Na Maryšu jsem vyrazil ovlivněn komentáři redakce a blogem Jiřího Landy (s nímž budu několikrát přímo polemizovat), očekával jsem tudíž dvě hodiny diváckého pekla absolvovaného čistě kvůli tomu, že Divadlo Komedie patří mezi scény, jejichž repertoár se snažím zhlédnout celý. O to větší bylo mé překvapení, když se před mýma očima odehrálo poutavé drama vyvolávající ve mně erupce asociací.

Není mým zvykem si kupovat programy k inscenacím, ovšem v tomto případě jsem toho po odchodu z divadla litoval, naštěstí však právě Jiří Landa tento zvyk má a program mi zapůjčil. Otevřel jsem ho a zrak mi spočinul na rozhovoru s režisérem Janem Novotným, konkrétně na jeho odpověď na otázku "Kdo je, podle vás, v Maryše zápornou postavou?", jež zní "Venkovsko-křesťanská frazeologie, která je schopna zabíjet. Je to frazeologie zvykového myšlení." Sám bych nebyl schopen lépe zformulovat svůj první dojem, kontext, v němž jsem si inscenaci i bez programu interpretoval a jenž může posloužit jako rámec tohoto blogu. Pokud bude pro vás příliš dlouhý, těžkopádný a suchopárný, doporučuju si alespoň před návštěvou Maryši koupit onen program a pročíst si ho, poskytne vám srovnatelnou informaci, jak Maryšu v Komedii "číst".

Maryšin svět

Možná jste si všimli, že se v předchozím odstavci vyskytuje příliš často slovo zvyk. To není (tentokrát) stylistická neobratnost, nýbrž záměr, zvyk je v Maryše všudypřítomný a je v inscenaci hlavním a svým způsobem i jediným nepřítelem titulní postavy. Zvyk, tradice, obyčej, rutina, stereotyp - pojmy významově blízké, avšak s navzájem různými asociacemi a zabarvením. Na jedné straně ochránce řádu, pořádku, hráz proti chaosu a úpadku, naproti tomu však garant sterilního prostředí potírající rozmanitost, osobitost, jakoukoliv změnu.

Jan Novotný se dívá na venkov devatenáctého století a od začátku je patrné, co vidí, úsloví "zvyk je železná košile" interpretuje ve smyslu strnulosti, nepoddajnosti, absolutní determinace okolím každého, kdo si tento oděv obleče. Předkládá obecenstvu temný bezútěšný svět, v němž je vše tak, jak být musí, protože to tak bylo vždy, generace za generací následuje stejnou cestu a veškeré jednání nevychází z nitra osob, nýbrž je řízeno primárně diktátem zvyklostí vycházejících z křesťanské víry ve velmi rigidní a zároveň vulgární interpretaci.

Pro následující úvahy je zajímavé podívat se na to, kdo udržuje tyto staré pořádky a též jaké je v jejich rámci místo ženy. Odpověď na druhou část není překvapivá, sahá až k biblickému prvotnímu hříchu, kdy Hospodin po vyhnání z ráje Evě uložil, že "Po muži budeš dychtivě toužit, on ti však bude poroučet." V kombinaci s fyzickou převahou muže, kterou se nezdráhá použít, pokud se rozhodne, že je třeba ženu "ukáznit", je pak ženská podřízenost zajištěna.

Tedy ne tak docela, tím, kdo v Komedii udržuje tento stav, jsou totiž (možná nečekaně) ženy. Ano, formálně dává Maryšu Vávrovi Lízal a Vávra později těží ze své fyzické síly, pravdou ale je, že ač mají nad ženami navrch, vlastně tak docela nevědí, proč tomu tak je, prostě "to z nějakého důvodu funguje". Proto nemá Lízal odpověď na Vávrovu otázku, co když Maryša nebude souhlasit, to se totiž nestává, je to nepatřičné.

Lízalka

A kdo tedy dohlíží na to, aby se nestalo, co se nestává? Lízalka, jež je v inscenaci zosobněním všeobjímajícího způsobu myšlení. To ona je neústupná vůči Maryšině nevoli, to ona pozve Strouhalku, aby Maryše domluvila, to ona je v celém příběhu nejen alfasamicí, ale alfaosobou obecně, protože patří k "těm, které vědí". Pravdou ale též je, že stále zůstává Maryšinou matkou, proč ji tedy tlačí do nechtěného svazku? V programu nabízí vodítko obsáhlá citace z knihy "Oběť, kat a zachránce ve vztazích a komunikaci", v níž jsou tyto vzorce chování popsány společně s mechanismem přenosu (stručně řečeno podle vzoru "kdo byl týrán, stává se tyranem").

