Zpráva

Čapkův Hordubal inscenovaný jako výzva k dekódování informací
vydáno: 23.11.2022
„Chlap je mlád, dokud něco začíná!“

Byl Hordubal ušlápnutým manželem, který se stal po návratu z „velkého světa“ racionálním liberálem? Nebo naopak osamělým mužem, chvílemi dojemným i komicky zabedněným člověkem, jemuž se svět změnil náhle před očima? Slavný román Karla Čapka je zajímavý především dvojím úhlem pohledu, tedy neustálou konfrontací představ a skutečnosti. Inscenaci nastudoval nový kmenový režisér Činohry ND Michal Vajdička, v jehož režijní práci lze pozorovat i prvky konzervativního modelu divadla ozvláštněné o moderně vystavěné, řemeslně propracované jevištní situace, při tvorbě výrazných charakterů především precizně pracuje s herci – a pro nastudování Hordubala je tedy skvělou volbou.

Karel Čapek - HORDUBAL
Předpremiéra 30. listopadu 2022
Premiéry 1. a 2. prosince 2022 v Národním divadle
Režie: Michal Vajdička
Dramatizace a dramaturgie: Ilona Smejkalová
Scéna: Pavol Andraško
Kostýmy: Katarína Hollá
Hudba: Michal Novinski

Hrají:
Polana Hordubalová: Zuzana Stivínová
Hafie, její dcera: Josefína Krycnerová* / Kristýna Šobíšková*
Štěpán Manya: Radúz Mácha
Starý Manya, jeho otec: Jiří Štěpnička
Míša, bača: David Prachař
Vasil Gerič Vasilů, starosta Krivé: Jan Bidlas
Gelnaj, četnický strážmistr: Vladislav Beneš
Karel Biegl, četnický aspirant z Čech: Filip Kaňkovský
Mechajl Hordubal, mladší bratr Juraje: Igor Orozovič
Oxeňa Hordubalová, jeho žena, kelnerka: Zuzana Stavná j. h.
Gejza Fedeleš: Matyáš Řezníček
Michal Herpák, zvaný Kobyla: Filip Rajmont
Andrej Pjosa, řečený Husár: Alois Švehlík
Marika Berkovičová, hospodská: Johanna Tesařová
Juliana Varvarinová: Alena Štréblová
Marta Bobalová: Sarah Haváčová j. h.
Ďula Manya, Štěpánův mladší bratr: Filip František Červenka j. h.
Advokát z města: Sebastian Jacques j. h.
Tulačka: Martina Znamenáčková j. h.


Dramaturgyně a autorka dramatizace Ilona Smejkalová o inscenaci:

Před deseti lety, konkrétně 14. listopadu 2012, mě poprvé napadlo dramatizovat Hordubala – bylo to ještě v jiném divadle i s jiným režisérem. Viděla jsem tehdy po čase Fričův film Hordubalové, román si znovu otevřela a nápad si tehdy poprvé zapsala. Mně osobně bylo téma Hordubala blízké i proto, že pocházím z moravské vesnice na Vysočině, z prostředí ovlivněného jak katolicismem, tak určitou velmi specifickou a pečlivě dodržovanou rituálností. Spousta věcí se za těch zhruba sto let nezměnila, byť rusínská vesnice u Čapka je něčím vskutku izolovaná a svérázná, určitě není zas tak jiná než moje rodná Černá.

Když jsme začali s režisérem Michalem Vajdičkou nad dramatizací přemýšlet, napadalo mě několik možných variant. Nejdřív mi přišla nejschůdnější cesta začít objevením mrtvoly a vyšetřováním. Pak jsem se teprve chtěla vrátit na začátek, odvyprávět pasáž až do smrti Hordubala, ne vše ovšem prozradit. A až poté (z)dokumentovat celý soudní proces. Anebo pracovat s dramatizací čistě jako s detektivkou? Co zkusit první část do Hordubalovy smrti lineárně odvyprávět, ale mnohem stručněji než je v románu? Nechat tam různé dějové díry a trhliny i zjevné nedořečenosti, teprve u soudu ta jednotlivá místa postupně doplnit. Anebo je naopak vyprávět trochu jinak, z jiné perspektivy?

Nakonec mi vykrystalizovaly dva možné způsoby vedení vyprávění. Buď dramatizaci vést opravdu čistě chronologicky, anebo jevištní adaptaci pojmout jako soudní proces s různými flashbacky a odbočkami. První varianta by víc pracovala s momentem překvapení, druhá mi připadala zase divadelně zajímavější, paradoxně ale i trochu stereotypní. Přemýšlela jsem, jestli se nedají obě varianty nějak zkombinovat, prohodit jejich časová souslednost.

