Zpráva

Mám tady takový provaz, a my si s ním budeme hrát jako doopravdy, jako když si hrají děti. Předtím jsem já byl já a tys byl ty. S tímhle provazem budeme ty a já propojeni.

3. a 4. května se v MeetFactory v Praze uskuteční česká premiéra inscenace DRUHÝ BŘEH, jež je zpracováním hry Gao Xingjiana, držitele Nobelovy ceny za literaturu, čínského exilového autora, žijícího ve Francii.

Projekt Druhý břeh je výzkumná a tanečně terapeutická práce členů Loco:Motion Company, o. s., ve spolupráci s nevidomými herci a tanečníky, která vede k realizaci celovečerního představení podle předlohy "Druhý břeh" laureáta Nobelovy ceny za literaturu Gao Xingjiana v českém překladu Denise Molčanova, a to s výslovným svolením autora i překladatele. S nevidomými začala skupina pracovat v roce 2011, kdy uspořádala první veřejný nábor a následné otevřené zkoušky. Při další práci a také na workshopu v divadle Ponec dále rozvíjela vzájemnou komunikaci a pohybové a herecké dovednosti nových účastníků i členů souboru. Výsledkem je unikátní společné představení.

Gao Xingjian (Kao Sing-ťien) je dramatik, básník, prozaik, malíř a filmový režisér narozený v roce 1940 v čínské provincii Jiangxi; od roku 1988 žije v Paříži. Během tzv. kulturní revoluce (1968–1978) odchází na povinné práce na venkově a po návratu do Pekingu (1975) pracuje jako překladatel a tlumočník z francouzštiny. V roce 1980 se stal dramatikem-scénáristou pekingského Divadla lidového umění. Jeho První esej o technice moderního románu (1981), hry Autobusová zastávka (1983) a Druhý břeh (1986) mu u marxistických ideologů způsobí nemalé potíže a jeho dílo je označeno za „pošpinění národního ducha“. Před narůstajícím politickým tlakem se vydává na roční odyseu podél Dlouhé řeky, již zpracuje v románu Hora duše (1990). Gaovo literární dílo bylo v roce 2010 oceněno Nobelovou cenu za svou „všeobecnou platnost, nesmlouvavý vhled a jazykovou invenci“. Literární dílo tohoto autora však není v českém kontextu příliš známé, jeho kniha Druhý břeh vyšla v překladu do češtiny až v roce 2012 v nakladatelství Na Konári.

Režisérka inscenace Druhý břeh a zakladatelka souboru Loco:Motion Company Kateřina Eva Lanči (1982) studovala nejprve Duncan Centre obor taneční divadlo, poté maturovala v oboru sociální práce-speciální pedagogika se zaměřením na taneční terapii. Promovala na Literární Akademii Josefa Škvoreckého v oboru interaktivní média - tvůrčí psaní, její diplomovou prací bylo multimediální divadelní představení spojující tanec, činohru a film. Její inscenace viděli diváci nejen v ČR, ale také v Doze v Kataru, v Itálii, v Německu, ve Španělsku i Francii. Coby hudebník spolupracuje s Farmou v jeskyni. Roku 2009 založila Loco:Motion Company a je její uměleckou vedoucí. Gaa Xingjiana osobně navštívila v Paříži, aby s ním hovořila o právě připravované inscenaci.

Loco:Motion Company je skupina, jež se snaží o intimní poznání člověka skrze dramatickou situaci a akutní jednání během improvizací. Prostředky si svobodně volí zkoumané téma samo. Stírání hranic mezi žánry a metodami jest jejich denním chlebem. Tělo obnovuje svou citlivost vůči sobě samému i prostoru. Partner je dar. A herec sám je darem publiku i sobě. Pátráme po hraničním, pravdivém vyjádření, zapojením hlasu, zpěvu, tance, rytmu. Pomocí oživených rituálů. V ozvěnách kolektivního nevědomí.

rozhovor s Kateřinou Evou Lanči:

