Rozhovor

Ovlivňovat věci divadlem - o to je třeba se donekonečna pokoušet
[vydáno: 13.2.2017, Veronika Boušová]
foto: © Iwushkofoto: © Iwushko

S herečkou Alenou Štréblovou jsem se sešla k rozhovoru v době, kdy ukončila angažmá v Městském divadle Kladno a nevěděla, kudy se její profesní život bude ubírat dál. Než stihla rozhovor autorizovat, roztočila se spirála příležitostí, takže jsme se rozhodly se zveřejněním počkat. Vyplatilo se. Alenin život je dnes bohatší o pár krásných kapitol.



Začátek tvé herecké kariéry byl celkem kuriózní. Doprovázela jsi kamarádku na konkurz do A Studia Rubín, kde působil i tvůj bratr Jiří Štrébl, a nakonec ses zúčastnila konkurzu z legrace i ty – apriori proto, abys bráchu pozlobila. A oni si tě vybrali. Kdy jsi vlastně začala brát divadlo vážně?
Hned druhý den, když jsem tam šla na další kolo konkurzu, to už jsem se hodně snažila. Překvapilo mě, že mě vybrali. Pamatuji si, že jsme dělali nějaká pohybová cvičení, která vedla (tehdy už členka souboru) Viktorka Čermáková. Měla takový obrovský buben, do kterého bušila, a já se jí hrozně bála...legrační...

Ten konkurz nebyl jen pro profesionály?
Naopak. A studio byl amatérský soubor, ale založili a vedli ho profesionálové Ondřej Pavelka a Eva Salzmannová z tehdejšího Divadla na okraji. Nicméně ve výsledku to bylo vlastně takové podhoubí pro pozdější profesionály - mnozí z nás pak vystudovali DAMU a i další se dodnes divadlu věnují - bývalý šéf činohry ND Michal Dočekal, Petra Lustigová, Lenka Volfová, Zuzana Kunešová, Jiří Štrébl, režiséři David Czesany a Viktorka Čermáková, ředitel divadla Minor Zdenek Pecháček.

Přízraky (Městské divadlo Kladno)
Přízraky (Městské divadlo Kladno)


Na kterou ze svých rolí vzpomínáš jako na mimořádnou zkušenost?
Nejvíc asi na tu první v A studiu. V inscenaci Píseň sobů podle knihy Timo K. Mukky Země je hříšná píseň. Zdramatizoval ji Ondra Pavelka a svůj scénář také pak režíroval. Hlavní roli hrála Petra Lustigová, pak Zuzana Kunešová a po jejím odchodu jsem roli dostala já. Vyjeli jsme s tím z tehdejšího totalitního Československa na festival do Finska. Nejprve do Helsinek, a po obrovském úspěchu, který jsme tam měli, jsme byli pozvaní na další divadelní festival do finské Lappeenranty. Bylo to úžasné, vzrušující období.

A z těch dalších?
Můj velký vnitřní mezník byla role Berty ve Vyhnancích od Jamese Joyce v režii Michala Dočekala v Kolowratu. Bylo to moje první hostování v Národním divadle. Partnerem mi byl David Matásek, pak Zuzana Stivínová a Mirek Etzler. Velká role, dvě hodiny na jevišti, psychologické drama o vztazích. A ty další zásadní? Ještě za působení v A Studiu jsem dostala příležitost v Divadle na okraji a hrála Aňu ve Višňovém sadu, pak v Divadle Komedie u Michala Dočekala dvě úžasné role: Kateřinu ve Zkrocení zlé ženy a Titánii ve Snu noci svatojánské. A pak Kladno, kde to byla jedna krásná role vedle druhé. Za všechny Irina Arkadinová v Rackovi (rež. Dan Špinar), paní Alvingová v Přízracích (rež. Jan Frič - nyní je hrajeme ve Strašnickém divadle), titulní role matky v Zellerově Matce (rež. P.Štindl) a velmi důležitá slečna Raschová v Koncertu na přání (rež. B. Mazúch)...