To by mohlo vysvětlit zachování konvencí na úrovni jednotlivce, ovšem takové objasnění by bylo nestabilní, neexistuje jiné vycházející z dynamiky společnosti? Ano, existuje, stojí v pozadí stability mnoha uskupení rozličných druhů a vychází též z psychologie osobnosti. Myslíme si o sobě, že jsme v jádru dobří, chytří, schopni správných rozhodnutí. To má jeden zajímavý důsledek, skupiny, jichž jsme součástí, považujeme za lepší už jen proto, že jsme jejich součástí, zejména pokud můžeme o své příslušnosti k nim alespoň do určité míry rozhodovat. Navíc toto přesvědčení je tím silnější, čím obtížnější je se do dané skupiny dostat či se v ní udržet, čím větší úsilí vynaložíme, tím jsme si jistější, že "to za to stojí" (a samozřejmě i naopak, tato jistota nám dává sílu pokračovat).

Následky tohoto mechanismu by bylo možné ilustrovat na mnoha oblastech lidských aktivit (členství v politických či náboženských hnutích, zájmových sdruženích, vlastně kdekoliv, kde dochází k dělení na "my versus oni"), podívejme se ale rovnou na Maryšu, jaká je výchozí situace? Máme tu na jedné straně společenství dospělých žen, jež se musely vzdát mnohého, aby se staly tím, čím jsou. A proti nim stojí Maryša, dívka na prahu dospělosti, nevinná bytost s vlastním názorem a představou o budoucnosti možná mlhavou a dosud nejistou, leč zcela jistě neodpovídající zaběhaným kolejím.

Taková Maryša však společenství žen ohrožuje, na povrchu tím, že se prostě liší, má dospět, ale nesplňuje představu společnosti o tom, co znamená být dospělou ženou. Jenže je tu i hlubší důvod, kdyby Maryša náhodou uspěla a zachovala si alespoň částečně svou nezávislost (byť by spočívala jen v rozhodnutí, za koho a kdy se vdá), znamenalo by to, že oběť ostatních žen byla nepřiměřeně vysoká, zbytečná, představovala by možnost, že se samy mohly vydat jinou cestou. Jinými slovy by Maryšina (částečná) svoboda znamenala poukázání na fakt, že ženy v jejím okolí se možná kdysi nerozhodly správně.

Proto je Lízalka neústupná v otázce Maryšiny budoucnosti, jako matka jí sice přeje štěstí, toto ale nesmí ohrozit Lízalčinu představu o sobě samé, a tak to nejlepší, jak tyto protikladné tendence uspokojit, je vdát Maryšu za Vávru, který aspoň nepije a nekarbaní, úděl stát se ženou podřízenou muži se naplní, leč v rámci omezení touto úlitbou zachování zdání vlastní integrity jde o nejlepší viditelnou možnost.

Strouhalka

Výše uvedené docela trefně shrnuje Strouhalka, kterou si Lízalka pozve, aby pomohla s přesvědčováním Maryši. Na rovinu jí řekne, že až se vdá, bude nešťastná, protože břímě na ni uvalené je těžké, ovšem též že tato hořká pachuť nebude trvat dlouho a časem si na své místo zvykne a najde v něm i útěchu. K tomu dodá, že sama měla "svého Francka", když od něj al byla odloučena, čas zhojil rány, nedošlo k žádné tragédii.

Lízal

Ve svém blogu Jiří Landa píše, že se z inscenace nedozvíme, jak to vlastně Lízal s dcerou myslel. Přiznám se, že mě nenapadá, co by mělo být nejasné. Lízal to s dcerou totiž celou dobu myslí dobře, jenže má tu smůlu, že je muž, a tak není schopen nahlédnout pod pokličku vztahů. Na začátku mu Vávra přijde jako "poctivý chlap", jemuž může svou dceru s klidným svědomím svěřit, a tak řeší jen majetkové vyrovnání - věno. Tato neschopnost empatie se projevuje i dále, když ve chvíli, kdy se ukáže, že Vávra není tím, kým se zdál, stále řeší hlavně splacení věna. Zároveň však vidí, že Maryša není šťastná, jenže protože je tím, kdo se "jen veze", aniž by opravdu rozuměl, není schopen podat pomocnou ruku.

