ta od dívky, která autorky inspirovala a sama si rakovinou prošla. Po představení své dojmy popsala jako „milý šok“ a prý tam bylo všechno, co jim řekla, a dokonce i co ne. A co se týče toho humoru…to je přetěžká disciplína, kterou dělají nuance. Mně osobně typ nadhledu a vtip, který Nela používá, tedy jakási práce s komentovaným bytím na scéně a sebeparodický nadhled, je víc než blízký, a myslím, že Tumor je tohoto křehkého humoru pracujícího s trapnem, vědomou přímočarostí, komentovanou banalitou, která ve výsledku může o nás vypovědět víc, než sofistikované studie, plný a že jeho míra je zřejmá. Nezbývá, než se přijít podívat na vlastní oči.

Další chystaný titul, na kterém se podílíte, Perníková chaloupka, otevírá téma stařecké demence v souvislosti s kvalitou života a mezilidských vztahů. Myslíte si, že se o těchto souvislostech málo mluví? A stojí diváci vůbec o takovou „diskuzi“?
Myslím, že téma stařecké demence anebo nemoci Alzheimera může být v symbolické rovině očistné pro uvažování o celé společnosti, která zapomíná, propadá chaosu, zjednodušení. My v této inscenaci asi nebudeme přímočaře dokumentární, nebude to sociologická studie do péče o seniory, ačkoli jako tvůrci máme osobní vhled do problematiky i zkušenosti z blízkého okolí a v této linii chceme vést diskuse po představeních, se skutečnými odborníky a iniciativami, které se tímto tématem zabývají. Hlavními postavami budou staří sourozenci a syn jednoho z nich, který je chodí navštěvovat do domova důchodců. Inscenace bude spíš o mezigeneračním vyrovnávání, ačkoli už teď se nám vrší nepřeberné množství materiálu označeného jako „demence“. A ve spoustě toho materiálu objevujeme velké množství krásy, která o našem světě vypovídá ve své absurditě mnohem víc, než kdybychom chtěli co nejpravdivěji zachytit realitu.

Můžete to upřesnit?
V tom ztraceném nesmyslném a opakujícícm se jazyce je smysl, obraz i možné pochopení našeho „normálního“ světa. Proto i ta forma pohádky naruby, ve které do „temného lesa“ zavedou děti své rodiče a ne naopak, jak jsme zvyklí. A ještě můžu prozradit, že nás v tomto ohledu fascinuje popkultura a showbyznys. Takže téma kvality života a mezilidských vztahů proleze pravděpodobně všemi kanály (nejen těmi televizními).

Lucie Ferenzová (vpravo) na pražské Náplavce představila sezonu 2019/20 v A studiu Rubín
Lucie Ferenzová (vpravo) na pražské Náplavce představila sezonu 2019/20 v A studiu Rubín


Otázka genderové nevyváženosti se naopak řeší poměrně intenzivně v médiích, literatuře i umění. A studio Rubín chystá na toto téma inscenaci Ruka je osamělý lovec. O co půjde?
Ruka je osamělý lovec v režii Ondřeje Štefaňáka bude rubínovská reflexe kvantity i kvality násilí na ženách v české kulturní obci i mimo ní. Ondra ji charakterizuje jako zábavný a poučný quasi-autobiografický kabaret s množstvím odvážných čísel z pera jedné z nejvýraznějších evropských autorek nové generace a provolává, že revoluce něžného pohlaví je v dohlednu a že možná přijde i Věra Jourová. Tímto stylem se bude pracovat s tématem symbolického násilí popsaného poprvé Pierre Bourdieuem v sedmdesátých letech 20. století. Bourdieu poukázal na způsob projevování určitých stereotypů a sil ve společnosti, která je násilná ve své podstatě. Mluví o tom, že v takovéto společnosti není dobře ani ženám, ale ani mužům, protože i na ně jsou kladeny šílené nároky: v kariéře, cti, úspěchu, růstu. V takovéto společnosti se k moci dostanou ti nejdravější a nastaví podmínky; tahle společnost spotřebuje vše kolem sebe a přežijí jen ti nejsilnější.

