Zpráva

Úplné zatmění v Hradci
vydáno: 4.3.2017
Sedmou premiérou sezony 2016/2017 se na hlavní scéně Klicperova divadla stane Úplné zatmění, drama Christophera Hamptona z roku 1967, které rozkrývá kontroverzní, inspirativní, ale zároveň i velice destruktivní vztah dvou slavných prokletých básníků – sedmnáctiletého Arthura Rimbauda a sedmadvacetiletého Paula Verlaina.

Divadelní hra byla v roce 1995 zfilmována prominentní polskou režisérkou Agnieszkou Holland. Hlavní role tehdy ztvárnil ještě mladičký Leonardo DiCaprio a David Thewlis. Film, který se stejně jako text samotné divadelní hry nesoustředí na tvorbu slavných básníků, ale spíše na jejich komplikovaný vztah, se stal ihned slavným.

Příběh Úplného zatmění vás zanese do Paříže devatenáctého století, kdy Pařížská komuna, kdysi plná ideálů, končí krvavým masakrem a část Francie okupuje pruská armáda. Do Paříže páchnoucí absintem a třídními rozdíly. Do slavného města kultury, ve kterém se naivní romantismus začíná rozkládat v cosi dekadentního, cosi... prokletého. A uprostřed toho stojí jako dva pilíře mladý, geniální Arthur (Matěj Anděl) a starší, cholerický Paul (Jakub Tvrdík), miláček všech Pařížanů, který se zoufale snaží obnovit svou zarezlou tvůrčí inspiraci. Netrvá to dlouho a jejich přátelství přeroste v zakázaný, vášnivý vztah, který je oba drtí a povznáší zároveň. Impulzivní alkoholik Verlaine se několikrát pokusí opustit svou ženu Matyldu Verlainovou (Natálie Holíková) a její snobské rodiče pana a paní de Fleurvillle (František Staněk a Martina Nováková), aby se k ní po chvíli zase s přestávkami vracel.

Úplné zatmění je vtipný i drásavý intimní příběh, který klade divákům mnoho otázek. Jde dojít svobody bez toho, aniž bychom omezovali někoho druhého? A má vůbec umění nějaký smysl? A jaký je smysl lásky, Boha, života? A má smysl se vůbec po nějakém smyslu ptát?

Inscenace se chopila režisérka Tereza Karpianus, která má za sebou v hradeckém Klicperově divadle už například inscenace Absolvent (2014), Srpen v zemi indiánů (2015), ve které získala za ztvárnění hlavní role Violet herečka Zora Valchařová-Poulová cenu Thálie 2015 nebo Kočičí hru, kde hlavní roli ztvárnila Pavla Tomicová.

V hradeckém Klicperově divadle se s námi můžete ponořit do bohémského života dvou nezapomenutelných individualit od 11. března.
„Existují vztahy založené na vzájemném prospěchu. Ale láska ne. Tu je nutno znovu vynalézt.“

OTÁZKY PRO REŽISÉRKU TEREZU KARPIANUS
Proč jste si vybrala zrovna Úplné zatmění a co pro vás tato divadelní hra znamená?
Je to moje láska z období dospívání. Když mi bylo 16, viděla jsem film Agnieszky Holland a ten mne výjimečně zasáhl a ovlivnil. Znamená pro mě kromě tohoto dávného okouzlení, také potřebu se s touto fascinací vyrovnat teď - když mi začíná táhnout na 40. Proč se mi to takhle moc líbilo? A líbí se mi to stále?

Na jaké motivy se vaše inscenace soustředí nejvíce?
Soupeřivost, ješitnost, ego, pokora, hledání klidu, hledání středu, hledání Boha.

Četla jste prokleté básníky vášnivě i před samotnou inscenací? Čím si vás jejich poezie získala?
Neznám jejich poezii dobře. To mám spíš načteného Baudelaira nebo miluju Apollinaira. Na moderní francouzské poezii mě baví odvaha až drzost a také ten životní postoj. Že na tom, co člověk píše, opravdu záleží.