Babička

Za zvláštní pozornost stojí postava babičky. Ta sice žije v Lízalovic domácnosti, ale je evidentní, že je v ní vlastně jen z milosti Lízalky, nemá právo do čehokoliv zasahovat. Je to právě ona, kdo vidí konflikt mezi Maryšou o "společností" nezaujatě, neboť už stojí mimo ni, snad i předvídá budoucí tragédii v celé její šíři, avšak když má možnost se vyjádřit, omezí se na konstatování, že ona radit nemůže, pozice vnějšího pozorovatele jí sice dává schopnost nezávislého soudu, ale též jí velí neovlivňovat dění, ostatně je dost zkušená na to, aby poznala, že i kdyby Maryše dodala sílu ke vzpouře, pravděpodobně by to nikam nevedlo, sama nemůže být Maryše skutečnou oporou a jen by tak oddálila nevyhnutelné.

Maryša

Nyní je čas obrátit pozornost k samotné Maryše. Ta je na začátku bezstarostným dítětem vychovávaným k poslušnosti (dle přikázání "cti otce svého i matku svou"). Když má náhle dospět sňatkem s vdovcem se třemi dětmi, je přirozené, že se vzpouzí, tuto změnu bych přirovnal k učení se plavat hozením do vody s kamenem uvázaným u nohy. Její výchova jí však nedovoluje stát si pevně za svým proti vůli rodičů (také proto, že vlastně nemá představu o tom, co by to "své" mělo obsahovat), a tak se podvoluje.

Nejde však o vstup do společnosti dospělých žen, neboť Maryša ve skutečnosti nedospívá, ač to tak na první pohled vypadá, nesžívá se s novou situací. Ne, zůstává děvčátkem, které se ovšem uteklo kamsi hluboko do sebe a nasadilo si masku poslušné manželky, aby mělo klid od dotěrného světa. V tomto kontextu je pak nutno chápat finální otrávení Vávry, jde o zoufalé gesto, poslední výkřik, demonstraci osobní svobody (ve smyslu možnosti volby) za cenu vzdání se budoucnosti, o niž ale Maryšu už beztak připravili.

Připodobnil bych to k novinovému článku o tragédii na střední škole kdesi v cizině (ať už v USA nebo Německu), kdy student zastřelil učitele, několik spolužáků a pak sebe, přičemž někdo přeživší za střelcova okolí o něm poté prohlásil "Je to šok, vždyť to byl takový tichý nenápadný kluk." V obou případech jde dle mého o stejný mechanismus, dítě (ve smyslu ne-dospělý) se setkává s vidinou pro ně neakceptovatelného "dospělého světa", k němuž a do něhož neodvratně míří, není schopno se s ní vyrovnat, izoluje se od okolí, poslušně plní vnější požadavky, avšak jejich vlivem se nemění, nedospívá, chrání si své infantilní já a ve chvíli, kdy je tento rozpor neudržitelný, "exploduje" v tragickém činu, jímž se připravuje o budoucnost, kterou však beztak nehodlalo přijmout.

Francek

A kde je ve výše popsaném místo pro Francka a jeho vztah s Maryšou? Vlastně nikde a je to "v pořádku". V programu Jan Novotný tento vztah označuje za kamarádský, Jiří Landa pak ve svém blogu za indiferentní. S obojím vlastně souhlasím, podívejme se na to, kde se toto pouto vzalo. Maryša s Franckem jsou "kamarádi ze sousedství", vyrůstali vedle sebe a hra začíná ve chvíli, kdy jsou stále ještě dětmi, jejich náklonnost s potenciálem přerůst v milenecký vztah není láskou, dokonce ani skutečnou zamilovaností, spíše "zakoukáním se", oba mladí lidé v sobě objevují první záchvěvy citů k opačnému pohlaví a to, že je směřují zrovna jeden k druhému, je vlastně shoda okolností. Pokud by nakrásně Maryša utekla s Franckem, v jistém smyslu by sice šlo o akt volby, jenže nahlíženo šířeji by šlo jen o výběr jiné z nabízejících se možností, tak jako je Vávra nejvhodnější rozumná partie, je Francek nejvhodnější partie nerozumná.

Ovšem to předbíháme, když na začátku Francek Maryšu "uhání", tato se vyjadřuje, že přece neřekla, že ho chce, čímž přiznává, že budoucnost s Franckem není nutně alternativa, kterou staví proti budoucnosti s Vávrou, ten konflikt je totiž jinde, mezi vstupem do dospělosti s Vávrou a pokračováním dětství bez Vávry. Takže ač jí Franckova přízeň lichotí, tak nějak neví, co si s ní vlastně počít.

