Počet komentářů: 0
Nový komentář

Zpráva z...
Klicperovo divadlo Hradec Králové
> Klášterní ulice aneb To je vražda, hopsala!

Originální adaptace klasické hry mistra vaudevillu
[9.5.2018]
„Sapristi, to mám ale žízeň!“

Eugéne Labiche je právem považován za mistra francouzských situačních komedií a vaudevillů. Jeho hra Případ v Klášterní ulici, která nese v klicperovské verzi název Klášterní ulice aneb To je vražda, hopsala!, bude mít premiéru 12. května 2018 na hlavní scéně Klicperova divadla v režii a originální adaptaci Davida Drábka. A diváci se mohou těšit hned na dvojí pojetí této vtipné jednoaktovky! První variace na Labiche se odehraje v roce 1918, kdy se v Praze slaví vznik nové Československé republiky; a ve druhé polovině se posuneme o sto let dopředu - do roku 2018 v den po prezidentských volbách. A kdo sleduje tvorbu Davida Drábka, ví, že druhá část nebude politicky zcela korektní.

Představí se vám Miroslav Zavičár jako Bartoloměj Koldinský, Filip Richtermoc jako Franz Luňák, Martina Nováková nebo Zora Valchařová Poulová v roli okouzlující ženy pana Koldinského, Jakub Tvrdík v roli dotěrného švagra a Jan Vápeník jako sluha René.

Jistě není žádným překvapením, že autorem hudby je Darek Král, scénu vytvořil Petr Vítek, kostýmy navrhl Tomáš Kypta a dramaturgem inscenace je Ladislav Nunvář.

Případ v Klášterní ulici - Vražda na Uhelném trhu - Vražda v ulici Lourcine. Tolika českých názvů se dočkala dnes již klasická veselohra Eugéna Labiche o jednom velmi kalném ránu, kterou sepsal mistr francouzských situačních komedií a vaudevillů už v roce 1857.

„Ke stému výročí vzniku Československé republiky dovolil si náš ansámbl secvičiti aktovku jistého Labiche. Přesunuli jsme její děj z Paříže do nám bližší Prahy, avšak komediální hrot tím nijak neotupili, ba naopak! Hlavní hrdina, pan Koldinský, spořádaný měšťan a vzorný manžel, si z kopýtka vyhodí jen při výjimečných příležitostech. Právě takovou je oslava vzniku nové Československé republiky. Zážitků mnoho, vzpomínky žádné, praví klasické mejdanové heslo. Když se ale probudíte s kocovinou, suchem v hrdle, totálním oknem a druhou osobou ve vaší posteli, není to úplně v pořádku,“ přibližuje dramaturg Ladislav Nunvář.

Výhodou je samozřejmě možnost společné rekonstrukce včerejší noci, jenže namísto smíchu z historek, kterými se jednou budete rádi chlubit kamarádům, se dostaví děs. V novinách se objeví zpráva o noční vraždě mladé uhlířky a vy společně nacházíte po kapsách čím dál více jednoznačných důkazů, spojujících vás s tímto zločinem. A aby toho nebylo málo, slídí kolem dotěrný sluha, zvědavá žena a její vlezlý bratr!

„Zase to uhlí! Vždycky se znovu objeví, jako krvavá skvrna Macbethovi! Už nikdy v životě nebudu zabíjet uhlířky! Člověk se strašně ušpiní!“

A jak bude takové ráno vypadat o sto let později? V roce 2018? V den po prezidentských volbách? Bude kocovina pana Koldinského ze slavení a nebo ze zapíjení smutku? Masaryk nebo Zeman? Adina nebo Bohdalka? Emanuel Moravec nebo Václav Moravec? Noviny nebo mobily?

Pět otázek pro Davida Drábka

V čem bude Vaše adaptace Klášterní ulice jiná?
Jiné je to jistě v několika směrech, ale ten základní je ten, že jsme přesunuli děj z Paříže 19. století do Prahy v roce 1918. A je to vlastně den po oslavách vzniku Československé republiky a přidali jsme k tomu ještě druhou půlku, takový dodatek. V té druhé polovině je to rok 2018 - den po volbě nového českého prezidenta.
Ale i přes posun do Prahy se věrně držíme v první půli Labiche. A ve druhé jsme udělali takový vlastní autorský dodatek.

Jaké bylo Vaše ráno po prezidentských volbách?
Moje ráno po prezidentských volbách bylo kalné. Protože jsem radost z toho, že Vladimír Putin, respektive jeho slepé střevo, jeho odnož, že zvítězila, žádnou neměl. Po prvním kole jsem propadl nějakému nezřízenému optimismu, který se asi v těchto krajinách nesmí nosit. Ale už těsně před tím druhým kolem, po televizních debatách, kdy prezident Zeman vyzval všechny, co ho nikdy nevolili a co ani nevědí, že nějaká místnost je, aby vyrazili a podpořili ho proti příteli imigrantů, tak v tu chvíli bylo jasné, že to nedopadne dobře. A to se taky ukázalo. Dopadlo to, jak to dopadlo, radost z toho nemám, myslím si, že je to velký krok zpátky - do časů Zemana a Klause, těchto dvou person, kterých se nemůže už desítky let zbavit; a stále jsme určití rukojmí těchto dvou egomaniackých typů.

Kam podle Vás došel národ za uplynulých sto let?
Já jsem bytostný optimista. Ve chvíli, kdy si ale řeknete, kdo byl prezidentem v roce 1918 a 2018, tak by to srovnání mohlo vypadat velmi truchlivě. Ale na druhou stranu, myslím si, že v tom roce 1918 nás sice čekal rozkvět první republiky, protože ve 20. a první půlce 30. let byla Praha podle mě jedním z center - i duchovních center - světa. Byli tam všichni možní němečtí židé, ruští židé, kteří tam našli buď genius loci, a nebo uprchli před totalitním režimem. To, co následovalo po roce 1918, byla famózní část naší historie srovnatelná s dobou Karla IV. Ale co přišlo pak - světová válka. Já si myslím, že v dnešní době, byť ta politická reprezentace je velmi pošmourná, přeci jen žijeme v období v Evropě desítky let bez války, jsme součástí Evropské unie, což je velmi silný pakt, mocensky i ekonomicky, a v NATO. Takže byť ta naše fasáda není tak krásná jako ta prvorepubliková, tak zase na druhou stranu ty garance bezpečnosti pro tak malý a politicky bezvýznamný národ jsou k nesrovnání.

Podobá se Klášterní ulice některé z Vašich předchozích inscenací v Klicperově divadle?
V určité surreálnosti, v určité poťouchlosti možná Doktoru Burkemu od Smočka, ale myslím si, že se nám podařilo otevřít komnatu, která tady zatím v té situační komice a v těch dobových odkazech ještě nebyla.

Proč by diváci měli přijít na inscenaci Klášterní ulice?
Je to komedie a stejně jako Feydau tak i Labiche byli mistři situační komedie; a ta zápletka je roztomilá. A navíc mi vyšlo moc dobře obsazení, protože celé zkoušení je velmi dětinsky radostné. A myslím si, že Martina Nováková, Zora Valchařová Poulová, Míra Zavičár, Filip Richtermoc, Jakub Tvrdík a Honza Vápeník jsou prostě pro tento žánr jak dělaní, což jsme zjistili při práci a mám z toho radost.




Komentáře k tématu článkuPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.