Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Snění na cestách
Když jsme se my, diváci, shromáždili na představení inscenace Spánek nikdo nevolá v režii Petra Lanty a členů souboru Antonín Puchmajer, DS, tedy Vladimíra Mikulky, Jakuba Škorpila, Martina J. Švejdy, za zpěvu Aranky Hruškové, chvíli jsem přemýšlela, kdo z nás se vlastně zbláznil. Zda účinkující, či my diváci, kteří jsme se nechali přesvědčit, abychom přišli. U režiséra Lanty tato otázka nevzniká, tam je to jasné.

Představení se odehrávalo v komorním prostoru suterénu pod kavárnou Montmarte, jevištní prostor byl ze tří stran obklopen diváky, takže se hrálo opravdu „nablízko“. Účinkující se živí divadelním bádáním a divadelní kritikou, a působení na jevišti je spíše jejich, poněkud zvráceným, odreagováním od hlavní činnosti. Navíc však podstupují nebezpečí, že nějaký jimi zkritizovaný profesionál zhodnotí jejich dílo po svém.

Inscenace má podtitul „Divadelní inscenace o cestování a snění“. Nevím, zda má význam hledat ve sledu událostí odehrávajících se na jevišti nějaký smysl či snad dokonce příběh, ale pokud se jednalo o sen, je vše v pořádku, sny logiku nemají.

Protagonisté vstupovali do velmi blízkého kontaktu s diváky, a především s jednou divačkou, shodou okolností se jednalo o profesionálku Krystynu Skalickou, která si jejich počínání ráda vychutnala. Ani jí totiž neklečí u nohou tři muži každý večer. Velmi oceňuji, že v tak komorním prostředí dokázali účinkující jít se svou kůží na trh a ztělesňovat ať už svoje, či Lantovy nápady. Obecenstvo příliš netušilo, co se na něj kromě trojplošníku a epileptického cyklisty vlastně řítí.

Na jevišti se odehrávají kratší či delší etudky, a převládají výstupy s táborovým ohníčkem, okolo něhož sedí skautíci a recitují si různé mravoučné texty. Také se jezdilo na kole, vlakem, letělo letadlem, a zpívaly se buď mravoučné, nebo trampské písně. Také se účinkující pokoušeli zadusit igelitovými sáčky, ať už jejich prostým navlečením na hlavu či jejich polykáním.

Tvorba KDS Puchmajer a jeho nástupců je povětšinou expresivní, a věci obracející naruby, jako příklad uvádím záměnu v tetralogii „Dítě!“ kdy herci hráli ženy a herečky muže. Pouze Aranka Hrušková hrála dceru, o které si její matka dlouho myslela, že je to syn. V inscenaci „Žena. Říkejte mi žena“ je toto stavění jasných věcí na hlavu či do dalších úhlů pohledu až drastické, a chvílemi nepříjemné a nelichotivé pro obě pohlaví.

Oproti tomu Lantovy inscenace byly vždycky snové, a v porovnání s Puchmajerem až něžné. Sice po Lantovi občas zůstanou krvavé stopy, jako např. na Jiráskové Hronově po představení krvavého Macbetha, kdy zůstal na oponě nesmytelný červený balakryl, ale převažující pocit je křehký sen.

Domnívám se, že Lantův vliv tentokrát převážil, že se podařilo přimět Puchmajerovy svéhlavičky, aby naplnily režisérovy představy o divadle. Přestože nehodlám srovnávat text inscenace „Před zlatnickým krámem“ s textem inscenace „Spánek nikdo nevolá“, přesto ve mně obě inscenace vyvolávají podobný pocit křehkosti a až posvátnosti.

Spánek nikdo nevolá, 21.2.2013 v Art Space Řetězová 7 (suterén pod kavárnou Montmartre) http://www.retezova7.cz

viz též blog

Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.