Poté Francek narukuje a na čas mizí ze scény, aniž by se pouto mezi ním a Maryšou vyřešilo. Když se vrací, Maryša už je vdaná za Vávru a, což je důležité, je již "ztracena pro tento svět", jehož je Francek součástí. Ten chce sice navázat tam, kde se rozloučil, avšak neobrací se k Maryše, kterou opustil. Zároveň vidíme, že na vojně nedospěl, chce Maryšu tak, jak chce dítě hračku, projevuje se jako kohout natřásající své peří, v hospodě sice Vávrovi říká, že za Maryšou bude chodit, když ho však tento srazí k zemi, nezmůže se na adekvátní reakci a utíká. S naivní samozřejmostí se pak dostává k Maryše na Vávrově statku a snaží se ji svést, z čehož je jednak vidět mladická zaslepenost, jednak hluboké nepochopení "stavu věcí", je mu jedno, že Maryša je jiná než dřív... Nebo to prostě nevidí, protože je muž, jde též o doklad toho, že mu nejde o Maryšino nitro, ale jen o tělo, nezáleží mu na tom, kým Maryša je, stačí mu to, co vidí.

Vávra

A dostáváme se k Vávrovi, jenž dle Jiřího Landy působí jako oběť všech kolem. Částečně snad, ale úplně se s touto interpretací ztotožnit nemohu, pravdou totiž je, že Vávra není zrovna ryzí charakter, aby získal Maryšu, hraje si na ctnostného (a snad takový v dané chvíli opravdu je), ovšem posléze se ukazuje jeho slabost, nestará se o statek ani rodinu, bije Maryšu, vysedává v hospodě a pije. A proč by také ne, i tak má doma poslušnou ženu, která se o vše postará za něj, tak proč toho nevyužít. Jenže Maryša je vůči němu zároveň chladná, plní sice jeho příkazy, ale žije vedle něj místo s ním, je mu podřízena na veřejnosti ale ne v soukromí, což nechápe, opět narážíme na neschopnost empatie a obecného chápání dynamiky společnosti.

Zcela jasný mu je ale pocit, že ho Francek ohrožuje, nejenže mu hodlá chodit za ženou, dokonce tento svůj záměr dává veřejně najevo, čímž Vávru zesměšňuje. Proto bere pušku a vyráží do tmy Francka zastřelit, nejde tu primárně o Maryšu, ale o zachování vlastní cti. A snad je to i impuls k závěrečnému dialogu, snad si uvědomil, jak bídným se stal a upřímně se chce změnit, jen kdyby mu Maryša vyšla trochu vstříc.

Když to shrnu, Vávra je obětí okolností (ženami udržované uspořádání společnosti poskytující mužům výhody, o něž nemusejí bojovat) v kombinaci se svou slabou povahou.

Hospodský

V tuto chvíli musí následovat ostrý nesouhlas s tezí Jiřího Landy, že hospodská scéna je jednou z nejslabších v inscenaci, protože se hospodský chová jako starý známý, což mi přijde naprosto absurdní. Proč? Tak předně proto, že hospodský ve vesnické nálevně opravdu je starým známým všech "štamgastů", což jsou vlastně všichni místní. Důkaz? Navštivte libovolnou putyku se stálým osazenstvem.

Je tu ale i hlubší důvod, hospoda je totiž jediným přítomným kouskem mužského světa, vše mimo její zdi ovládají ženy a jen v hospodě jsou muži osvobozeni od jejich vlivu, právě v hospodě jsou "odstíněni" od toho, co nechápou, jde o místo, kde jsou věci skutečně tím, čím se zdají být. A dobrý hospodský se všemi udržuje pokud možno přátelský vztah, i kdyby jen proto, že je to dobré pro obchod. Zároveň to ale znamená, že musí zůstávat neutrální, pokud dojde mezi hosty k rozporu, nesmí se postavit na ničí stranu, v tu chvíli mu nezbývá než se stáhnout, zachovat "profesionální odstup". A přesně tohle je v oné scéně vykresleno precizně.

Inscenace bez výkladu?

V blogu Jiřího Landy se dočtete, že se režie "spokojila pouze s klasickým, byť s poměrně dost zkráceným, přečtením textu." Jan Pařízek přihazuje "Až příliš sterilní pojetí, bez špetky inovace. Pouze přenesení klasického textu na jeviště, bez nějaké výraznější přidané hodnoty." Na základě dosud napsaného nejspíše uhodnete, že s takovým hodnocením zásadně nesouhlasím.