Při debatách s režisérem Michalem Vajdičkou se nám ovšem otevřela další – a pro mě zcela překvapivá – perspektiva: začít Hordubalovou smrtí, ale vyprávět historii Hordubala bez fyzicky přítomného Juraje Hordubala, ukázat jeho osud a život skrze jiné postavy. Skládat jeho příběh jako dvojí detektivku – nejen hledání „vraha“, ale i hledání skutečného Juraje Hordubala, jeho duše. Kým byl, než odešel do Ameriky, a kým byl, když se po osmi letech vrátil?

Když jsme se už rozhodli, že začneme inscenaci Jurajovou smrtí, napadlo nás konfrontovat všechny postavy přímo na pohřebním karu. Na místě a v situaci, která je sice námi vyfabulovaná, ale která umožňuje přivést do jednoho prostoru hlavní postavy a příliš si příběhově a slovně nevymýšlet. Ano, většina postav naší dramatizace opravdu vychází přímo z Čapkova románu, mnohé motivy ovšem rozvíjíme, domýšlíme, dovypravujeme. Konec necháváme otevřený, možná ještě otevřenější než v knize.

Velký prostor ovšem věnujeme osudu Mechajla a Oxeni. V románu se objeví až téměř na konci, přesto v těch několika větách, které nám o této dvojici Čapek sdělí, je najednou vše – nepoučitelnost i jakási rodová podobnost a kletba. Přes všechno, co Mechajl o strastiplných osmi Jurajových letech za oceánem ví, i přes to, že vidí, jak draze Juraj za svou anabázi zaplatil, se totiž i on sám chystá vydat do Ameriky. Snažila jsem se proto vystavět i další možný hordubalovský paralelní příběh. Odraz i obraz Jurajova osudu, příběh mladšího Jurajova bratra Mechajla, muže, který se na vesnici vlastně ani nehodí a svou až feminní náturou je leckomu možná pro smích.

Významnou roli v románu hraje i vtipné využití anglicismů a slovakismů. Snažila jsem se Čapkův jazyk co nejvíce respektovat, dodržet i v připsaných pasážích stylovou jazykovou jednotu, ale nakonec během zkoušení leccos nechala i v obecnější, řekněme současné češtině. Protože i když jsme se všichni snažili vyhnout zbytečným vycpávkovým výrazům, teprve při zkoušení mi došlo, jak moc jsme dnes jazykově zahlceni, jak bezmyšlenkovitě naše věty natahujeme, propašováváme do vět plevelná slova. Ta lapidárnost sdělení a jednoduchých promluv bez kudrlinek mě nesmírně baví, ale vím, jak těžké je pro současné herce a herečky jazykový purismus dodržet.

Režisér Michal Vajdička o inscenaci

Čapek na nás prostřednictvím Hordubala naléhá, abychom zbytečně neodsuzovali své bližní za názory a myšlenky, které sami pochopit nedokážeme, za činy, které jsme neprožili na vlastní kůži. Je podle tebe největší aktuálnost románu právě v téhle toleranci?
Aktuálnost je zejména ve zdůraznění potřeby analytického a kritického myšlení. Nutnosti dekódovat všechny informace. Dnešní svět je zahlcen informacemi, a pokud si nebudeme schopni najít klíč k jejich dekódování, klidně se z nás mohou stát kati, kteří přesvědčeni o své pravdě pošlou Polanu a Štěpána na popraviště. Čapek se v Hordubalovi snaží nenápadně skrýt fakta, která mění celkový pohled na vinu jednotlivých postav. Na jedné straně se věnuje rozboru zranění srdce Juraje Hordubala, který působí velmi seriózně a usvědčuje jednu z postav, na straně druhé upozorní čtenáře, že srdce se cestou do Prahy poškodilo, čímž zpochybní jednoznačnost předchozího tvrzení. Čtenář však musí být obezřetný a v neustálém střehu, aby dokázal tyto informace zachytit a zpracovat.

V Činohře ND inscenuješ Hordubala bez Hordubala a na zahajovací zkoušce jsi řekl, že ti to přijde logické, že kdybys inscenoval příběh Jánošíka, postupoval bys podobně – bez Jánošíka… Jak ho na jevišti zpřítomnit?
Je jiné, pokud se vytváří obraz osobnosti prostřednictvím jednoho pohledu. Je to vlastně podobné jako s monografií a autobiografií. Jinak bych popsal sebe prostřednictvím autobiografie a jinak by mě popsali ostatní v monografii. Jinak by o mně psali lidé, kteří mě osobně znají, a jinak ti, kteří sledují jen výsledky mé práce. Pokud mám pohledů na osobu více, umím si vytvořit plastičtější obraz o ní. Zároveň bez jejích zásahů může vzniknout pohled poměrně objektivní, ale netvrdím, že pravdivý.

