Blog uživatelů i-divadla

Muži ve zbrani aneb Na půli cesty
vydáno: 23.1.2012, IlDivino
Hodnocení skvělého představení divadelní inscenace nepředstavuje pro člověka nikterak palčivý problém. Stejně tak tomu bývá v naprosto opačném případě. Zdaleka nejsložitější je ovšem hodnocení inscenací, které ani neučarují, ani přímo neiritují. Prostě nezanechají ten silný působivý dojem, který Vás neustále nutí myslet na to, co jste to vlastně viděli. V tomto posledním případě odcházíte z divadla pouze s pocitem nenaplnění, s pocitem, že Vám prostě něco chybělo. A právě takový pocit jsem měl i já po zhlédnutí divadelního představení Zetelovy inscenace Muži ve zbrani v Moravském divadle Olomouc.

Nebylo to poprvé, co měli diváci Moravského divadla možnost setkat se s hrou Terryho Pratchetta, neboť olomoucký herecký soubor jim už naservíroval inscenaci Maškaráda čili fantom opery. Totožný titul předtím úspěšně uvedlo pražské Divadlo v Dlouhé, a proto se ho Michal Zetel rozhodl inscenovat i v Olomouci na jevišti Moravského divadla. A jelikož úspěch slavilo provedení inscenace Maškarády i v Olomouci, bylo jasné, že se s Pratchettem jen tak končit nebude. Diváci mohli sami hlasovat, který titul budou moci zhlédnout. Na výběr přicházely v potaz tři tituly - Mort, Stráže, stráže a právě Muži ve zbrani, kteří anketu vyhráli.

Suchý, syrový, satirický – zkrátka britský humor, fantaskní svět plný nespočetného množství postav a dějových linií, tyto znaky jsou pro Pratchetta typické, a právě proto mě zajímalo, jak se s tímto autoři inscenace a samotní herci vypořádají. Po svém. Respektive jak jen to šlo. Režisér Michal Zetel opět vycházel z dramatizace Stephena Briggse v překladu Jana Kantůrka. Vzhledem k velké epické šíři původní knižní předlohy se autoři rozhodli vynechat několik postav a dějových linií, což myslím, bylo jedině dobře. Zachovat původní epický rozmach by bylo mučednické jak pro herce, tak pro diváky.

Muži ve zbrani jsou vlastně akční detektivní komedií zasazenou do světa fantasy, kde hlavní roli představují policajti, přesně řečeno městská Noční hlídka. Autoři se zaměřili i na klasická klišé tohoto žánru, která ironizují. Máme možnost sledovat neustálé střety dvou skupin strážců městských hlídek, těch méně schopných z Noční hlídky a těch ještě neschopnějších z Denní hlídky. Na řadu přijde i obdoba dnes již kultovní věty z filmů o policajtech: “Pro dobré policajty není v Ankh - Morporku místo!“ V inscenaci nechybí ani satira na současnost a minulost. Vzpomněl bych na oblíbený fór Karotky Rudykopalssona, desátníka městské Noční hlídky ze začátku představení inscenace: „Pomáhat a bránit!“ Tomuto vtipu jsem se znovu pousmál na konci představení, když jsem vycházel z divadelní budovy, kolem které zrovna projížděly blumy, tedy městská policie. Inscenace také ironizuje a odkazuje na písně z let minulých. Například když příslušníci Noční hlídky odvádějí opilého kapitána Elania k němu domů a spatří jeho neútulnou cimru, začnou zpívat: “Tak prázdná, tak prázdná, tak prázdná…“ Yvonne Přenosilová by měla jistě velkou radost, kdyby to slyšela. K tomuto si připočtěte ještě populární italskou hudbu, taktéž pár let vyčpělou a vyjde vám z toho dokonalý pelmel hraničící s debilitou, ale to je právě to. Ono to má být totiž debilní a absurdní. A to nemluvím jenom o hudbě. Podívejme se tedy v krátkosti na postavy, potažmo herecké obsazení.