Klíč je právě v tom "až příliš sterilní", Maryša je totiž až příliš sterilní i na pouhé "přenesení klasického textu". Skutečně, kdyby vzal tuto hru do rukou náhodný kolemjdoucí v roli režiséra, výsledek by byl téměř určitě bohatší, než co můžete vidět v Komedii. Režisér Jan Novotný s dramaturgyní Markétu Bidlasovou, scénografem Milanem Davidem a kostýmní výtvarnicí Janou Hauskrechtovou vzali předloze skoro vše, co se jí vzít dalo, výsledek není absencí jejich příspěvku, naopak jejich příspěvek je absence mnohého.

Scéna sestává z šedé stěny a jednoho až dvou stolů s židlemi, kostýmy jsou strohé a černobílé (přičemž nejde o nějakou mikuláškovskou artistní stylizaci, ale o podporu asketického vyznění), postavy toho moc nenamluví (zato se hodně hýbou, k tomu se dostanu později). Chybí ozdoba v libovolném smyslu, na stěnách nenajdete obraz či krucifix (jenž by se dal vzhledem k atmosféře očekávat), v oděvech nespatříte ani ten nejslabší náznak marnivosti, nádobí je čistě bílé bez jakéhokoliv ornamentu... A zcela chybí hudba.

U posledního se zastavme, vybavují se mi dvě vzpomínky. První je z rozhovoru s jedním divadelníkem (jehož jméno není podstatné), který mi řekl něco v tomto smyslu, že vyvolat u obecenstva emoce je snadné, když v textu přijde dojemný okamžik, stačí vhodně upravit osvětlení, podkreslit to mollovou melodií a ejhle, slzička ukápne. Až na základě ohlasů na tuto inscenaci vidím, jak hluboce pravdivý tento postřeh je, přičemž nejenže platí tak, jak byl vyřčen, dnešní divák se zřejmě cítí podveden či alespoň zmaten, pokud onen mollový akord ve správnou chvíli nezazní, jako Pavlovův pes má vycvičený reflex, kdy je "vhodné se dojmout".

Druhá vzpomínka se pak váže k rozpravě s jiným divadelníkem (jehož jméno i dílo, o něž šlo, jsou mimo dosah mého vědomí), s nímž jsem se bavil o inscenaci, která byla v základu tíživá, ovšem obsahovala odlehčující scény. Když jsem se ptal, proč tam tyto byly, odpověděl, že proto, že bez nich by se to nedalo hrát, že by výsledek byl pro publikum nestravitelný. Což mě vede k otázce, kolik si vybavíte skutečných čistých dramat, u nichž se nezasmějete? Já moc ne, lidé se do divadla chodí bavit, nestojí o "plnotučnou depresi" a i v drásavé tragédii je nutno jim dát možnost získat odstup občasným pousmáním. Je to ale opravdu jediný možný přístup? Neřekl bych.

Abych tuto část nějak uzavřel, přínos tvůrčího týmu nepokládám za zanedbatelný, nýbrž naopak značný (a zdá se, že i příliš odvážný), všechny složky inscenace vykreslují pochmurný pohled na vesnici podobnou klášteru řádu extrémních asketů hlásajících cestu ke spáse skrze osvobození se od všeho světského, v níž je Lízalka matkou představenou (ostatně její kostým tuto roli silně evokuje), přičemž je však jen "opatrovatelkou vyššího zákona", strnulosti křesťanské tradice.

Jediným vybočením z této strohosti je Maryšin kroj, v němž odchází na předsvatební katechismus. To je nadmíru výstižný symbol Maryši-obětiny stavějící její sňatek do "správného světla", Maryša je obětována, aby byl zachován status quo, nabízí se souvislost s usmiřováním bohů skrze úlitbu sestávající z toho nejlepšího, co je k dispozici, trochu přímočařeji pak s rituálem obětování panny skrze ztrátu Maryšiny (dětské) nevinnosti.

Příchody a odchody

Zbývá se vypořádat ještě s jednou velkou výtkou, totiž že v inscenaci stále někdo přichází a odchází. To se opravdu děje a má to svůj význam, pro jeho objasnění (a možný zdroj nepochopení) se však musím uchýlit k teorii divadla. Jiří Veltruský v některé ze svých statí píše (případně cituje Otakara Zicha, z něhož vychází), že divadlo čelí jedné potíži, herec je na jevišti přítomen jednak jako herecká postava, tedy to, koho (či co) ztvárňuje, jednak jako skutečný člověk hrající roli. A divák má tendenci interpretovat vše, co vnímá, jako znak, nositele významu. Jsou však určité okolnosti dané fyzickou realitou, kdy se druhý aspekt ukazuje ve své nahotě a dostává se do rozporu s prvním, extrémním příkladem budiž smrt postavy, opravdu by nebylo žádoucí, aby herec na jevišti skutečně zemřel.

