Zpráva

Kdo by se tak staral, co na to společnost!

Misantrop – vedle Tartuffa a Lakomce základní komediální archetyp, kterým světové drama obohatil génius francouzského klasicismu. Misantrop nenávidí lidi. Ale je tomu u Molièra (1622–1673) skutečně tak? Jistě, Alcest pohrdá pokryteckou společností, v níž lichotky střídají pomluvy a každý sleduje jen vlastní prospěch. Na druhou stranu Alcest miluje Celimenu, jež je přímo zosobněním mravů, které on nesnáší. Je možné, ba dokonce žádoucí říkat pouze pravdu? Nepřeroste někdy upřímnost v neomalenost? A dokáže Alcest v této své pravdě vůbec žít? Molièrovy komedie, přes všechnu svou inspiraci v lidovém komediantském divadle, nikdy nerezignují na existenciální rozměr. Na repertoár Národního divadla, tentokrát na jeviště Stavovského divadla, se Misantrop vrací po více než třiceti letech v dráždivé interpretaci Jana Friče.

Dramaturgyně Marta Ljubková k inscenaci uvedla:
Molièrova Misantropa nasadilo Národní divadlo celkem čtyřikrát v jevištních interpretacích tří režisérů – hrál se ve všech třech budovách a v titulní roli se objevili čtyři herci. Nejmladšímu z nich, Richardovi Schlaghammerovi, který se Alcestem stal v roce 1912, bylo sedmatřicet let, nejstarším bude sedmapadesátiletý Vladimír Javorský (i když Eduardovi Kohoutovi bylo v roce 1945, kdy Alcesta hrál, šestapadesát). Zbývá zmínit Jaroslava Hurta, Alcesta z roku 1923, a Františka Němce, jemuž bylo v roce 1986, kdy byl Misantrop nasazen naposledy, třiačtyřicet.

Misantrop – svou problematičností, nejednoznačností, trvalou rozlámavostí – nabízí řadu možných interpretací, s nimiž je ovšem nutno pracovat dynamicky, vnímat je v běhu hry a se všemi potenciálními problémy. Ten kardinální samozřejmě leží ve výkladu hlavních postav a jejich divadelní situace. Kdo je Alcest, kdo je Celimena a kde se s nimi setkáváme. My jsme se pokusili akcentovat několik motivů, které mohou rezonovat se současností. Především je zřetelné, že ve hře se setkává společnost bohatá, která nemá skutečné starosti – její starostí je jenom ona sama. Rozhodli jsme se, že Alcest se sice explicitně vyděluje a okolí kritizuje, ale nedokáže bez něj existovat, musí v něm být, jeho existence v ní potvrzuje jeho status quo. (Proto je tak důležité, pro jaký konec se člověk rozhodne.) Usilovali jsme o to, aby Celimenina společnost připomínala svět, v němž žijeme. Pro něj je typická sebestřednost, zapouzdřenost, neochota vyhlédnout ven. Je to obraz naší společnosti, která nechce nic vidět – uspokojuje ji zábava a sebeobraz. Je to společnost bez dětí. Alcest je v tomto světě, jenž je u nás světem umění, představitelem minulé doby, doby, v níž se za tvorbu ručilo vlastním životem; jemu dnešní svět připadá banální a směšný. O to horší pak je, když se zamiluje do ženy, která je typickou představitelkou této společnosti – pak ztrácí nervy, hlavu, rozvahu.

Jako bychom my všichni nebyli schopni vyrovnat se s citem, s láskou, s upřímností – jako bychom dokázali vnímat realitu jen zprostředkovaně, přes její obraz. Snažili jsme se ukázat, co všechno dnes potřebujeme k životu, abychom se cítili „šťastni“. Do textu jsme na mnoha místech intervenovali (také proto jsme vybrali překlad Jiřího Zdeňka Nováka, který podle našeho mínění takový zásah zvládne), připsali jsme několik pasáží inspirujíce se světem kolem sebe a provedli několik zápůjček z jiných překladů, které odhalí pouze velký znalec.

Režisér Jan Frič dodává:
Misantropa vnímám jako tragický příběh nemožnosti realizovat naprosto zásadní a obrovskou lásku, když podivuhodně sebestředné dilema lidské bytosti – tedy jak dostát ideálům ve hmotném světě – začne bránit samotnému životu. Co je to schopnost žít? Nepřehlížíme kvůli sobě a svému obrazu reálný svět a jeho potíže? Jsme společnost módnosti? Je enviromentální téma banální kýč, protože je módní?

Molière
MISANTROP
Překlad: Jiří Zdeněk Novák (a další)
Úprava: Marta Ljubková, Jan Frič
Režie: Jan Frič
Dramaturgie: Marta Ljubková
Scéna: Pavla Kamanová
Kostýmy: Ján Tereba
Hudba: Jakub Kudláč
Pohybová spolupráce: Jindřiška Křivánková
Světelný design: Martin Špetlík
Video: Erik Bartoš, Zuzana Walter, Eliška Kociánová, Ema Adamove, Elvira Dulskaia

ALCEST: Vladimír Javorský
FILINT: David Matásek
ORONT: Igor Orozovič
CELIMENA: Kateřina Winterová
AKAST: Jiří Suchý z Tábora
KLITANDR: Jan Bidlas
ELIANTA: Jana Stryková
ARSINOE: Alena Štréblová
PAŘÍZEK: Martin Belianský j. h.

Premiéry proběhnou 23. a 24. května 2019 ve Stavovském divadle

zdroj zprávy: Kateřina Ondroušková