Zpráva

Příběh hrdiny, na kterého jsme měli zapomenout
vydáno: 17.10.2018
Josef Jiří Švec, oddaný sokol a zapálený rusofil, se na počátku první světové války přidal do nově vznikajících československých legií v Rusku. Podobný osud měly tisíce Čechoslováků, kteří šli se zbraní v ruce bojovat za vznikající republiku a za demokratickou budoucnost Ruska. Zanechali po sobě deníky a také řadu fotografií. Po Ševcovi však zbyla legenda; jen on se totiž v předvečer vzniku ČSR zabil, aby zburcoval demoralizovanou jednotku k dalším zoufalým bojům. O deset let později o tomto hrdinském činu píše pro Národní divadlo legionář Rudolf Medek hru, z níž se okamžitě stává divácký hit; a zdroj několikaleté, velmi ostré politické polemiky.
O dalších deset let později se za hrou – a o dalších deset let později, v roce 1948, také za Švecem a za Medkem – zavírá hladina a legionářské hrdinství má být vymazáno z historické paměti. My ho dnes bereme, abychom z něj udělali inscenaci o Švecovi, Medkovi, o boji za čest a republiku – a taky tak trochu o nás všech ve státě, který toho má za těch sto let hodně za sebou…

SLOVO DRAMATURGYNĚ MARTY LJUBKOVÉ:

NAŠE NÁRODNÍ ZAPOMENUTÁ HRA

V příběhu hry Rudolfa Medka Plukovník Švec se spojuje hned několik lidských osudů – a neméně zajímavý je i osud vlastního dramatického textu. Vznikl v době, kdy odkaz legií byl stále velmi živý, autor sám si přál premiéru „na oslavu 10. výročí Československé republiky“. Proběhla v jeho předvečer, 27. října 1928. Hra ale byla uvedena rovněž „na paměť 10. výročí smrti J. J. Švece“ a měla strhující úspěch.
V prvních měsících měla desítky repríz a až do derniéry v roce 1934 se hrála sto desetkrát. A to často dvakrát denně a střídala se na scénách historické budovy Národního divadla i Stavovského divadla. Po hře okamžitě sáhla skoro všechna profesionální i amatérská divadla v Čechách i na Moravě, hrála se také na Slovensku. Obrovský divácký zájem potvrdila i řada polemik – žádná česká hra nevyvolala tak velký kritický ohlas.

Rudolf Medek za Plukovníka Švece dostal Státní cenu pro umění dramatické, herecké a režisérské v oboru dramata, režisér Karel Dostal v témže roce tutéž cenu obdržel za režii inscenace. Hru v roce 1929 zfilmoval Svatopluk Innemann. Druhé inscenace (de facto šlo o obnovení původního nastudování čtyřmi jevištními zkouškami) se Národní divadlo dočkalo ve vypjaté pomnichovské atmosféře 15. listopadu 1938 a během jednoho měsíce – do derniéry – se hrála devětkrát. Tehdy se divadelní vody za Plukovníkem Švecem zavřely. Jak se komunistům podařilo téměř vymazat z dějin Rudolfa Medka, jak se jim podařilo zničit památku Josefa Jiřího Švece, tak z divadel zmizela i hra připomínající jeho hrdinský skutek.

My dnes, v roce 2018, sto let po vzniku samostatného Československa, devadesát let po premiéře Medkovy hry, zjišťujeme, nakolik je odkaz legií umělecky živý a jak vrátit Švecovo hrdinství zpět do národního povědomí. Zaslouží si to on i jeho legionářský bratr Rudolf Medek. Doba se změnila, ale hrdinství potřebuje stejně jako před stoletím.

-------
Rudolf Medek, Jiří Havelka, Marta Ljubková
PLUKOVNÍK ŠVEC


Režie: Jiří Havelka
Dramaturgie: Marta Ljubková
Scéna: Pavla Kamanová
Kostýmy: Andrea Králová
Hudba: Martin Tvrdý
Video: Josef Lepša
Pohybová spolupráce: Marek Zelinka

PORUČÍK (POZDĚJI PLUKOVNÍK) ŠVEC: Filip Kaňkovský
PRAPORČÍK (POZDĚJI PORUČÍK) TROJAN: Matyáš Řezníček
PORUČÍK (POZDĚJI MAJOR) KALUŽA: Igor Orozovič
JANDA: Pavel Batěk
MARTYŠKA: Jan Bidlas
GENERÁL aj.: Alois Švehlík
STAROSTA aj.: Ondřej Bauer j. h.
a další

Premiéry 25. a 26. října 2018 na Nové scéně


zdroj zprávy: Kateřina Ondroušková