Zpráva

Zeyerovo drama jako galerie silných ženských postav
vydáno: 21.5.2018
„Radúze, ty nevíš, čím mnějsi, ty moje duše! Jsi bratrem mým, mým otcem, matkou, vším! Mé srdce přetékalo něhou od dětství a nikde, nikdy nenašla moje láska ohlasu, ažty jsi přišel, jak ta hvězda v soumraku. Ty, Radúze, jsi celou mojí rodinou, jsi domovem mým. Bez tebe jak ten kámen jsem, slepá, hluchá, mrtvá.“

26. května bude mít v Klicperově divadle premiéru klasické pohádkové drama Julia Zeyera Radúz a Mahulena, které bylo poprvé uvedeno roku 1898 v Národním divadle.

Příběh o mladém princi, který se vydal na iniciační cestu za dobrodružstvím, hledat snové země, o kterých slýchával vyprávět, nevěda, že překračuje hranice nepřátelské země. A princezně, která září jako paprsek v temných, chladných a krutých horských mlhách. Příběh o lásce, která si neúnavně razí cestu navzdory státním zájmům, přes odpor rodičů, překonává kletby a kouzla. O Mahuleně (Natálie Holíková), která pro lásku obětuje vše – domov, rodinu i lidskou podobu – a o Radúzovi (Kryštof Bartoš), který musí překonat nenávist královny Runy (Kamila Sedlárová) a dusivou lásku královny Nyoly (Helena Korejtková). Do tohoto světa diváky uvádějí a jím provázejí tři sudičky jako paměť všech mýtů světa (Lenka Loubalová, Marie Kleplová a Martina Eliášová).

V dramatu se snoubí principy klasické pohádky s magickými mytologickými motivy propojené obrazivým, poetickým jazykem. Julius Zeyer vycházel při psaní z indického dramatu Šakuntala básníka Kálidásy, ve kterém se objevuje motiv pronásledování posvátného zvířete a ztráty paměti. Dále ze slovenské lidové pohádky Radúz a Ludmila, ve které Ludmilina matka Radúze prokleje, aby na Ludmilu zapomněl, jakmile jej někdo políbí. Když jej pak políbí matka ve spánku, Ludmila se promění v topol, kachnu a hrušku. V pohádce Zlatá panna Mahulena je zase titulní postava líčena jako kráska, na kterou když člověk pohlédne, tak omdlí a onemocní.

Zeyer byl přesvědčen, že všechny báje světa spolu souvisí. Ve své práci prozkoumával do hloubky všechny literární a folklórní zdroje, aby vytvořil novou originální pohádku. Inspirací mu byl jistě i vlastní životní příběh. Pohádky, které mu vyprávěla jeho milovaná chůva. Úzké pouto s matkou, která jej prosila, aby se k ní vrátil z vysněných cest po světe a zjevila se mu den před svou smrtí. Senzitivita, melancholická duše a touha po neznámých krajích.

Režie se ujala režisérka Tereza Karpianus, která je častou spolupracovnicí Klicperova divadla (režírovala zde Absolventa, Srpen v zemi indiánů, Úplné zatměníKočičí hru). Scénu a kostýmy navrhl Jan Štěpánek a Zuzana Mazáčová. Jan Štěpánek vycházel ze slovenského, respektive slovanského folklóru a mytických symbolů, vytvořil na jevišti svět bájné, magické Tatry a současné, technicistní, popkulturní Magury. Zuzana Mazáčová vycházela také ze slovanského folklóru v kombinaci s s folklórem asijským. Hudbu složil Jiří Hájek.

Premiéra 26. května 2018 na hlavní scéně Klicperova divadla.

PĚT OTÁZEK PRO REŽISÉRKU TEREZU KARPIANUS

Která postava v Radúzovi a Mahuleně je pro Vás klíčová a proč?
Mahulena. Všechny postavy se k ní vztahují, vymezují se vůči ní, nenávidí ji nebo milují. Také prodělá největší vnitřní pouť a je největším hybatelem děje, je nejaktivnější, nejvíc riskuje, nejvíc ztratí a nejvíc prožije.

Jaké téma v inscenaci akcentujete?
Téma matky. Mateřství lidské se nám zde objevuje ve dvou hraničníchpodobách. Mateřství srážející, zatracující, odmítající a mateřství nekriticky zbožňující, dusivé, přehnaně pečující. Pak zde máme motiv Země Matky – matky zvláštně lhostejné a přesto moudré.

Je to pro Vás téma osobní?
Mateřství? Jistě. Ale ještě bych to doplnila – nejvíc osobní je pro mě s tím související téma emancipace. V první vlně emancipace od matky, potažmo od rodičů, od autorit. Často se tato emancipace spojuje s dospíváním a s ulpěním na milostném vztahu. Zde přichází další vlna emancipace – schopnost nezávislosti na milované osobě. To v původním textu není a my to do něj domýšlíme, protože mi to přijde velmi aktuální.

Postavu Pohádky jste svěřila třem herečkám, které procházejí celým dějem, jaká je jejich role v příběhu?
Tvoří jakési zastřešující trio moudrých čarodějek. V dramatu jsou ženy buď velmi mladé, ztřeštěné, velmi zamilovaná a trpící Mahulena a pak matky – Runa obsesivně lpící na křivdě z minulosti a Nyola – závislá a manipulující. Tři sudičky jsou protiváhou – jsou to ženy, které ke konci své životní pouti docházejí ke stavu nadhledu, moudrosti a soucitu.

Říká se, že inscenovat hru Radúz a Mahulena je velice obtížné. Některé moudré hlavy dokonce tvrdí, že se nedá udělat dobře. Jaká úskalí jste musela překonávat?
Text jsme do značné míry zbavili lyrické mlžnosti a nechali ho v takové akční podobě, to šlo kupodivu snadno. Těžší bylo nalézt odpovídající formu – tedy styl scény, kostýmů a hudby. Časová i místní nezakotvenost textu vyžaduje vytvoření vlastní stylizace, jakéhosi originálního fantasy světa. Ale největším úskalím je ono povědomí o názoru, že to nejde udělat dobře.

Proč by měli diváci na Radúze a Mahulenu přijít?
Podle mě je to moderní a zábavný pohled na krásný starý mýtus. Je to poetické a zároveň akční i vtipné, naše Mahulena není žádná fňukavá bledule, nacházíme v Zeyerově textu dost toho, co prožíváme v našem dnešním životě. Například mamánkovství, závislost v různých podobách a cestu do svého vlastního středu.

DRAMATURGYNĚ MARIE NOVÁKOVÁ O INSCENACI
„Radúz a Mahulena je galerií silných ženských postav a jejich silných vášní. Mahuleninou vášní je láska, spasitelská, obětavá, která neúnavně a sebedestruktivně překonává nejstrašnější nástrahy. Vášní královny Runy je bolestná žárlivost, která stravuje srdce a ničí každý zárodek citu. A vášeň královny Nyoly je slepá mateřská láska. Tyhle tři vášně jsou podhoubím dramatického vývoje příběhu a základem naší interpretace Zeyerova textu.“

zdroj zprávy: Martin Sedláček