Právě tato kladenská inscenace pro jednu herečku mne hodně zaujala. Hrála jsi v ní nenápadnou všední ženu, která přijde domů z práce, navečeří se a jde spát. Nic jiného, než obyčejné každodenní činnosti, na kterých by nebylo nic zvláštního - až na to, jak to skončí. Jak náročné to je, hrát něco tak všedního, obyčejného, chtělo by se říct vlastně nezajímavého, a ještě ke všemu bez jediného slova?
Těžké to bylo hlavně v tom, že jsem opravdu dělala jen to, co každý z nás zná jako každodenní rituál. Běžné, ale nutné věci – přijdu, převléknu se, umyji, vyndám nákup z tašky, připravím večeři, najím se, umyji nádobí, chystám se ke spánku... Veškerá ta činnost navíc probíhala ve velmi vláčném, téměř neměnném rytmu, a jen s jediným výrazem v obličeji – něco mezi pláčem a smíchem, jak si přál režisér Braňo Mazúch. Ale pozor, nemluvíme tu o pantomimě, jde jen o běžné jednání, jako kdybyste sledovali skrytou kamerou někoho, kdo je sám doma. Což pro mne bylo zpočátku složité. Navíc opravdu během 50 minut ani jedno slovo. Neuměla jsem si představit, že udržím pozornost diváků, že by je to mohlo vůbec zajímat, ale k mému překvapení to fungovalo velmi dobře, vlastně to prý bylo dokonce napínavé. Nevnímala jsem to úplně jako divadlo, ale spíš jako takovou meditaci, absolutní soustředění na detail. A také na to, že musíš energii valit před sebou. Jakmile myšlenka odběhne jinam, tak to člověku uteče, snaží se to dohnat, ale už se to nepovede. Navíc se to pak najednou zdá divákovi dlouhé. Stalo se mi to dvakrát a byl to dost nepříjemný zážitek.

V anotaci té inscenace se psalo, že je o malých každodenních radostech, ale závěr byl silný, tragický.
Ale to se přece stává, že když někdo má všeho dost, tak to raději ukončí. Proto jsem taky ráda za to, že jsme mívali po každém představení diskuzi s diváky. Bylo zajímavé, jak reagovali, jaké měli vhledy, jak jim neunikl žádný detail. Každý se v tom nějak našel. Přišli na to lidé od dvaceti do sedmdesáti a všichni měli pocit, že se jich to nějakým způsobem dotýká. Ukázalo se, že samota je velké společenské téma, možná paradoxně čím dál aktuálnější.

Hrála jsi někdy předtím divadlo jednoho herce?
Ne. Nikdy. Naopak jsem si říkala, že to je něco, po čem opravdu netoužím. Divadlo dělám přece hlavně kvůli kolektivnímu zážitku. Když to přišlo, řekla jsem si: když jsi to nikdy nechtěla, tak to do toho asi budeš muset jít. To je výzva. To absolutní spolehnutí se jen sama na sebe. Z toho jde na člověka trochu strach. Jsem dost dobrá, zajímavá na to, aby na mne lidi hodinu koukali a přitom se neděly vlastně žádné dramatické situace? Cítila jsem v tom jistý risk, ale zároveň jsem to chtěla zakusit.

Kauza Salome (A studio Rubín)
Kauza Salome (A studio Rubín)


Působení v Městském divadle Kladno, kde jsi po odchodu Daniela Přibyla ukončila angažmá ty a většina členů souboru, tě ale naplňovalo celkově…
V Kladně to s nástupem uměleckého šéfa Dana Přibyla začalo být dost zajímavé. Chvíli sice trvalo, než jsme se vzájemně pochopili, ale jeho koncept byl pro Kladno naprosto přelomový. Vznikl velmi kompaktní soubor, který dokázal skvěle spolupracovat, umělecká úroveň divadla strmě stoupala a i na osobní rovině jsme si všichni velmi dobře rozuměli. Na loňské oslavě mých kulatin mi někdejší kolegové připravili představení, v němž se objevily pohromadě všechny postavy, které jsem na Kladně během šesti let ztvárnila. Bylo to velice vtipné a zároveň dojemné, takový souhrn, bilance. Bylo velmi zvláštní vidět tu změť charakterů takhle pohromadě. Říkala jsem si: tohle všechno máš v hlavě a ještě jsi relativně normální, to je docela úspěch… A zároveň mi to dalo zpětně určité sebevědomí. V tu chvíli mi to pomohlo vyrovnat se se ztrátou divadla.