V čem bude váš kabaret originální?
Pokud se bavíme o genderu a rolích ve společnosti, je velmi těžké jakkoli proniknout zavedený systém, ačkoli na poli umění se to celkem daří. V kulturních institucích už méně. V politice téměř vůbec. Co může být přínosem našeho „quasi-autobiografického kabaretu“ je možná fakt, že se budeme snažit mluvit právě o kulturním prostředí, ve kterém se pohybujeme a dobře ho známe; od platů, podmínek až po samotné násilí a sebedestrukci. K ruce nám bude silné pero spisovatelky z prostředí zahraničního - Katji Brunner - takže doufáme, že nám její vnější oko pomůže k půvabně humornému sebenahlédnutí.

Pokud se nemýlím, sama máte mladou rodinu. Postavení matek se také diskutuje často. V čem se ale postavení matky s malými dětmi začátkem 21. století reálně změnilo?
Tohle téma je hlavní v další chystané inscenaci Jenom matky vědí, o čem ten život je v režii Barbary Herz; a tady půjde skutečně o dokumentární divadlo. Bára po dobu téměř čtyř let sbírala materiál pro svůj scénář, který píše ve spolupráci s dramaturgyní Annou Smékalovou a gender specialistkou Šárkou Veselou a podařilo se jí vytvořit určitý vhled do života sedmi žen a současné mladé rodiny, která je na chvostu státního zájmu. Ať už skutečnost popíráte a odjedete žít na venkov, nebo jste matka aktivistka přímo v centru dění, studentka anebo žena s úspěšnou kariérou, stát na vás prostě kašle a situaci vám ztěžuje, co to dá. Bára svůj divadelní dokument popisuje jako scénický komix: trapně autentický, i když víme, že autenticita je tak trochu děvka, který je o tom, jak česká společnost vnímá mateřství a otázky rodinného rozpočtu; o ocenění a závislosti; o tom, co znamená být matkou ve veřejném prostoru; a o matkách na piedestalu a taky na střídačce kapitalismu. A samozřejmě o kojící mafii a o sexu. A v čem se postavení matek 21. století reálně změnilo? Možná v tom, že si čím dál víc uvědomujeme a nahlas říkáme, že péče je práce.

Vrátím se ještě k předchozí rubínovské sezoně, která se nesla v duchu motta S kým žijem? Připravila jste pro ni monodrama Klaunovy názory a vlastně tím navázala na Fričovo Burnout aneb Vyhoř! Obojí je sondou do složitého života divadelníků. Je to třeba i reakce na to, že politici, placení z našich daní, v současné době ventilují navenek pracovní problémy a stěžují si, jak jim práce, kterou si vybrali, zasahuje do osobního života?
Myslím, že je to spíš touha vztahovat se k intimnějším a osobnějším tématům, na kterých se můžou ukázat „druhé dějiny“; touha skrze osobní vypovídat o obecnějším. Inscenace Honzy Friče je primárně o fenoménu vyhoření, jehož principy jsou ve všech profesích stejné. Tady sledujeme divadelníky, ale stejně tak bychom mohli sledovat topmanažery anebo možná zmíněné politiky. Ale vidět režiséra v krizi anebo přepracovanou herečku probíhající pražská divadla je pro samotné divadlo jaksi nosnější.

Ve Fričově inscenaci komentují autobiografické situace vyzrálé osobnosti: herci Natálie Řehořová, Jiří Panzner, výtvarnice Jana Hauskrechtová i režisér Jan Frič. Postava Klauna v podání herce Šimona Krupy je oproti nim mnohem ukřičenější, ačkoliv vyjadřuje totéž...
Co se týče Klauna, tak tam jsme k tvaru dospěli hlavně skrze předlohu Heinricha Bölla - v ní je Hans umělcem cestujícím po štacích, opustila ho dívka, on nemá na nájem a řeší, jestli dál hrát, anebo jít s kytarou rovnou žebrat na schody hlavního nádraží, a co hlavně: spílá všemu a všem kolem sebe, jen na sebe nedá dopustit. Tahle ublíženost je nám taky všem vlastní a mnohé, i velké politické činy se často dějí z podnětů uvnitř duší, pěkně ukrytých před okolním světem. Zajímají nás tyhle „druhé dějiny“. A pokud vypovídají o těch „prvních“, tak jedině dobře.
.