Proto panuje mezi jevištěm a hledištěm nepsaná dohoda o přijímání určitých konvencí, jež je však značně závislá na době a místě představení, stejně jako jeho žánru. Její součástí je i to, co je vhodné do jaké míry vnímat a zkoušet interpretovat. Maryša je realistické drama a její klasické zpracování velí považovat fyzickou akci za to, čím se na první pohled jeví.

Jenže v Komedii tuto smlouvu (jednostranně) vypověděli, ořezáním textu na kost a vypuštěním veškerých "kudrlinek" zbavili ho možnosti výpovědi v doslovném smyslu, obecněji vzato však nejde o její eliminaci, text je nahrazen soustředěním se na to, co je obvykle na okraji zájmu.

Dva konkrétní příklady, prvním budiž rodinný oběd tuším ve druhé scéně. U stolu sedí Lízal, babička a Maryša, která netrpělivě cinká lžící o talíř, čímž dává najevo svou dětskou dychtivost a sobeckost - já mám hlad, dejte mi jíst. Lízalka přináší hrnec s polévkou, čímž sděluje dvě věci, jednak že jí přísluší role hospodyně-posluhovačky, jednak to, že vše "drží ve svých rukou". Nejprve nalévá Lízalovi, uznává jeho formální nadřazenost jako hlavy rodiny, ovšem jako aktivní činitel je to ona, která drží v rukou otěže rituálu. Když poté nalévá Maryše, ta z ní pouhým pohledem vymámí další lžíci, vidíme tu opět na jedné straně dětskost, na druhé však Lízalčinu mateřskou lásku, když svému dítěti dopřeje, čeho si žádá. Zároveň si můžeme všimnout kontrastu mezi Maryšou a ostatními, kdy při jinak tichém, nehybném až důstojně dospělém aktu přijímání potravy pod stolem Maryša divoce komíhá nohou, dávaje tak najevo svou nespoutanou energii.

Kdyby šlo o pouhý oběd, mohli bychom se ptát po jeho smyslu, který by mu standardně byl dán tehdy, vedl-li by se při něm rozhovor, jehož se účastní právě ty postavy, které se přirozeně scházejí u jednoho stolu. Pravdou je, že zřejmě právě proto tuto scénu Mrštíkové umístili do tohoto časoprostoru, neboť během jídla seznamují Maryšu s jejím údělem vdát se za Vávru. To ale přichází až po výše popsané němohře, která se tudíž při prostém soustředění se na dialog může (či musí) zdát zcela zbytečnou, zdržující, rozhořčený divák se táže, proč scéna nezačala prvním soustem, případně naléváním polévky, nešlo-li jinak. Odpověď už jsem uvedl, právě proto, že v Komedii je fyzická akce skutečně nositelem významu, skrze na první pohled banální dění nahlížíme pod povrch slov.

Druhým příkladem nechť je jeden konkrétní odchod. Poté, co babička Maryše sdělí, že jí nemůže pomoct, šouravě opouští místnost, na chvíli se zastaví, aby následně pokračovala. Maryša stojí u zdi a hledí směrem k babičce. Nuda? Prostoj? Pro někoho snad, pro mě však jeden z momentů, který mě opravdu dojal. Co se totiž stalo? Babička si uvědomuje, čemu Maryša čelí, stejně jako to, že není v pozici jí pomoci. Proto se od ní odtahuje, doslova i přeneseně ji opouští, na chvíli se zdá, že by se snad dalo ještě něco říct, přece jen poskytnout aspoň slabou oporu, ale ne, vše je marné, Maryša zůstává sama v prázdné místnosti, sama se svým trápením, do níž za moment vejde někdo, kdo ji nadále bude postrkovat po předurčené cestě.

Přiznám se že nejsem schopen v tuto chvíli vysvětlit další příchod či odchod, protože ač jsem si vědom, že jich bylo požehnaně, nezanechaly ve mně negativní pocity, nýbrž mi zapadly do celkového jazyka inscenace. Snad jsem ale objasnil obecný princip, podle něhož je dle mého třeba na tyto "prostoje" nahlížet, pohyby, pohledy, gesta, kdo na koho a proč čeká a konečně i absence slov nejsou vycpávkami, nýbrž poselstvím, prostý úkon není jen sám sebou, ale hovoří k divákovi výmluvněji než slova.