Když byl ale odvolán Daniel Přibyl a přípravu dramaturgického plánu se chystala převzít radnice, v médiích ses k tomu vyjadřovala za soubor v podstatě jen ty. Zažila jsi sametovou revoluci na DAMU. Formovalo tě to nějak?
Já jsem asi revolucionář z podstaty, tak trochu asi i proti své vůli. V určitých situacích prostě jen nedokážu mlčet. Nemohu si pomoct a ozvu se. Většinou je ten impulz silnější než já. Kolikrát jsem si říkala: už to nedělej, jsi velká, nezvedej ty prapory. Během událostí na Kladně se stalo, že mě kdosi označil za mluvčí a já se marně bránila. Pak už jsem byla v situaci, že se všichni automaticky obraceli na mě. Nikdy jsem se ale nestavěla do role, že chci za někoho mluvit.

Racek (Městské divadlo Kladno)
Racek (Městské divadlo Kladno)


Jaký máš názor na angažované divadlo? Dají se věci měnit a ovlivňovat třeba touto cestou?
Je otázkou, co je to angažované divadlo. Angažovaný umělec je zřejmě ten, který v danou chvíli řekne a pojmenuje to, co je potřeba říct a pojmenovat. Možná ani tak nejde o divadlo, jako spíš o postoj. Nevím, do jaké míry lze cokoli ovlivňovat divadlem, ale nikdy si nepřestanu myslet, že je třeba se o to donekonečna pokoušet.

Někde jsem četla, že děláš arteterapii, respektive teatroterapii.
To bylo jen jednou, před lety jsem dělala jeden cyklus s dálkovými studenty Univerzity Karlovy v Brně. Účelem nebylo udělat z nich herce, ale uvést je do tajů toho, k čemu všemu divadlo může sloužit a jak si lze jeho prostřednictvím otevřít mysl. Dobrá zkušenost pro obě strany. Já si zkusila, jaké to je, trápit herce tím, co po nich chcete. Oni si vyzkoušeli, jaké to je, když nakonec přistoupí na tu absurditu, kterou po nich režisér vyžaduje, a k vlastnímu překvapení zjistí, že je to ve výsledku vlastně posunulo dál. Tehdy mě to zpětně ovlivnilo, bylo to ohromně obohacující.

Brémská svoboda (Městské divadlo Kladno)
Brémská svoboda (Městské divadlo Kladno)


Než odešel Daniel Přibyl, chystali jste v Kladně inscenaci Tančírna, na kterou už nedošlo. Místo toho ses nečekaně objevila v muzikálu Srdcový král v Divadle Kalich.
Po odchodu z Kladna jsem nějakou dobu nevěděla, co bude. Nejdříve jsem dostala od Daniela Špinara nabídku na hostování v inscenaci Sen čarovné noci v Národním divadle, další pozvání přišlo od Dodo Gombára do Švandova divadla, kde se chystal Krysař. A pak se mě zeptal Šimon Caban, co já a muzikál. Vysvětlil mi, že by šlo o víceméně činoherní roli ostré starostky, jedna píseň, žádný tanec. Souhlasila jsem a zintenzivnila hodiny zpěvu. K mému překvapení mě vzali. Naskočila jsem do rozjetých zkoušek a než jsem pochopila celý ten systém, který je jiný než v činohře, ostatní už všechno uměli. Herecké vstupy jsou poměrně jednoduché, ale jakmile jsem zkusila zpívat na port, došla jsem k závěru, že to nemám já ani druhá strana zapotřebí. Napsala jsem Šimonovi, že moc děkuji za nabídku, ale že jsme zjevně přecenili moje síly. Odpověděl, že má zcela jiné informace a naprosto mne nebral vážně. Druhý den byla projížděčka, všichni už hráli a zpívali s porty, což pro mne bylo zcela nepředstavitelné. Šimon mi vyhověl a nechal mě to předvádět na playback. Byla jsem ale tak nervózní, že jsem do toho šla tak naplno, až choreografka přišla s tím, že prý by byla škoda, kdybych i netancovala. Když mi vymyslela choreografii, řekla: Zamkněte divadlo, jdu to Aleně ukázat. No a po překonání prvotního a ještě několika dalších šoků jsem to nakonec nějak zvládla, za což jsem opět vděčná. S každou hrůzou, kterou přežijete bez ztráty desítky, jste tak nějak silnější.

