Zpráva

Pěna dní v režii dua SKUTR
vydáno: 2.3.2016

Jako předposlední premiéra letošní sezony 2015/2016 bude uvedena adaptace nejslavnějšího románu Borise Viana v režii dua Skutr. Po úspěšném nastudování Labutího jezeraEvžena Oněgina si Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský pro hradecké publikum tentokrát vybrali jedno z nejpozoruhodnějších literárních děl dvacátého století Pěnu dní. Tento nevšední milostný příběh plný surreálných prvků a fantazie bez hranic napsal Vian již v roce 1947, většího ohlasu však dílo dosáhlo až v 60. letech. Od té doby zájem o román nepolevil, umístil se dokonce na desátém místě v žebříčku sta nejdůležitějších knih dvacátého století. Dílo se dočkalo řady činoherních, ale také muzikálového či filmového zpracování. Premiéra nové hradecké verze se uskuteční 12. března 2016 na hlavní scéně Klicperova divadla.


V hlavních rolích se představí Miroslav Zavičár jako Colin, Jan Sklenář jako Chick, v roli Colinova kuchaře Nicolase uvidíme Jiřího Zapletala. Jejich partnerky ztvární Marie Poulová v roli Chloé, Marta Zaoralová v roli Alice a Natálie Holíková jako Isis. Ondřej Malý se ve hře objeví jako slavný filozof Jean Sol Partre i jako jedna charakterní Myš. Autorem scény je Jakub Kopecký, kostýmy vznikly podle návrhů Simony Rybákové, hudbu si vzali na starost David Smečka a skupina Mastix, jejíž hudební produkce bude rovněž nedílnou součástí představení.



ROZHOVOR S REŽISÉRY A AUTORY ADAPTACE, LUKÁŠEM TRPIŠOVSKÝM A MARTINEM KUKUČKOU (SKUTR):


Jak vznikl nápad inscenovat zrovna Pěnu dní?
LT: Když jsme po Labutím jezeřeEvženu Oněginovi vybírali s Janou Sloukovou další titul, byly na stole různé texty, ať už literární předlohy nebo přímo divadelní hry. Nakonec jsme se shodli na tom, že hledáme něco, co může mít divadelní zkratku či metaforu a co nám zároveň umožní dovršit tady daným titulem jakousi trilogii o lásce a o vztazích. Titul se nám zároveň líbil i proto, že jsme po Labutím jezeře, které je sice spojováno hlavně s Čajkovským, ale je to vlastně německý námět, a po ruském námětu Evžena Oněgina mohli celou trilogii uzavřít právě Francií. Zároveň nám přišel tenhle román vhodný v tom, že jsme si ze začátku vůbec neuměli představit, že by se dal inscenovat. Nebo alespoň já jsem ho měl vždycky za ten, který se na divadle dělat nedá.


Liší se nějak Vaše zpracování od románové předlohy?
MK: Spousta lidí, kteří Vianovu Pěnu dní četli, mi říkali, že vůbec nerozuměli, o čem to vlastně je. Tady se nabízí první věc, ve které bychom rádi, aby se naše hra lišila. Máme ambici divákům dílo přiblížit tak, aniž bychom z něho Viana a jeho rozmanitost či jeho smysl pro detail úplně vyškrtli, ale zároveň tak, abychom se co nejvíce pokusili vytáhnout děj příběhu jako takový. Samozřejmě celý román v jeho šíři se na divadelní jeviště přenést nedá, přesto si myslím, že se ho držíme docela věrně, možná věrněji než tomu bylo u Evžena Oněgina. Na druhou stranu jde o tak výrazně literární román, že spousta literárních obrazů je na jeviště naprosto nepřenositelných. Museli jsme proto hledat jiný ekvivalent dané metafory nebo řekněme určitého bujení. A v tuto chvíli se zdá, že to bujení literární jsme nahradili hudebním bujením.


Koho jste přizvali do tvůrčího týmu?
LT:
Téměř klasikou už jsou pro nás Jakub Kopecký a Simona Rybáková, kteří pracovali na scéně a kostýmech. Nově jsme přizvali také Davida Smečku a Mastix. Hlavní hrdinka románu se jmenuje Chloé, což je zároveň název jazzového standardu Dukea Ellingtona. Z toho nám tak nějak vyšlo, že naše zpracování musí být hudební, zvukové. Právě proto jsme se rozhodli přizvat kapelu Mastix a využít tak toho, že zdejší herci i další lidé spříznění s divadlem jsou schopni výborně hrát.
MK: Baví nás, že jednotlivé hudební části se dají vždy propojit s určitou situací. Není to tedy o tom, že v jednu chvíli se hraje divadlo a v jinou chvíli se hraje písnička, obojí je vždy nějakým způsobem propletené a vzniká z toho jakýsi zvláštní typ hudebního divadla, což je pro nás velice inspirativní. Je to dáno třeba tím, že kapela Mastix je pořád na scéně, že jednotliví muzikanti mají i herecké role a zároveň jsou pořád v komunikaci s herci, vnímají, co se děje na scéně, stejně jako herci musejí vnímat stále zvukovost. Nejde o hudbu, která by byla dopředu napsaná, vzniká naživo přímo v rámci zkoušek. To vše je zároveň novinka v rámci naší hradecké trilogie: hlavní materiál, se kterým se zde pracuje, je zvuk.


Proč by měli diváci na Pěnu dní přijít?
LT:
Protože je to velký příběh o lásce.
MK: V představení se nám určitým způsobem zobrazuje symbol dětské káči, která se roztočí a najednou se točí dál a dál. Když je člověk dítětem, je neustále fascinován prostě jen tím, jak se káča točí. V pubertě pak člověku většinou začne připadat, že se mu z toho točení začíná trošku motat i hlava, jak se celý svět začne najednou prudce přetáčet a vypadat jinak než dosud. Později se káča otáčet pomalu přestává, vypadá taková unavená a nakonec prostě spadne. Myslím, že tohle představení by mohlo být takovým roztočením se od dětství, přes pubertu, až ke chvíli, kdy už to třeba není tak hezké, ale nese to v sobě určitou nostalgii, vzpomínky či zkušenosti. To je podle mě to, o čem by naše představení částečně mohlo být.


zdroj zprávy: Martin Sedláček