Dokáže oslovit vaše inscenace i diváka, který toho o prokletých básnících moc neví? A pokud ano, tak proč?
Dokáže. Není to o poezii, je to především o vztahu. Poezie je nahraditelná jakoukoli činností, kterou člověk provádí s odevzdáním.

Text divadelní hry je napsán tak, že se v něm o své místo „na svazích Parnassu“ Rimbaud a Verlaine neustále přetahují. Kdo vám byl na začátku sympatičtější? A změnil se váš názor během zkoušení?
Vždycky mi byl sympatičtější Rimbaud. Sympatické rysy Verlainovi dodal až Jakub Tvrdík. Tedy - ony ty rysy nejsou sympatické, ale on je umí obhájit.

Po Absolventovi, Srpnu v zemi indiánůKočičí hře jde už o vaší čtvrtou inscenaci v Klicperově divadle. Pomohly vám v něčem konkrétním vaše předchozí zkušenosti? A narazila jste během zkoušení na nějaké problémy, které u předchozích inscenací nenastaly?
Zkušenosti mi pomáhají v tom smyslu, že už to divadlo znám dobře zevnitř, nemusím si znovu zvykat, seznamovat se... Jediným problémem, který je nový, je samotné téma hry. Dosud jsem režírovala hry, které se hodně dotýkaly běžných rodinných vztahů. Tady jde mnohem více o neběžný vztah dvou uměleckých individualit. Je to tedy méně obecné téma. Takže jde o to obhájit tuto volbu před diváky a umožnit jim, aby je tento příběh zasáhl tak jako zasahuje mne.

Jak se vám pracovalo s hlavními herci, Matějem Andělem a Jakubem Tvrdíkem?
Já mám s oběma velmi dobré předchozí zkušenosti. Vyhovuje mi, že mají až živočišný instinkt, tu intuici pro situaci mají společnou. Každý z nich je ale jiný co se týče připomínek, které jim ,,nevoní". A na každého je tudíž třeba jiný přístup. Někdy jsem měla pocit, že mám na vodítku dva psi, z nichž každý chce jinou rychlostí jiným směrem.

Kdybyste měla další měsíc na zkoušení této inscenace, přidala byste něco? Existují určité části, které byste ještě chtěla změnit, vybrousit?
Brousit by se dalo, až už by nezbylo co. To bych ale určitě v tom měsíci nedělala. Naopak bych rozbíjela to, co máme, a z toho by třeba vzniklo další patro.

Která pasáž Úplného zatmění vám přijde nejvtipnější?
Nejvtipnější v textu mi přijde vlastně dost zoufalá situace před střílením v Bruselu. Kdy Verlaine vůbec neví, co má dělat, kam jet, jeho liknavost je dovedena do absurdity a nejradši by skloubil všechno a byl asi na třech místech současně.

A při které vám zase jde mráz po zádech?
„Pane, co si mám počít, neboť na světe není lásky ani naděje a já s tím ničeho nezmohu. Bože, nemůžu učinit o nic víc, než jsi učinil ty a jsem v pekle.“

OTÁZKY PRO HLAVNÍ PŘEDSTAVITELE VERLAINA A RIMBAUDA – MATĚJE ANDĚLA A JAKUBA TVRDÍKA

Jak se vám s Terezou Karpianus pracovalo?
Matěj Anděl: Už jsme spolu zkoušeli v Klicperáku Absolventa. A ještě v Divadle Kampa inscenaci Hrabě 2.15: Bez dechu. Ale to jsem naskočil už do rozjeté inscenace jako alternace, takže tam šlo jen asi o dvě zkoušky. S Terezkou se mi spolupracuje dobře. Myslím, že si vzájemně docela rozumíme. Když tedy pak přijde na nějakou složitou situaci, je vše jednodušší a rychleji se pochopíme.
Jakub Tvrdík: S Terezou jsme společně pracovali na tom, aby nás pustili do druhého ročníku na DAMU, a to konkrétně tím, že jsme nazkoušeli dialog z Gazdiny roby. Byli jsme spolužáci a už tehdy jsem poznal, že Tereza je velmi citlivá a vnímavá žena, která dokáže vést herce velice nenásilně k vlastní představě o výsledku.

