Zpráva

Ve čtvrtek 11. června uvede Divadlo v Dlouhé poslední premiéru této sezony, kterou bude hra francouzského surrealisty Rogera Vitraca Viktor aneb Dítka u moci v režii Jana Mikuláška. Jedná se o další Mikuláškovu spolupráci se souborem Divadla v Dlouhé po Shakespearově Macbethovi a Kellyho hře Láska a peníze.

Dramaturg Štěpán Otčenášek: „Jsem velmi rád, že u nás Jan Mikulášek pracuje už potřetí. Jeho metoda práce je dost odlišná od metody našich kmenových režisérů Hany Burešové i Jana Borny. Dává hercům velkou míru svobody při hledání, což je pro ně jistě velmi zajímavé. Do poslední chvíle je nechce svazovat přesnými příkazy, spíše se celé pojetí postupně vyvíjí, zkoušejí se různé možnosti a jen něco se fixuje. Pak samozřejmě přijde poslední fáze, kdy se vše čistí a určí se, co ano, co ne. Ale i pak jsou místa, která zůstávají volná, až takřka improvizovaná.“

K výběru titulu režisér Mikulášek říká: „V poslední době nejsem zvyklý inscenovat pevné texty, ale tento se mi nesmírně líbil v tom, jak Vitrac lehkou rukou míchá vysoké s nízkým, vtipné s tragickým, kombinuje různé žánry a demontuje je. Tato nezvyklá směs konvenční konverzační komedie s absurdními a krutými vstupy je mi velmi sympatická. Diváci by měli být připraveni na vše, může se tu přihodit cokoliv, člověk si nemůže být ničím jistý. Mohla by to být zdravě nekorektní, zábavná inscenace s nečekaně temným podtónem. Vitrac rozkrývá a paroduje falešnou měšťanskou morálku, která stojí pořád na stejných základech, a v tom je naprosto současný. Dominantní motiv je tu děti versus dospělí, přičemž svět dětí tady kouzelně odhaluje všechny stereotypy a lži dospělých. Vše zlé na dětech pochází od dospělých, za vše, co děti dělají, jsme zodpovědní my a tuto odpovědnost musíme přijmout. To mi připadá jako velmi současné téma.“

Autorem scény a kostýmů je režisérův stálý scénograf a nejbližší tvůrčí spolupracovník Marek Cpin. „Vymysleli jsme s Markem Cpinem scénu, která je nepopisná, designově čistá, není nijak časově ukotvená. V druhém plánu vidíme herecké šatny, což nám umožňuje pohled do zákulisí. Ten nápad souvisí s tím, že Vitrac sám si utahuje ze základních divadelních principů a odhaluje je. Kostýmy jsou naopak takový výbušný mix. Některé odkazují na přelom století, některé působí současně, některé výrazně stylizovaně... Jsou vtipné a jednoznačně definují celý styl inscenace,“ dodává Jan Mikulášek.

Režisér s dramaturgem jsou rovněž autory textové úpravy, která se vyvíjela ještě i během zkoušek: „V textu jsou reálie, které jsou srozumitelnější spíše pro Francouze, a možná už ani pro ně nejsou moc živé. Tyto narážky jsme škrtali a celkově jsme se snažili, aby text byl ostřejší, živější. V některých pasážích je mluva úplně současná, jiné dialogy naopak působí až starodávně, jako odkaz na vaudeville a klasickou konverzační komedii. Naším cílem je neustálé kladení protichůdných prvků proti sobě, vytváření stylové nejednoznačnosti, a to ve všech složkách inscenace,“ upřesňuje Jan Mikulášek.

Hru surrealistického dramatika Rogera Vitraca Viktor aneb Dítka u moci inscenoval poprvé v roce 1928 proslulý avantgardní divadelník Antonin Artaud ve svém pařížském Divadle Alfreda Jarryho. Premiéra skončila skandálem a Viktor byl zároveň posledním představením tohoto divadla. Do obecného povědomí se hra dostala až o více než třicet let později, v roce 1962, kdy ji s mimořádným ohlasem v Paříži nastudoval dramatik Jean Anouilh. Dnes je považována za nejvýznamnější divadelní čin francouzského surrealismu a stala se součástí světového klasického repertoáru. U nás byla poprvé uvedena v roce 1966 v Městských divadlech pražských v režii Václava Hudečka.

Vitracův Viktor je nelítostně krutou a přitom nesmírně zábavnou satirou měšťáckého pokrytectví a přizpůsobivosti, která dodnes neztratila nic ze své aktuálnosti, spíše naopak. Předčasně vyspělý, „děsně inteligentní“ Viktor, který právě slaví své deváté narozeniny, ve spolupráci se svou šestiletou přítelkyní Ester s vražednou dětskou upřímností a naivitou nemilosrdně demaskují skrznaskrz prolhaný a falešný svět svých rodičů. Originalita Vitracovy „měšťanské truchlohry“, jak zní ironický podtitul hry, spočívá především v neobvyklém spojení feydeauovské frašky, měšťanského dramatu a postupů surrealismu. Autor zdánlivě ctí pokleslá a zbanalizovaná situační a charakterová schémata tradičního divadla, ve skutečnosti je však dokonale obrací naruby. Jeho burleskní a fantastická perzifláž měšťácké rodiny i společnosti je založena na šoku. Děj se odvíjí ve frenetickém tempu v nepřetržitých zvratech a extrémech, řetězec trapných situací se nezadržitelně řítí k tragickému konci.

zdroj zprávy: Karola Štěpánová