Pokud tedy Jiří Landa používá přirovnání k čekání ve frontě v KFC, až kuchyně dodá hranolky, ignoruje přitom fakt, že během té doby obsluha jednou rukou udržuje točící se talíř na tyči a druhou dokresluje Monu Lisu, zatímco prsty na nohou hraje na na zemi položené klávesy Rimského-Korsakovův Let čmeláka. Pokud si myslíte, že jste v KFC a chcete jen své hranolky, pak na to můžu odpovědět jen tolik, že jste si spletli podnik.

A co herci?

Přejděme k hereckým výkonům, ani zde nemůžu souhlasit se spoluredaktory. Začít musím Maryšou Hany Kusnjerové, jíž jsem věřil každý moment, každou polohu, od dětské rozjívenosti, přes rychlý a marný boj s okolím před svatbou, zdánlivou odevzdanost, když přichází k hostinskému pro maso, a později upřímnou snahu ochránit Rozáru před Vávrovým hněvem až po závěrečný "čin šíleného střelce", jenž je posledním východiskem.

Podobně nadšený jsem byl z babičky Evy Lecchiové, jejíž věkem nabytá vědoucnost v kombinaci s nemohoucností cokoliv ovlivnit byly až nepříjemně hmatatelné, přesný výraz trefil i Jiří Racek jako hospodský, jenž vlastně plní otcovskou roli pro společenství mužů, poskytuje jim útočiště, "druhý domov", avšak zůstává zároveň obchodníkem, jehož hosté jsou jeho klienti a k nimž může být spravedlivý jen tak, že zůstane v případných sporech stranou. A též je jediným mužem inscenace oplývajícím jistotou své pozice, právě proto, že vládne hájemství mužů a je skutečně svým pánem.

Střih. Nijak se netajím tím, že Jaromíra Mílová nepatří mezi mé oblíbené herečky. Avšak pro roli Lízalky v tomto podání je to, co obecně vnímám jako nedostatky, naopak přínosem, její Lízalka je kamenná abatyše, strážkyně pokřiveného asketického světa neschopná vyjadřovat své emoce kvůli ztracené ženskosti, jež padla kdysi na oltář obecných zvyklostí. A právě taková má být.

Jiří Landa správně uvádí, že si v Národním divadla Rudolf Stärz "zvykl spíš na vedlejší úlohy". Právě proto však považuji jeho obsazení do role Lízala za dobrou volbu, ve světě inscenace totiž Lízal je vedlejší postavou, ač jsou mu přiznávány určité výsady, není tím, kdo si je vydobyl, není hybatelem děje. Nečitelnost jeho postavy pak dle mého pramení především z falešného očekávání, Lízal si totiž v hloubi duše není jistý tím, proč jsou věci takové, jaké jsou, úspěšně se snaží být "poctivým chlapem", ale už tak úplně neví, jak to s čím souvisí.

I Jakub Chromeček se svého Francka chopil přinejmenším obstojně, uvěřil jsem mu "hejskovství" a rozum dítěte v těle muže, jeho možnost vyjádřit se je však výrazně omezena faktem, že zdejší Francek je též postavou spíše okrajovou, netvoří plnohodnotný protipól k Vávrovi, jak už jsem uvedl, Maryša se totiž nerozhoduje mezi dvěma muži.

Za zmínku stojí též Strouhalka Evy Vrbkové, jasně podaná postava ženy smířené se svým údělem ochotna prodat Maryšinu budoucnost za talíř buchet a upevnění svého přesvědčení, že její osud je dobrý, protože jediný možný, byť cítíme, že se s nutností odloučení od "svého Francka" nikdy tak úplně nesmířila.

Zbývá nám (z "viditelných" rolí) Vávra Viléma Udatného, který si v tomto blogu vytáhl černého Petra. Neměl jsem s ním problém po většinu večera, ale závěrečnou scénu jsem mu nevěřil, onen obrat k upřímné snaze o změnu mě nepřesvědčil. Možná i to by šlo vysvětlit mužskou nejistotou, (oprávněnými) pochybnostmi o skutečné příčině Maryšiny rezervovanosti, jenže to už se pouštím do spekulací, na rozdíl od všeho výše uvedeného jde o něco, co jsem zkrátka neviděl.

Nešvary

Pokud jste poctivě dočetli až sem, možná byste čekali, že Maryšu považuji za pečlivě obroušený diamant téměř bez kazu, inscenaci útočící na nejvyšší hodnocení. Ne, tak tomu opravdu není. Jednak se musím připojit k výtce Jiřího Landy, že hercům nebylo občas (ale na mém představení z osmé řady nikoliv příliš často) rozumět, což je obzvláště nešťastné ve spojení s pro současné pražské ucho cizím (či alespoň značně neobvyklým) jazykem, jenž už sám o sobě klade na diváka vyšší nároky na pochopení textu.

