Zpráva

Nová dramatizace Dostojevského románu Běsi

Kde je ohrožen člověk, tam jsou všechny věci ohroženy.

To podtržítko na konci pro mě znamená neukončenost, neschopnost rozhodnout se jak pokračovat, nechuť volit. Ale to kým jsme nebo kým chceme být, určují drobné každodenní volby. Snaha vyhýbat se jim, nechávat vše na jiných, znamená popírat lidské hodnoty, říká k názvu inscenace běsi_ režisér Norbert Závodský.

Při dramatizaci Dostojevského románu Běsi se studenti zaměřili výhradně na postavy dvacátníků, které bojují s Bohem, konvencemi i hodnotami, aby se nakonec ukázalo, že opravdový zápas proběhl v nich samých. Jejich pocity i názory jsou často plné rozporů a paradoxů. Za sebevědomě provokativními projevy se tak skrývá nejistota, krize vlastní identity. Kdo jsem? Co se ode mne očekává? Jak tomuto očekávání dostát? Jak překonat propast mezi vnímáním sebe samotného a tím, jak mě vnímají druzí? Tato témata jsou pro mladou generaci klíčová. Postavy běsů_ nacházíme v životním stádiu, kdy si člověk vytváří názory na svět kolem sebe. Zároveň si však tyto názory často spojuje s konkrétní osobou, která je hlásá, a o to snadněji pak dokáže zcela propadnout i sebekontroverznější myšlence. Co když Bůh ani dobro neexistují a hranice lidského chování nastavujeme my sami? Morálka, svědomí i cit jsou nahrazeny slepou posedlostí. Vše je dovoleno. „Běsi, to jsou krajní body, protipóly, rozpory, absence jakékoli harmonie. Najít v Dostojevského románech vyrovnané postavy, to je téměř nemožné. Jediným pomyslným středem je v našem případě skupina Petra Verchovenského, ale jak později zjistíme, tato obyčejnost, normálnost dojde ke stádnosti, a stádnost vždy člověka posouvá zase ke krajnicím – pasivitě, nebo agresi,” říká Závodský.

„K výběru Běsů nás vedl silně dramatický potenciál Dostojevského románu, zejména široká škála komplexně vystavěných postav, které představují skvělé herecké příležitosti; od bezcharakterního manipulátora Verchovenského, chaotickou Lízu, potměšilého Liputina až k démonickému Stavroginovi, záhadné výstřední postavě, která kolem sebe šíří zmar a neštěstí,” vysvětluje dramaturgyně Kateřina Slezáková. A právě skrze tyto mladé, neukotvené postavy, tápající ve světě bezbřehých možností a všemi prostředky hledající sami sebe a své postavení ve společnosti, vykresluje Dostojevskij nadčasový model střetu vášně a chladu, vyhrocenosti a netečnosti, přesvědčení a nihilismu.

Diváci se můžou těšit i na zajímavě pojatou scénografii. „Všem postavám chybí odstup, schopnost nahlédnout na sebe zvenku a třeba si i uvědomit následky svých činů a slov, proto jsme volili především materiály, odrážející obraz člověka, aby každá postava byla vystavována svému běsu, sobě samému, klidně proti své vůli. Záměrně jsme se vyhýbali realisticky pojaté scénografii, šlo nám spíše o to, aby člověk na sebe pohlédl a třeba se i nepoznával,” prozrazuje Martin Šimek, autor návrhu scény.

HRAJÍ STUDENTI 3. ROČNÍKU KATEDRY ČINOHERNÍHO DIVADLA
Denisa Barešová, Kryštof Bartoš, Filip Březina, Jindřiška Dudziaková, David Kozák, Magdalena Kuntová, Anna Peřinová, Vladimír Pokorný, Vojtěch Vodochodský, Vojtěch Vondráček (student 2. ročníku KALD)

1. premiéra 19. května 2017 od 19:30 v divadle DISK
2. premiéra 21. května 2017 od 19:30 v divadle DISK