Evidentně jsi uspěla.
Snad. Alespoň ve svých očích určitě... Ale popravdě, mám opravdu hezké ohlasy, za což jsem vděčná.

Ještě před prázdninami jsi nazkoušela v Národním divadle roli Hippolity ve Snu čarovné noci. S Danielem Špinarem jsi pracovala na více inscenacích a v Národním ti nabídl angažmá, byť zatím v omezeném rozsahu.
Začínali jsme spolu inscenací Kauza Salome v A Studiu Rubín, pak následovala ještě Kauza Maryša. V Kladně Dan režíroval Racka (cena Českého divadla za nejlepší ženskou roli 2011), Miláčka a Nočního motýla. Danovu práci mám ráda. Je připravený, rychlý, ví přesně, co chce. Hercům nechává velký prostor, bere si z nich, zároveň je velmi posouvá...ideální.

Další režiséři, kteří tě výrazně ovlivnili?
Jan Frič a z dřívější spolupráce Michal Dočekal, Jan Nebeský. V době působení v Rokoku byl pro mě hodně zajímavý Thomas Zielinski. Stejně tak práce s Braněm Mazuchem, Martinem Františákem, Dodo Gombárem, Jakubem Nvotou byly pro mne velmi podstatné. Každý z nich je zcela jiný, ale to, co je spojuje, je jakýsi zápal, tvorba z vnitřního středu. To je to co hledám, co mne nikdy nepřestane zajímat.

Jentl (Městské divadlo Kladno)
Jentl (Městské divadlo Kladno)


V souvislosti s tvorbou jsi mi doporučovala romány Zdroj a Atlasova vzpoura ruské spisovatelky Ayn Randové, která v roce 1926 přesídlila do USA.
Ano, jsou to dvě knihy, které mne v poslední době opravdu zasáhly. Ayn Randová se věnovala převážně filosofii. Založila vlastní směr zvaný objektivismus, k němuž patří takzvaný etický egoismus - jakési racionální sledování vlastního snu, zájmu…V Atlasově vzpouře řeší otázku toho, co se může stát, když lidé, kteří jsou hnacím motorem civilizace – vědci, vynálezci, umělci, byznysmeni – když se tito lidé obrátí zády ke světu, protože jsou k tomu vlastně jistým způsobem dohnáni, a přenechají ho masám. Je to velmi strhující četba, v mnohém velmi aktuální .

Stála jsi také u zrodu inscenace Chci, abych chtěla žít na motivy knihy Nebe nemá dno, která se ze scénického čtení rozvinula do formátu pohybově-tanečního divadla. Autorka Hana Androniková v ní líčí svůj boj s rakovinou, který pak ve 44 letech prohrála.
Chtěly jsme si s mojí dlouholetou kamarádkou a kolegyní Ivanou Hessovou udělat nějaký projekt pro několik žen a přemýšlely jsme o tématu. V té době jsem zrovna dočítala knihu Nebe nemá dno, kterou mi shodou okolností Ivana půjčila, a nakonec padla volba právě na ni. Ivana s Hankou se znaly a Hanka velmi milovala indický tanec Kathak, kterým se Ivana roky zabývá a také ho vyučuje, proto se na konci inscenace objevuje jeho ukázka. Je to takový soukromý vzkaz a poděkování tam nahoru. Velmi pečlivě jsme projednávaly scénář s Haninou sestrou Evou, která pak i s maminkou přijela na premiéru a nechybí nikdy na žádné další repríze. Představení hrajeme v Divadle Kampa a vždycky máme pocit, a někdy velmi silný, že je tam Hanka s námi. Někteří diváci se vracejí opakovaně a velmi dobře to přijímají i lidé, kteří se sami s rakovinou léčili, nebo tím zrovna procházejí. Přestože se jedná o tak složité záležitosti, inscenace nepůsobí ani trochu depresivně. Dokonce – myslím - vyznívá spíš optimisticky a poskytuje i určitou naději. Je to speciální záležitost. Proto ji nehrajeme příliš často, ale když se objeví na repertoáru, máme vždy plno. Podobně silná a výjimečná, i když jiným způsobem, je i inscenace Svatá země v A Studiu Rubín, v níž také účinkuji, a se kterou také velmi šetříme.