Jak už jsem uvedl, v knihách Terryho Pratchetta vystupuje značné množství postav. Tento fakt byl vyřešen tak, že několik herců hrálo dvě, někdy až tři postavy, a proto bylo využito dalších zaměstnanců divadla – technika a nápovědy. Samozřejmě se jednalo o postavy menšího významu, ale jak praví stará divadelní pravda: „Není malých rolí!“ Z jednotlivých hereckých výkonů bych vyzvedl Jaroslava Krejčího v roli lorda Havelocka Vetinariho. Krejčí pochopil, jak má ztvárnit dokonalého politika plného cynismu a zároveň postavy představující největší inteligenční kvocient na jevišti. Pozitivní dojem na mě udělal Pavel Doucek jako jednoduchý, ale ne hloupý Karotka Rudykopalsson i Petr Kubes představující kapitána Noční hlídky Samuela Elania, který přesně vystihl postavu cynika-drsňáka, otrlého tvrdou službou v ulicích města. Samozřejmě nelze opomenout jeho majstrštyk, když ho jako kapitána Elánia zachvátí démon alkohol. Za zmínku také stojí výkon Petra Jarčevského hýřícího neuvěřitelnou dávkou energie, která přímo nabíjela diváky v hledišti. Mimochodem myslím, že by Jarčevský měl uvažovat o práci tlumočníka znakového jazyka, neboť v partu, kdy překládá nováčkovskou přísahu, jsem se málem udusil smíchem. Á propos osobní bezpečnost, veřejná už přece neexistuje.

Každopádně ve ztvárnění jednotlivých postav jednotlivých herců nebyl problém, ten nastal v tom nejdůležitějším, v herecké souhře, rytmu a tempu. S těmito fakty měli podle mě herci největší problém. Herci se občas navzájem ani neposlouchali. Taktéž improvizace nedosahovala nikterak výjimečného efektu a hru naopak zdržovala a odváděla diváky od pozornosti. Ovšem za povedenou improvizaci považuji jednu z finálních scén, kdy Petr Kubes spadne z jeviště do hlediště a omlouvá se přísedícím se slovy domněnky, že většina diváků odchází po půlce představení. Uvědomuji si, že Muži ve zbrani je silně satirická inscenace, ale přesto mi v ní chybělo také dost silných pocitových scén, a proto jsem velmi ocenil tu, ve které se odehrává svatba Lady Sibyly s Elániem a na druhé straně Karotka, truchlící nad domnělou smrtí Angui, píše dopis domů.

Zetel dokázal vystavět jednoduchou, ale velmi funkční scénu, která koresponduje s akčností celého příběhu. Věren své tradici alternativního režiséra, dokázal příběh taktéž skvěle posunout mimo jeviště. Poradil si taktéž při simultánnosti některých scén, a to velmi jednoduše – pomocí osvětlení. Při jednom z prvních rozhovorů Elánia s Vetinarim, kteří se baví o nástupci na místo kapitána městské Noční hlídky, tak máme šanci pozorovat až tři akce zároveň - právě rozhovor Elánia a Vetinariho, situaci mezi členy Noční hlídky a rozhovor Angui s Karotkou na balkóně. Na kostýmech si Michaela Savovová Zámečníková opravdu vyhrála, především u postav trollů. Nicméně mi Cech vrahů občas připomínal postavy z filmu Matrix a musím uznat, že dekolt Angui je opravdu nepřehlédnutelný.

Terry Pratchett nebývá často uváděn na českých jevištích. Kromě již zmíněného Divadla v Dlouhé v Praze si jeho hry vybírají spíše amatérské či ochotnické divadelní soubory, proto si myslím, že se jednalo o celkem riskantní krok, když se Zetel pokusil jeho fantasy svět přenést i na scénu Moravského divadla v Olomouci. Zůstal však někde na půli cesty. Stále jakoby balancoval mezi alternativou a klasickým inscenováním. Nevyhnul se kompromisům, bere ohledy na místní abonenty. Chce se zavděčit všem a dopouští se ústupků. Ale jedná se přece o Pratchetta, a kdo jiný by neměl dělat kompromisy než alternativní režisér s předlohou, která mu poskytuje dostatek prostotu pro jeho fantazii a tvořivost? Jestli se tedy bude v blízké budoucnosti inscenovat Pratchett znovu, prosím, bez kompromisů.

Další články tohoto uživatele na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.