Zpráva

BuranTeatr uvede erotickou baladu
vydáno: 6.9.2018
Čtyři lidé. Čtyři příběhy. Různé životy. Různé touhy. Nezáleží na tom, co pícháte. Hlavně že pícháte. Šukání? Milování? Láska? Samota? Strach? Sebedestrukce? Souboj slin. Groteskní vzdychání. Napnuté vnitřnosti. Ticho. Homo eroticus aneb Láska v době těla - autorská inscenace o sexu a intimitě, o bezejmenných tvářích, dočasném nasycení a o člověku v zajetí prázdna v režii Gabriely Ženaté má premiéru 14. září 2018.

„Na počátku přípravy inscenace byly úvahy o duševní a fyzické mezilidské intimitě, o sexu a přístupu k partnerským vztahům u generace současných plus mínus třicátníků. Spolu s režisérkou a herci jsme přemýšleli a diskutovali nad významem sexuálního prožitku pro povahu, stav, životní styl a cíle člověka, nad emocionálním a tělesným prožitkem při milostném aktu, nad rozdílem mezi pojmy jako „šukat“ a „milovat se“, tedy nad rozdílem mezi čistě tělesným aktem s cílem fyzického uspokojení a milováním jako vrcholem intimního spojení mezi dvěma osobami. V důsledku toho jsme se zabývali také rozdíly v kvalitě erotického zážitku – mechanickým uspokojováním pudů a metafyzickým prožitkem. Zajímal nás vztah komponentů rovnice sex – sex z lásky – sex bez lásky – láska bez sexu. Společné debaty o vlastních zkušenostech, pocitech a názorech pak vygenerovaly další důležitá témata, týkající se sexu a lidské sexuality, např. aktuální otázku a vzájemně se ovlivňující fenomén úbytku maskulinity a feminity aj.,“ charakterizuje vznik inscenace dramaturgyně a autorka scénáře Sabina Machačová.

Prvotní impuls pro samotné zaměření na sex a sexualitu však vyšel již předtím od režisérky Gabriely Ženaté: „Sex, splynutí, šukačka – jedno a to samé? Zdánlivě. Partnerské vztahy silně ovlivňuje kvalita intimního splynutí. Umožňuje nám poznat sama sebe i druhého člověka jinak. Sex může být osvobozující, nabíjející, hluboký, ale i povrchní, odcizený a zraňující. Baví mě učit se milovat, číst knihy Davida Deidy, poslouchat Denisu Říha Palečkovou. Naše inscenace není filozoficko-didaktické dílo s návodem, jak mít správně sex. To ne. Jen chvíli něžně a chvíli surově ohledáváme, jak nejblíž můžeme být druhému člověku a kolik strachu nás drží v citovém prázdnu.“ Na tomto základě vznikl autorský scénář, zpracovávající zdánlivě nesouvisející příběhy čtyř postav, které v inscenaci ztvární Lucie Ingrová, Alžbeta Vaculčiaková, Petr Holík a Dominik Teleky. Každá z postav si v sobě nese jiný vztah k sexu, vede jiný styl života, zosobňuje v sobě jiný charakter i jiný pohled na věc. Nad tím vším se pak klene společný prvek a téma obecnější, které se dotýká právě citového a sexuálního naplnění, strachu ze samoty a neúspěšných obranných mechanismů, které jsou paradoxně spíše sebedestruktivní.

Inscenace ve formě stylizované moderní činohry se silnými abstraktními a metaforickými prvky se svojí atmosférou inspirovala např. filmem Samotáři (2000, r. D. Ondříček) nebo Příběhy obyčejného šílenství (2005, r. P. Zelenka). I když je primárně baladická, syrová a krutá, obsahuje také hořký – ale velice lidský – humor. Tento humor není banální, založený na laciném sexuálním klišé, ale na trochu ad absurdum podané lidské realitě a běžnosti.

Důležitou složkou jsou významotvorné a komentující projekce, jejichž autorkou je scénografka Magdaléna Paráčková, a autorská hudba Martina Nešporka, který inscenaci doprovází živou hudbou za pomocí elektrické kytary.

„Jako prvotní inspirace k diskusím o atmosféře scénické hudby posloužily skladby Do You Love Me? od Nicka Cavea, My girl/Where did You Sleep Last Night? od Nirvany a Old river od brněnského skladatele Iszka Baraqua (Františka Chaloupky). Když jsem přemýšlel, jaká hudba se k inscenaci hodí podle mě, napadly mě písně kapel Pixies, White Stripes nebo opavské kapely Ladě. Při skládání jsem se pak opíral především o charakteristiku postav a témata, která ve hře řeší. Nejprve vznikly čtyři songy, které v sobě měly zhutnit atmosféru všeho, co se týká dané postavy. Hudební motivy songů jsou předznamenány nebo se vracejí i v jiných situacích v rámci celkové scénické hudby. S minimem efektů jsem se pokusil o vyjádření zoufalství, něhy, přehnané sebejistoty, bázlivosti, zamilovanosti, krutosti, jemnosti či strachu,“ charakterizuje hudbu Nešporek.

Vulgarismy, možná nahota či explicitní sexuální scény nejsou prázdnou provokací nebo komerčním tahem. Naopak. Každý z použitých prvků nese hluboký význam nejen pro téma inscenace, ale i pro přesvědčení a potřebu inscenátorů pojmenovávat a analyzovat sex jako normální součást lidského života, která nás všechny významným způsobem ovlivňuje.

„Nemáme pocit, že bychom měli kolem tématu sexu chodit po špičkách. Nechceme tím degradovat jeho význam na něco pro člověka nevyjímečného. Naopak. Ale chceme tím upozornit na nutnost vnímat sex jako součást života, o které – i když se jedná o vrcholně intimní zážitek mezi dvěma lidmi – je potřeba komunikovat otevřeně a „normálně“. Je možné, že se někteří diváci budou cítit pohoršeně, ale jsme ochotni toto riziko podstoupit,“ dodává s úsměvem Machačová.

Ve scénáři jsou užity citace z následujících děl: Lydia Lunch – Paradoxia (překlad Kamila Lederová), Lydia Lunch – Budu dělat za drogy (překlad Pavel Klempera), Carlos Fuentes – Diana, osamělá lovkyně (překlad Martina Hulešová), Pedro Almodóvar – Patti Diphusa, Venuše záchodků (překlad Anežka Charvátová), Stanislav Komárek – Muž jako evoluční inovace?, Sarah Kane – Psychóza ve 4.48 (překlad Jitka Sloupová), Dorota Maslowska – Dva ubohý Rumuni, co mluvěj polsky (překlad Barbora Gregorová).

zdroj zprávy: Miroslav Ondra