Zmínila jsi diváky. Dojal tě někdy někdo svou přízní?
Dojal. Jednou mne v Rubínu oslovili dva mladí kluci, kteří mi nadšeně sdělovali, že začali chodit do divadla až od chvíle, kdy na Kladně nějak omylem zhlédli jedno představení (myslím Brémskou svobodu) a byli naprosto uneseni ze zjištění, že divadlo může vypadat i takhle. Pak tam začali chodit na všechno. Říkali, že normálně se o divadlo moc nezajímají, ale začali sledovat éru Přibyla a pochopili, že děláme výjimečné divadlo. To bylo v době, kdy už jsme byli všichni rozhodnutí, že odcházíme, protože magistrátu na Kladně se naopak naše tvorba nezdála jaksi vhodná pro kladenského diváka... Tak to mne fakt dojalo, protože se mi dostalo jasného důkazu o tom, že to mělo smysl. A to se mi ještě omlouvali, že mne otravují.

Srdcový král (Divadlo Kalich)
Srdcový král (Divadlo Kalich)


Nejnovější inscenací, v níž hraješ, je Odnaučte se milovat do Sibylle Berg z produkce Divadla SKLO. Ten formát je na hraně komerce, ale v takové komediální roli tě asi jinde neuvidíme a určitě bude mít hodně vděčných divaček.
Na Kladně jsem se mimo jiné potkala s herečkou Petrou Jungmannovou. Často mluvila o tom, že by byla ráda, kdybychom si my dvě spolu něco zahrály. Po tom, co jsem dala výpověď, jsem si uvědomila, že teď přišel ten správný čas - a tak jsme na tom začaly pracovat. Oslovily jsme režiséra Jakuba Nvotu, se kterým jsme na Kladně spolupracovaly v inscenaci Jentl, a který měl na podzim (jako zázrakem) čas. Začaly jsme hledat text, s čímž nám také částečně pomohla dramaturgyně a nakonec realizátorka celého projektu Karin Kocourková, a postupně se nám to nějak zázračně podařilo dát celé dohromady. Vzniklo, myslím, docela pozoruhodné představení, které má vtip, ale zároveň je jakýmsi způsobem jímavé, dojemné. Spolu s námi v něm účinkují ještě Zuzana Čapková a David Punčochář. Je to pro mne inscenace poměrně dost odlišná od všeho, co nyní hraju, a tím je pro mne velmi zajímavá a zábavná. Jde o dvě ženy, které se ze zoufalství nad svými nepovedenými vztahy rozhodnou, že Silvestra stráví na kurzu s názvem Jak se odnaučit milovat. Jak kurz probíhá a s jakým výsledkem se dá počítat, to už je předmětem diváckého zkoumání. Ano, vypadá to, že o vděčné divačky (ale i diváky) nebude nouze, což nás pochopitelně velmi těší.

Říkám si, kde jsem byla před rokem a kde jsem dnes, a co se v mém životě za ten rok stalo za neuvěřitelné zvraty. Jedu ve velkém tempu, ale je to velmi pestré. U každého jednotlivého projektu si odpočinu od toho předchozího a zároveň získám nadhled. Pokud to půjde, chtěla bych si tu různorodost alespoň částečně dál pěstovat.
.......................................................
foto z inscenací Přízraky, Racek, Brémská svoboda, Jentl: archiv Divadla Kladno
foto z inscenace Kauza Salome: archiv A studia Rubín
foto z inscenace Srdcový král: Richard Kocourek
profilové foto: © Iwushko