Proč sis vybrala k předloze právě divadelní hru Druhý břeh a jakým způsobem vznikala tvá konečná představa?
Druhý Břeh svým tématem souzní se zájmy mé výzkumné skupiny. Především, poté, co jsem ho dostala do ruky, jsem měla pocit, že to je námět jednoznačně pro fyzické - pohybové divadlo. Je také o odvaze vystoupit z davu a jednat se zodpovědností k vlastní svobodě, ač nevíme, kam vlastně jdeme a zda z toho "něco" bude. A to i za cenu obecného nepochopení, což je mi coby režisérce nezávislé divadelní skupiny na volné noze, která neodpovídá současnému konzumnímu zaměření na rychlý osobní materiálně změřitelný prospěch, postoj značně blízký…
Konečná představa (výsledek výzkumu) - pokud mám na mysli práci s nevidomými - měla za cíl vyzkoušet, zda jim můžeme předat naše znalosti z oblasti fyzického divadla a zda mohou dělat totéž, co my - tedy hrát a tančit jako profesionálové. To se, dle mého názoru, každopádně podařilo, ať už inscenace bude či nebude odbornou veřejností přijata. Představa toho, jak bude vypadat představení ve výsledku, se vyvíjela průbežně během tří let, co jsem hru měla k dispozici a stále znovu a vždy jinak ji četla. A že to bylo hluboké hloubání netřeba vysvětlovat zkušenému čtenáři autorových mnohovrstevných filozoficky laděných textů. Také práce s nevidomými, různé pokusy zdařilé více i méně, společné improvizace a společná diskuze nad jednotlivými pasážemi hry proměňovala a stále(!) proměňuje mou představu. Důležitým faktorem byly také sny, kdy za mě interpretovalo zdárně mé vlastní nevědomí a efektivně osvětlovalo významy; do hry vstoupila symbolika tarotu, coby výkladu lidské cesty životem. A v neposlední řadě mě ovlivnila Kateřina Molčíková a její všetečné nepohodlné otázky k věcem, o nichž jsem si myslela, že už jim přece dávno rozumím. Konečná představa tedy vznikala kooperací mnoha prvků a osob. Finální tvar je tedy výsledkem kolektivní činnost.

Jak se ti pracuje s nevidomými herci a proč sis je vybrala ke spolupráci?
Nejprve jsme byli všichni velmi opatrní, až moc, poté zase pro změnu vůbec. Dnes už nikdo z herců nevnímá, že nevidomí jsou nevidomí a je třeba jim to občas připomenout, čili práce to byla značně dynamická a svérázná, ti, se kterými nakonec vzniká představení jsou jeho skutečnými hrdiny, říkám jim “tři stateční". To, co předvedou, sama označuji za zázrak. Tedy práce to byla nelehká, někteří přišli a někteří během ní odešli, není to uplně pro každého, neboť nejistota života beze zraku či během jeho ztrácení, je někdy velmi silná a divadelní nejistota také. I přesto to byla práce především krásná, hluboce poučná a lidská! Vybrala jsem si je ke spolupráci nejprve proto, že jsme na zkouškách s Loco:Motion začali pracovat na improvizacích se zavázanýma očima. Přitom jsme objevili, že to je velmi magická cesta do vlastního nitra, která vede k upřímnému projevu performera. Ze zvědavosti jsme oslovili nevidomé, abychom viděli, jaký je “ten jejich” svět. Nakonec jsme u toho zůstali, neb, jak je zřejmé, zkušenost je to vzájemně velmi obohacující, inspirující a překvapivá…a stále ještě nekončí!

Jak vznikla spolupráce s MeetFactory a proč zrovna tento prostor?
V MeetFactory mě v podstatě narychlo představil kamarád Matějovi Samcovi (dramaturgovi MF). Tak jsem to na něj tzv."vybalila" víceméně mezi dveřmi, s tím, že hledáme místo pro představení, kde ale budeme moci zkoušet měsíc v kuse. A Matěj že ano, že po tomto projektu velmi touží, a že nám to umožní! A v tu chvíli bylo jasno!

Čím bude inscenace Druhý břeh výjimečná?
Přece vším! Například, budou diváci věřit, že nevidomí skutečně nevidí… A kteří z těch herců jsou vlastně nevidomí? O čem to vlastně hrajeme, že by o nich a o nás? Kde hra začíná a kde končí? Hrajeme vůbec nebo si jen tak hrajeme? Je dav vinen? Může se člověk rozhodnout, že může být sám za sebe? A chce se vůbec rozhodovat? Je Ondřej ďábel nebo spíš mnich? Je to taneční divadlo nebo pohybová činohra? Vždyť ti tanečníci, u nichž jsme zvyklí na neurčitý výraz a sveřepé mlčení, mluví! A navíc se i tváří!!!


Překlad Denis Molčanov
Režie Kateřina Eva Lanči
Dramaturgie Kateřina Molčíková
Scéna Jana Hauskrechtová
Kostýmy Lucie Štolcová
Hudba Adam Lanči
Světla František Fabián a Jan Dluhoš
Produkce Linda Šilarová
Hrají: Loco:Motion Company - Zuzana Bürgerová, Václav Kovář, Jarunka Kopecká, Matěj Kohout, Eva Lepold, Lucie Palonciová, Simona Horychová, Hosté: Josef Sarkány, Ondřej Hugo Fránek, Alena Krtková
Premiéra: 3. a 4. května 2013 / MeetFactory

Rezervace vstupenek na linda.silarova@seznam.cz