Zpráva

Studio ALTA uvede 23., 24. a 25. března premiéru a zároveň jediné pražské reprízy mezinárodního tanečního „retro“ projektu Nostalgiáda, který vzniká pod vedením choreografa Karla Vaňka k jeho 60. narozeninám.

Karel Vaněk již mnoho let žije a působí v Německu, a přestože v České republice pravidelně hostuje, Nostalgiáda je jeho prvním v Čechách realizovaným projektem po 26 letech. V inscenaci, která vzniká v koprodukci se Studiem ALTA, proto choreograf symbolicky propojuje tanečnice starší generace, s nimiž kdysi spolupracoval – Slovenku Annu Sedláčkovou a Češku Moniku Rebcovou, které bude navíc doprovázet německý tanečník Olaf Reinecke. „Nebylo snadné je najít, ale podařilo se a má setkání s československými kolegyněmi Monikou Rebcovou a Ankou Sedláčkovou vyprovokovala nekonečnou řadu společných vzpomínek – ale zdaleka ne všechny byly tak růžové, jak jsem předpokládal!,“ říká s nadhledem o počátcích projektu Karel Vaněk.

Umělci se v inscenaci společně ohlíží zpět – někdy skrze růžové brýle – a hledají v minulosti to, co jim v současnosti chybí. „Asi nejsem velká výjimka, když o sobě mohu říct, že s přibývajícím věkem vzpomínám na minulé události s větší laskavostí, než jsem to dělal dříve,“ doplňuje Vaněk k tématu inscenace.

Z důvodu politické situace před rokem 1989 v ČR téměř nenarazíme na zkušené tanečníky starší generace. Projekt Nostalgiáda alespoň částečně vyplňuje tuto mezeru a nabízí tak skvělou možnost generační konfrontace: „Umělci tvořící toto představení mají odvahu sundat i nasadit si růžové brýle a ukázat mladým, že se nemusí brát tak vážně. Karel má prostě kuráž!,“ říká o projektu Lucia Kašiarová, ředitelka Studia ALTA.

Musíme utíkat do minulosti, abychom si ulevili od současnosti, anebo probíhají právě teď ty staré dobré časy, po kterých se budeme za deset let zase toužebně ohlížet? Tyto i další otázky stály na začátku projektu a výsledkem je nostalgická a intimní taneční inscenace s jemným nádechem ironie.

Tanzwerke Vaněk Preuss: Nostalgiáda
Premiéra a jediné české reprízy: 23., 24. a 25. března 2018
Vstupenky: www.goout.cz

Režie: Karel Vaněk
Choreografie a tanec: Monika Rebcová, Olaf Reinecke, Anka Sedláčková, Karel Vaněk
Koncept: Guido Preuss, Lucia Kašiarová
Dramaturgie: Guido Preuss
Soundscape: Karel Vaněk
Kostýmy: Melanie Riester

Rozhovor s Karlem Vaňkem

Přestože pravidelně v ČR hostujete, projekt Nostalgiáda je po dlouhé době první, který tvoříte přímo v ČR. Jak se za tu dobu změnila česká taneční scéna a za čím se nejraději ve svých vzpomínkách na české působení ohlížíte?
Projekt Nostalgiáda je můj první v Čechách realizovaný projekt po 26 letech. V březnu 1992 jsme uvedli spolu s mou partnerkou Evou Černou jako Černá Vaněk Dance v Divadle Rampa (dnes Duncan Center) inscenaci Více či méně milostné tance a její premiéru zhlédl ředitel Choreographisches Theater Freiburg a podařilo se mu přemluvit nás, abychom k němu na podzim odešli do angažmá. Tehdy jsem rozhodne netušil, že už z Německa neodejdu. V prvních letech jsme se vraceli dost pravidelně a občas i vyučovali, později ten kontakt trochu prořídl, i když jsme naše nové inscenace taky pravidelně ukazovali v Praze – na Tanci Praha, později v prvních letech Ponce tam a když Lucia Kašiarová, se kterou mě od roku 2004 pojí "jemné" přátelství, založila ALTU, přesedlal jsem do ALTY.

Taneční scéna (mám ale na mysli vlastně jen soudobý tanec) se z mého pohledu rozvíjela v 90. letech ještě docela pomalu, ale postupně nabírala tempo a v současné době tu cítím ohromný posun. Jednak se současnému tanci věnuje daleko více lidí, tanečníci jsou na mnohem vyšší úrovni, než jsme byli my a co mě hlavně v posledních letech oslovilo je jistá generační výpověď, na které se výrazně podílejí i "netaneční" režiséři, hudebníci… A o tak kreativním a vstřícném prostoru jako je ALTA se mi kdysi ani nesnilo!

Nejraději vzpomínám na počátky Černá Vaněk Dance v roce 1991-92, hlavně na premiéru představení Malé modré nic, která zůstala mým nejintenzivnějším zážitkem, jaký jsem kdy na scéně jako tanečník prožil. Trochu se to časově krylo i s dalším "srdečním" projektem New Prague Dancers, na kterém se výrazně podílel Honza Vomáčka a Monika Rebcová, se kterou se teď setkávám po těch dlouhých letech v inscenaci Nostalgiáda. A vzpomínám taky na pražskou premiéru představení Orphans, které jsem věnoval Evě Černé a hrál v Ponci v roce 2009 v magickém porozumění s diváky.

Je pro vás v něčem jiné české a německé taneční prostředí?
Já mohu těžko srovnávat, protože do toho německého jsem nikdy tak úplně nezapadl, a to české už vlastně neznám. Jsem všude tak trochu "mimoň". Mohl bych srovnávat spíše představení, která vidím na tanečních platformách. V Čechách se naštěstí trochu víc tancuje. V Německu ale pořád občas tvoří velikáni soudobého tance, jako třeba William Forsythe, kde se extrémní intelekt snoubí s taneční a choreografickou virtuozitou – a takové osobnosti v Čechách ještě nevyrostly. Co se týká podmínek pro nezávislé produkce, mám pocit, že se to docela vyrovnalo.

Proč vás zaujalo téma nostalgie – vnímáte nostalgii v nějakém zvláštním rámci či kontextu?
Asi nejsem velká výjimka, když o sobě mohu říct, že s přibývajícím věkem vzpomínám na minulé události s větší laskavostí, než jsem to dělal dříve. Myslím, že obecně platí, že se lidé v nejistých dobách častěji ohlížejí zpátky a vidí (nebo spíš chtějí vidět) věci v pozitivnějším světle, než ve skutečnosti byly. A současná doba mě bohužel dost zneklidňuje – mám pocit, že se plno pozitivních věcí rozpadá a vracíme se v mnohém o desetiletí zpátky. A můj věk mě taky zneklidňuje – jak dlouho ještě můžu pracovat, stálo to vůbec za to, chci vůbec neustále tvořit... A tak mě celkem přirozeně téma nostalgie samo našlo, a když jsem ho probíral s Lucií jako téma naší koprodukce pro Prahu, navrhla mi, abych použil i "staré" tanečníky. Nebylo snadné je najít, ale podařilo se a má setkání s československými kolegyněmi Monikou Rebcovou a Ankou Sedláčkovou vyprovokovala nekonečnou řadu společných vzpomínek – ale zdaleka ne všechny byly tak růžové, jak jsem předpokládal!

zdroj zprávy: Tatiana Brederová