Dále, ač si za svým rozborem stojím, přiznávám, že sem tam něco zaskřípalo, že vše nebylo tak průzračně čitelné a stylově čisté, dokonce jsem sám v určitých chvílích ztrácel pozornost. Souhlasím dokonce i s tvrzením, že si na sebe Komedie vzala větší úkol, než je schopna splnit.

Nebudu už ale souhlasit se zdůvodněním. Nejde totiž o to, že tvůrci rezignovali na tvorbu a herci své role sehráli zcela nevěrohodně, takový závěr totiž plyne z naprostého nepochopení záměru (pokud Jiří Landa uvádí svůj blog větou "Z inscenace není zřetelné, proč se objevila v dramaturgickém plánu divadla.", nabízí se mi reakce, že zřejmě o letošním dramaturgickém plánu Divadla Komedie mnoho neví) a trvání na očekávání, jež se ale s inscenací zcela míjí.

Ne, teze o příliš velkém úkolu je svým způsobem pozitivní, v Komedii přišli s formátem, který je publiku cizí (ač jde vlastně o pokračování poetiky někdejšího Strašnického divadla, skrze atmosféru a křesťanský rámec se nabízí srovnání zejména s Údolím včel), nevejde se do "standardní škatulky", pohrává si s jednotlivými složkami inscenace a vyjadřuje se na vícero rovinách, přitom zároveň dost úsporně.

Pokud na Michala Nováka padá smutek při srovnání Pařízkovy Komedie s Maryšou, pro mě je toto srovnání naopak důvodem k radosti. Naše třída byla inscenací těžící z pro nás neznámého a zároveň silného tématu, jež samo o sobě zaručuje (či alespoň silně slibuje) úspěch. Maryša je však téměř autonomním dílem Company.cz, dílem, které se vymyká, razí svou cestu, nepodbízí se divákovi, ale nabízí mu možnost "posunout se dál", osvojit si nový způsob vnímání, což jsou atributy spojované právě s Pražským komorním divadlem, tedy Pařízkovou Komedií.

Myslím, že už je nejvyšší čas oprostit se od ublíženeckého postoje "Ta osvětlovačka z Ostravy nám vyhnala naše milované intelektuální divadlo." a přestat čekat na každou novou inscenaci jako na potenciální propadák, jenž potvrdí to, co přece dávno dobře víme, že totiž Company.cz byla z uchazečů o následnictví tou nejhorší možnou volbou.

Maryša opravdu není nepovedenou klasickou činohrou, nesnaží se totiž čistě klasickou činohrou být. A je-li tak vnímána, prozrazuje to zejména diváckou nepoctivost, lenost a pohodlnost, očekávání bezpečí. Zároveň je mi opravdu líto každého, kdo při sledování této inscenace ustrne v takové rovině, chápu, že pak musí opravdu jít o skutečná muka. Jenže jsou způsobena klapkami na divákových očích, jež si sám nasadil.

Závěr

Můžeme mít mnoho výtek k výslednému tvaru (někdo více, někdo méně), některé podstatné, jiné méně, celý tvůrčí tým čeká ještě daleká cesta, než svou vizi promění v životaschopnou poetiku (ve smyslu "oficiálního uznání") a kdo ví, zda se mu to kdy podaří. Ovšem Maryša je jasným ukazatelem, milníkem na této pouti, zprávou "Jsme tady a tohle chceme dělat.", přes veškeré nedostatky mi přijde absurdní jí toto upírat.

Sečteno a podtrženo, Maryšu v Komedii považuji za významný počin a příslib do budoucna, že se v tomto prostoru bude (opět) dělat divadlo, které má smysl a jež se skrze osobitý výraz vyjadřuje k nadčasovým (a tudíž i aktuálním) otázkám. Pokud se "naladíte na správnou vlnu" (k čemuž vám může dopomoci program, dá se to ale zvládnout i bez něj), čeká vás příjemný zážitek a třeba budete mít to štěstí, že se stejně jako já octnete v publiku, v němž většina pochopí a herce odmění zaslouženým závěrečným potleskem z rodu těch delších a energických. Ač mé procentuální hodnocení nepatří k nejvyšším (skutečně je ještě co pilovat), vlastně bych tuto inscenaci označil za svůj soukromý tip.