Zpráva

Přední česká herečka Iva Janžurová - a nemohlo být jiné volby - figuruje ve výčtu umělců nominovaných na prestižní Cenu Thálie za rok 2016. V roli Sarah Bernhardtové na prknech Divadla Kalich exceluje a dá se říci, že s rolí, na kterou si dlouho myslela, splynula, jde až o osobní výpověď.

ROZHOVOR S IVOU JANŽUROVOU

S jakými pocity jste přijala zprávu o nominaci na Cenu Thálie za výkon v inscenaci Božská Sarah?
Měla jsem zrovna dobrou náladu a po té zprávě se mi ještě zlepšila.

Jaký je vlastně váš názor na snahy umění nějakým způsobem změřit, napěchovat do žebříčků a stavět na stupně vítězů?
Kdo má všech pět pohromadě, musí vědět, že to jednoduše nejde. Pokud tu snahu provází, sotva tedy existující, schopnost být objektivní, je to možná snaha poctivá, ale naivní. Běžce na tratích rozsoudí stopky, tenisté mají jasné bodování, žáčky prvního školního stupně může zřetelné odlišit počet hrubek v diktátu a tak dále. Na vzorníku, kde bude vedle sebe sto odstínů červené barvy, už budete hůř hledat shodu s deseti kolegy, které tři jsou nejhezčí, a to se barvy ani nepohnou! Ovšemže vám nikdo nezaručí, že ani jeden z kolegů posuzovatelů není barvoslepý. Herecký projev je nezměřitelný a vytváření role dobrým hercem nemá konec. A ty výkyvy! Jo, včera jste měli být v Jablonci, to jsem fakt hrála dobře! Nikdy nepřestanu litovat, že jsem Olze Sommerové nedovolila, aby natočila představení Kočičí hry v režii Petra Lébla z Divadla Na zábradlí. Ale každopádně jsem se pojistila, že nebyl zdokumentovaný večer, kdy jsem z jedné za sta možných příčin nebyla v optimální formě… Neboli myslím, že člověk ani ve vlastní sebereflexi neumí být objektivní! Žebříčky je třeba chápat jako hru na pravděpodobnost a neodsuzovat individuality za to, že jí opovrhují.

Text Murrellovy hry, za níž jste nominovaná, jste nosila v hlavě 20 let, nyní máte za sebou první rok jeho uvádění a desítky odehraných repríz. Můžete popsat už s tímto odstupem, jaké pro vás je setkání s Božskou Sarah?
Je to neustávající pochod do kopce a na jeho vrcholu je někdy nedejbože jen primitivní kóta zvaná sebeuspokojení. Ale příroda kolem je nádherná, když vám nevadí ostré trny na větvích keřů divokých růží. Někdy jsem celá nepoeticky podrápaná a unavená, ale nevadí mi lijáky a nesnesitelný žár slunce, které se střídají tou cestou, ani drolivý terén, který každý chybný krok trestá sesutím do četných propastí omylů... A nijak si nepřeju, abych už ten výstup měla za sebou! Je krásné neustále v té roli jít a pátrat.

Momentálně před vámi stojí jiný úkol – jako režisérka nastudovat hru Tennessee Williamse Báječná neděle v parku Crève Coeur. Co vás k tomuto novému profesnímu kroku dovedlo?
Miluji Tennessee Williamse a začala jsem se bát, že už se s ním nesetkám. Vím, že tohoto autora žádný aranžér výkladních skříní svých originalit nemůže zneužít, a já bych toužila jen pokorně po kolenou vkročit do niter jeho postav a ptát se se zatajeným dechem, jestli se mi daří správně pochopit, co jim tenhle velikán dal do vínku.

Stačila jste během prvních týdnů zkoušek už samu sebe jako režisérka překvapit?
Mé herečky mě respektují, jsou úžasné… Překvapení možná teprve přijdou! Věřím jen na ta dobrá, milá a prospěšná.

zdroj zprávy: Jaroslav Panenka (Divadlo Kalich)