Počet komentářů: 0
Nový komentář

Zpráva z...
Divadlo v Dlouhé

Lucerna (český mýtus) v Dlouhé
[13.3.2017]
Z čeho pocházíme, z jaké látky jsme stvořeni? Co byli, jaké sny měli naši předkové a jaké nám vštípili ideje a iluze? Jakou historii nám vyprávěli, jakými legendami a mýty jsme byli odkojeni? Lucerna, kterou napsal jeden z nejvýkonnějších a nejznámějších tvůrců těchto mýtů, Alois Jirásek, je hrána už přes sto let na všech možných českých scénách profesionálních i ochotnických, byla mnohokrát i zfilmována a stala se jedním z děl, která formují národní identitu. Všichni ji přece už známe, všichni víme, že je to jen taková líbezná a trochu komická pohádka, kde se zpupná vrchnost snaží „zatnout tipec“ jednomu hrdému Mlynáři, bůhvíproč porazit jeho lípu a odvést mu jeho milou, na kterou líčí i Vodník, blekotaje uslintaně „Haničko - sluníčko“, kde Mlynář s lucernou provází svůdnou Kněžnu lesní mokřinou k zámečku, zatímco kolem v temném lese vytrubují vystrašení šumaři nějakou „kasací“, kde jedna ďábelská „stihačka“ obsedantně pronásleduje unikavého manžílka, až vyděsí i Vodníka – a nakonec všichni klečí pod zpívající lípou, ze které vystoupí čistá panna… Ale známe ji opravdu? A má co říci i dnes, kdy je svět tak jiný, než býval v dobách Jiráskových a „za onoho času“, v němž se hra odehrává?

Jiráskova Lucerna, tato nejhranější původní česká hra, kterou od jejího vzniku v roce 1905 uvedla řada divadel profesionálních i amatérských, se 17. března poprvé objeví na jevišti Divadla V Dlouhé v režii Hany Burešové. Režisérka, pro niž byla Lucerna v dětství vůbec prvním divadelním zážitkem, k volbě titulu říká: „Lucerna je jako houba, nasákne atmosféru a problémy každé doby, každý si v ní může najít svoje téma. Dá se přečíst a vyložit velmi různě, dá se zahrát tzv. proti něčemu (či pro něco), což zároveň znamená, že se dá i lehce zneužít, ať už jako nástroj propagace třídního boje svého času, nebo třeba národovectví dnes. Jsou tu skloubeny různé žánrové vrstvy, z nichž žádná by neměla chybět, ani dominovat. Je to pohádka i reálný příběh, pracuje s řadou mýtů, ikon, archetypů i klišé a další sama vytváří či spoluvytváří. Je tu posvátný strom, metaforicky skrývající poklad, tedy ztracenou korunu víry či svobody. Symbol lucerny jako světla v temnotách, ale zároveň i znaku poroby. Hanička symbolizující čistotu, naději i přírodní senzibilitu, babička coby vědma či matka rodu, udržovatelka tradic… Závěrečný zázrak pak zosobňuje sen národa i dětskou představu vítězství dobra nad zlem. Divadlo v Dlouhé je hravé, muzikální a má blízko k dětskému snění, které jsem v Lucerně vždy viděla, proto jsem ji měla dlouhodobě v zásobě jako možný titul, ale až teď se mi zdálo, že máme vhodné obsazení, byť s několika hosty.“

„Lucerna má poetické kvality a opravdu krásný jazyk. V různých dějových rovinách používá různé polohy jazykové, je tu lidová mluva, ale i věcnost, poetický jazyk starých proroctví a báchorek i poněkud šroubovaný jazyk vrchnosti. Nechtěli jsme text ochudit o žádnou z rovin, naše úprava se soustředila především na srozumitelnost, protože je tu mnoho slov, která už jsou úplně zapomenuta,“ uvádí spoluautor inscenační úpravy dramaturg Štěpán Otčenášek.

„Dnes Lucernu vlastně už nikdo doopravdy nezná, každý má jen nějaké povědomí a známé jsou hlášky typu "Haničko – sluníčko" či "tej lípy se nevzdám" apod., takže nemusí být zřejmé, proč byla dlouhodobě tak úspěšná. Snad to bylo i proto, že vedle mnohovrstevnatosti a ambivalentnosti textu a bohatosti jazyka poskytuje také skvělé herecké příležitosti, kterých si vždy všichni herci považovali a jezdili si je rádi zahrát i na oblast či s amatérskými soubory. Tuto tradici jsme dodrželi a do role vodníka Ivana, kterou vždy hrávali herečtí bardi, jsme obsadili Arnošta Goldflama,“ dodává režisérka Hana Burešová.

zdroj zprávy: Karola Štěpánová



Komentáře k tématu článkuPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.