Viděli jste před samotným zkoušením film Agnieszky Holland? Ovlivnil vás něčím při zkoušení (ať už v dobrém či špatném).
Matěj Anděl: Viděl jsem ho asi měsíc před začátkem zkoušení a musím říct, že teď trochu lituju. Ptal jsem se Terezky, jestli se na něj mám dívat, většinou se tomu totiž snažím spíš vyhnout. Říkala, že tam moc podobnosti není a jde spíš o inspiraci. Přinejmenším text je ale téměř totožný. Tak teď nevím, jestli to od ní nebyl náhodou záměr... Při zkoušení pak pro mě bylo občas těžké zapomenout na výrazného DiCapria.
Jakub Tvrdík: Film jsem kdysi viděl, ale právě z důvodu, abych nebyl příliš ovlivněn jsem se na něj před zkoušením nedíval. A také jsem si chtěl ušetřit nervy, že nikdy nebudeme tak dobří jako Leo a David.

Jak těžké je pro herce hrát postavu opačné sexuální orientace?
Matěj Anděl: Já osobně s tím žádný problém nemám. Myslím, že vnímání lásky se s orientací nemění. V tomhle případě je navíc důležitější spíš intelektuální souznění.
Jakub Tvrdík: Nevidím v tom žádný rozdíl. Je to o lásce a ta je stejně krásná složitá a bolestivá, ať už se cítí ke komukoliv.

Kdo je podle vás ve zkratce Rimbaud/Verlaine? V čem je vám podobný? A v čem se naprosto lišíte?
Matěj Anděl: Rimbaud je idealista, což je samozřejmě dáno i věkem. Je ale zároveň maximalista, který vše dělá na 120 %. O to bolestnější je ale jeho pozdější ztráta iluzí. Chtěl prožít úplně vše, aby mohl změnit svět. Myslím, že aspoň v našem podání se na konci cítí tak trochu zrazený sám sebou. Když jsem byl mladší, taky jsem šel do všeho po hlavě, byl jsem přesvědčený o své pravdě, za kterou jsem byl ochotný prát se do krve. On byl ale geniální a extrémně inteligentní, což bych si o sobě nikdy netroufl tvrdit... Na druhou stranu, jestli něco snad mám, co on ne, tak je to asi empatie.
Jakub Tvrdík: Myslím, že jsem si s postavou Verlaina blíž, než si připouštím. Například stejně jako jeho, mě celý můj život provází neskutečně otravná nerozhodnost. Na druhou stranu musím říct, že na rozdíl od něj se mi bití žen příčí natolik, že s ním nikdy nehodlám začít.

Kdybyste mohli vzkázat jednu větu svému předobrazu v této inscenaci – co by to bylo?
Matěj Anděl: Nikdy se nestaň na Verlainovi tak finančně závislý, abys ho nemohl včas opustit. Ale mě se to radí...
Jakub Tvrdík: Už se konečně rozhodni, stůj si za tím a buď připraven nést následky.

Existuje v textu divadelní hry určitý motiv, který s vámi, vaším životem a osobními zkušenostmi rezonuje, který se vás bytostně dotýká?
Matěj Anděl: Miluju jeden citát (tuším že jeho autorem byl Rembrandt), kterým se snažím řídit, a který ve hře není podle mě cizí ani Rimbaudovi. „Život se musí žít. Je nutno brát jeho zápory, vyrovnávat se s protivenstvími kladem, intenzivním procítěním, měněným ve tvůrčí čin.”
Jakub Tvrdík: Těch motivů, které se mě dotýkají je překvapivě docela dost ale vyberu jeden za všechny: „Nejlepší bude, když se napijeme a přitom to můžeme probrat“.

zdroj zprávy: Martin Sedláček