Zpráva

Vzpoura proti realitě, utopie o eko-potravní krizi
vydáno: 17.12.2018
Vzpoura proti realitě, utopie o eko-potravní krizi – premiéra autorského projektu nazvaného pytel na odpadky, (v šoku) ten černý pytel na odpadky

Novým počinem Chemického divadla, sídlícího ve Venuši ve Švehlovce, bude již 22. prosince premiéra inscenace volně „internetově“ inspirované románem Vegetariánka jihokorejské autorky Han Kang. Předloha získala řadu cen, mj. prestižní Man Booker Prize za rok 2016, a stala se globálním knižním bestsellerem. Sugestivní svědectví o povaze eko-odpovědné revolty mladé dívky Jonghje, žijící jako každodenní otrokyně v apatické současnosti velkoměsta a pod „masitým“ režimem patriarchátu či kapitálově orientované dominance „bílého muže globálního Severu“, se v autorském projektu Vojtěcha Bárty a Matěje Nytry oprošťuje od korejských i jiných reálií a stává se energií až zen-horrorové a hypno-spirituální cesty do podvědomí poraněného moderního člověka, jeho zkřivených tváří a protichůdných postojů. Za maskami vtipu a atrakcionů se přitom skrývá pečlivě umlčovaný hlas – volání černého svědomí.

Aktuální téma vzestupu environmentálního boje, angažované činnosti v otázce hrozícího klimatického a potravního kolapsu, rámuje intermediální, třívrstvou kompozici projektu nejen skrze název – pytel na odpadky, (v šoku) ten černý pytel na odpadky –, ale také záměrem podnítit v divákovi pestré, a především ozdravně temné spektrum emocí, jež současný vztah lidstva k zdecimované planetě a organismům rostlinného i živočišného původu definuje nejintenzivněji. Je to především paleta chutí, vůní, textur a haptických vjemů – zkušeností, které člověka konzumního věku poutají k objektům zvěřiny, zeleninových mís či pokojíčků pro domácí mazlíčky. Zejména podle hodnot krásy či užitečnosti, trvanlivosti vybíráme, co za rostliny či entity á la řasokoule se rozhodneme vypěstovat ve světlíku nebo obětavě zazimovat a pak zmedializovat na síti. Autoři jsou si toho vědomi. Co se však skrývá za smysl pod těmito módami, tvary a set-designem, táží se společně, a je možné, aby se hranice staly někdy propustnými – aby se člověk, tak jako v příběhu, dočkal proměny ve strom, třeba alespoň na mentální úrovni? Otázkou-odpovědí je obraz utopie, který v inscenaci nahrazuje dramatické sdělení a vyvolává především podle autorů žádoucí, sebekritickou chuť seřezat a sežrat sebe sama, jako spolučinitele apokalyptické éry antropocénu (kapitalocénu), a pak se znovusmířit s povinností těla a začít pracovat na obnově, záchraně stavu. S vědomým plánem, zdůrazňují přitom Bárta s Nytrou.

Cesta do google-surreality odhmotněného dění, v níž proti logice a formálním jistotám povstanou na scéně jak fragmenty postav z knihy – v podání čtveřice transhumanizovaných i džungloizovaných performerů Marie Švestkové, Zuzany Kantorové, Jiřího Knihy a Matěje Nechvátala, tak i autorský audiovizuální materiál výtvarníků Matěje Sýkory, Jana Matýska, sounddesignera Ladislava Mirvalda i projekčního specialisty Martina Bitaly, je završením volné trilogie Chemického divadla na téma zániku přírodního světa a posedlosti ne/lidským (Šumava láska, 2017; Anna Bolavá: Do tmy, 2018) a zároveň pokračováním tvůrčí spolupráce Vojtěcha Bárty, Matěje Nytry a týmu inscenační eseje K antropocénu, jež měla premiéru v brněnském HaDivadle v březnu 2018. K průzkumu tkání vlastních zamlžených zárodků eko-vzpoury jsou zvaní všichni vegoisté i třídiči či řidiči, bez limitů ve výchozím přesvědčení anebo očekávání.

zdroj zprávy: Martina Dobiášová