Každý, kdo viděl tvoji inscenaci Bál v SND, si musí položit otázku, čím tě prostředí maloměstských a venkovských hospod tak fascinuje.
Je mi blízké svou pravdivostí. Alkohol uvolňuje jazyk a emoce, lidé se stávají pravdivějšími, přestávají se kontrolovat a na světlo se postupně vynořují všechny vnitřní běsy.

Myslíš si, že by divák měl na konci naší inscenace pochopit, kdo je vrah?
Doufám, že na konci bude mít každý divák svoji verzi. To, že se diváci neshodnou, je dobře, alespoň podpoříme jejich kreativní dialog po představení. Samozřejmě záleží na pozornosti publika. Snažím se s ní pracovat tak, aby měl na konci každý divák co nejvíce informací.

(Vyňato z rozhovoru s Michalem Vajdičkou, který vedla Ilona Smejkalová.)

Herci Radúz MáchaFilip Kaňkovský, představitelé Štěpána Manyi a četníka Karla Biegla, o inscenaci

Ani jedna z vašich postav není vysloveně sympatická. Přilnuli jste ke Štěpánu Manyovi či Karlu Bieglovi v průběhu zkoušení? Máte pro ně pochopení?
Radúz Mácha: Vždycky se snažím jako herec svou postavu obhájit, pochopit a vysvětlit její jednání. Vytvářet a priori „nesympatickou“ postavu moc nefunguje. Navíc si myslím, že Štěpán Manya možná jako jediný pojmenovává věci pravým jménem, i když bez ostychu a úcty k mrtvému Hordubalovi. Zalže jen v obraně své milované. Je hrdý a nenávidí nespravedlnost. Jeho pozitivní vztah k Polanině dceři Hafii, která jej miluje více než svého otce, jen ukazuje, že je to v podstatě čistý člověk. Štěpánův problém je, že nade vše miluje koně a ženy. Kdyby ukočíroval tuto svou vášeň, asi by byl dalším průměrným obyvatelem Krivé. Pravda, povahou je možná někdy jako arabský plnokrevník, jedná pudově a nepřemýšlí nad následky, ale dopředu nijak záměrně nekalkuluje.
Filip Kaňkovský: Já přilnul k oběma. Opakovaným čtením a studováním textu se vynořují motivace postav a ukazují, že nikdy nic není černobílé a že je třeba přemýšlet o lidech jako o individualitách. Štěpán Manya mě hodně baví i kvůli tomu, jak ho Radúz hraje.

Čím může podle vás Čapkův Hordubal promlouvat k dnešním divákům?
Radúz Mácha: Skvělí autoři budou vždy aktuální a najdeme si v nich něco svého, současného. Možná právě ten motiv hledání „pravé pravdy“ – jak říká vyšetřující četník Gelnaj – by mohl v dnešním světě nejrůznějších dezinformací některé z nás motivovat k tomu, abychom se na události dívali z více úhlů, prověřovali zdroje a nespokojovali se s tím, že jsme našli tu „naši pravdu“.
Filip Kaňkovský: V záplavě informací dnešní doby je dobré si připomínat, kdo vůbec lidé jako Karel Čapek byli a že to jsou právě oni, kdo pozvedají něco, čemu se snad říká vlastenectví nebo národní hrdost. I když ve své době byli trnem v oku mnoha hlupákům a kolaborantům. V tom je ta současnost. A zrovna Hordubal je nádherný román, který stojí za přečtení. A snad i za vidění v Národním divadle.

Prozradíte, kdo podle vás zavraždil Juraje Hordubala?
Radúz Mácha: Přiznám se, že po prvním přečtení Čapkova románu jsem bral jako samozřejmost, že to udělali společně Štěpán a Polana. Ale při čtení naší dramatizace a následném dalším zkoumání Čapkova textu je opravdu možné, aby byl podezřelý kdokoliv z vesnice. Čapek si záměrně hraje s různými náhledy na pravdu a moc bych si přál, aby i náš divák byl neustále ve střehu a nebyl si jist, kdo je tedy vrah. Že by dokonce Hordubal sám?
Filip Kaňkovský: Možností je vícero. Ale nerad bych něco prozradil. To by přece byla škoda. Ať si divák skládačku sestaví sám.

zdroj zprávy: Kateřina Ondroušková