Počet komentářů: 0
Nový komentář

Zpráva z...
Národní divadlo Brno
> Slaměný klobouk

„Nechej to koňovi. Nebo?“
[16.9.2020]
Leonidas Fadinard se zamiloval do půvabné Helenky, dcery svéhlavého majitele zahradnictví. Neváhal a ihned požádal jejího otce, pana Nonancourta, o Helenčinu ruku. V den, kdy se má mladý rentiér oženit, se veškeré plány začnou osudově hroutit jenom proto, že jeho kůň náhodou sežvýká dámský slaměný klobouk, který patří vdané ženě na záletu.

Slaměný klobouk (Un chapeau de paille d´Italie) byl poprvé uveden v Paříži 14. srpna 1851 v Théâtre du Palais-Royal. Je téměř k nevíře, že zůstal, navzdory dobovým společenským konvencím, dodnes pravidelně uváděným titulem nejen na francouzských jevištích. Proč je tak oblíbený? Bezpochyby za to může vynikající nápad na zápletku. Přestože sňatkem většina her končí, proslulá fraška francouzského komediografa Eugèna Labiche (1815–1888) pojednává o tom, co vše musí člověk podniknout, aby svatební zvony vůbec zazněly. Dalšími důvody jsou komické, avšak nekarikované, charaktery postav, a zrychlující se, málem zběsilé tempo, v jakém se příběh musí odehrát. Široká paleta lidských povah je zřejmě tím, co navzdory desítkám let zůstává blízké i dnešnímu divákovi, a proč v českém prostředí inspirovalo, společně s bravurní zápletkou, k vlastním variacím nejen Voskovce a Wericha, ale také Miroslava Horníčka nebo filmového režiséra Oldřicha Lipského.

Populární komediální titul se v historii Národního divadla Brno objevil v repertoáru ku podivu pouze čtyřikrát – třikrát činoherně a jednou pod hlavičkou zpěvoherního souboru. V roce 1929 a 1946 se hrál původní Labichův vaudeville. Pozdější provedení v letech 1964 a 1987 se francouzskou hrou inspirovala, ale vznikla v autorské dvojici Jiřího Voskovce a Jana Wericha, proto se uváděla pod rozšířeným názvem Slaměný klobouk aneb Helenka je ráda.

Inscenace, kterou NdB uvede v novém překladu Michala Lázňovského, se vrací k Labichovu originálu. Ústředním tématem komedie v režii Martina Čičváka je tempo, které může zachránit osud Fadinarda, bude-li patřičně rázné. Je-li hlavní postava navíc pronásledována celým svatebním průvodem i s dechovou hudbou, očekávejte velmi dynamickou a zábavnou podívanou.

Otázka pro překladatele Michaela Lázňovského:
Postava Fadinarda, který se zoufale snaží získat náhradu za zničený klobouk, přitom ho pronásleduje urputný dav svatebčanů, je komická, není však karikaturou. Trávil jste s ním asi mnoho času, co na něm máte rád?
„Fadinarda mám rád, chápu ho a je mi ho i dost líto. On to myslí dobře. Nechce přece nic moc. Hlavní je svatba, ne? Jenže každému jde především o sebe, každý chce prosadit svůj zájem, svou představu a ženichův názor nikoho nezajímá. Labiche dokázal stvořit zároveň typ i konkrétního člověka, skutečný „charakter“. A tenhle normální slušný člověk se dostane do soukolí. Co to rozpoutal? Pomocí chóru svatebčanů nám Labiche říká: o svém životě nerozhodujeme sami, jsou tu druzí, je tu svět kolem nás, a pozor!, pokouší se nás ovládnout. Na rozdíl od antiky ovšem Labichův chór nesoudí. Labiche nemoralizuje. Jen pronikavě pozoruje svůj malý svět a dokáže postihnout jeho principy. A protože v kapce se zrcadlí svět, je jeho pohled nadčasový a pro nás dodnes pochopitelný. Smějeme se, protože se vidíme.“

zdroj zprávy: Gabriela Kodysová



Komentáře k tématu článkuPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.