Drama Zvony od Fráni Šrámka, které Národní divadlo uvedlo na konci sezóny 2005/06, se odehrává na české vesnici uprostřed první světové války. Ženy musí kromě svých povinností zastat i práce mužů, kteří odešli do války. I když se válečné hrůzy na vesnici bezprostředně neodehrávají, válka je neodmyslitelně přítomna v lidech, kterým rozervala duše. Ti život vnímají pouze z odvrácené strany, snad i zapomněli na jeho pravý smysl. Do vsi přicházejí vojáci, aby odvezli kostelní zvony k roztavení na bronz do válečných zbraní. Zvony jsou ale pro věřící vesničany neodmyslitelnou součástí náboženství a životního řádu. V okamžiku, kdy je mají ztratit, jakoby naráz skončila platnost starých řádů. Lidé se přestanou krotit, na povrch vyplují jejich emoce a vášně. Z žen se stávají sexuchtivá monstra ochotná pro ukojení sáhnout i po vojácích, kteří mají ráno odvézt jejich zvony. Hrůzná noc vyvrcholí požárem starostova domu, který z prospěchářství podpálil sedlák Peterka (osudy jeho rodiny jsou samostatnou dějovou rovinou). Ráno se život vrací do starých kolejí – navenek se lidé chovají jako dříve, uvnitř jsou však stále plni negativních emocí. Ty ovlivňují jejich chování, a tak se nezdráhají dopustit velké amorálnosti – z nočního požáru obviní nevinného a bezbranného obecního blázna.

Na snahu o návrat ke kořenům české tvorby a na inscenování děl spjatých s českým národem a historií by se v našich divadlech, a Národním divadle především, určitě nemělo zapomínat. I když jsou na naší první scéně výsledky tohoto snažení ne vždy přesvědčivé, nutno poznamenat, že činohra ND pod vedením Michala Dočekala (i předchozího šéfa Josefa Kovalčuka) tuto „povinnost“ neopomíjela a neopomíjí. V posledních letech jsme se zde kromě často uváděných klasických dramat (Naši furianti, Lucerna, Maryša, Hadrián z Římsů, Paličova dcera) setkali i s dramatizacemi významných literárních děl – Markéta Lazarová, Romance pro křídlovku, Bloudění. Realizace se dočkaly i méně uváděné hry – například historické Krvavé křtiny či fraška Éra Kubánkova. Připomínání nebo objevování takovýchto děl je činností sice záslužnou, na druhou stranu však nevděčnou – fakt, že se dílo málo uvádí nebo je dokonce zapomenuté, má totiž obvykle důvod. Pokud tím důvodem není poplatnost době vzniku a hra má stále co říci, příčinou neuvádění bývá často obtížná srozumitelnost nebo dokonce nestravitelnost pro dnešní diváky. Zvony jsou hrou vlastně zapomenutou – od svého vzniku byly inscenovány pouze třikrát.

Fráňa Šrámek je známý především jako básník a autor lyrických her. Oproti této tvorbě jsou jeho Zvony hrou mnohem brutálnější, temnější, psanou tehdy nepříliš prosazovanou expresionistickou formou. Původní verzi Šrámek napsal jako mladý básník v roce 1921, po mnoha letech přepsal závěrečné třetí dějství, v němž svou kritiku zdůraznil zavražděním nevinného cizince. Pro žádnou z verzí se vlastně autor nerozhodl, inscenace Národního divadla vychází z verze původní. V době, kdy Šrámek Zvony napsal, zřejmě chyběl lidem plným válečných prožitků odstup a potřebná dávka nadhledu, proto asi nebyly doceněny a pochopeny. Ani čas neubral řadě naléhavých myšlenek jejich aktuálnost – proč se tedy hra neuvádí? Pádným důvodem je nepochybně forma, jakou je napsána. Při čtení je sice třeba značná dávka vytrvalosti pro vstřebání archaického jazyka, ale hra se takto pochopit dá. Pro jevištní zpracování jsou však jazyk a text hry v této podobě dnes již nevhodné.

V inscenaci ND není jazyk Zvonů upraven. Režisér Jan Antonín Pitínský, který přiznal okouzlení Šrámkovým jazykem, zvolil jednu z možných cest – umocnil expresivní ladění hry a pomocí vnějškových prostředků se pokusil zvýraznit myšlenky, které jsou v archaickém jazyce obtížněji patrné. Pitínského záměr však z různých důvodů nedopadl zcela přesvědčivě. Velká míra expresivity je chvílemi sice efektní a působivá, ale v rámci celé inscenace značně nesourodá. Zdlouhavému prvnímu dějství dominují sbory, které jsou až příliš výrazné a odvádí pozornost od děje. Jednotlivci více vynikají v dalších dvou dějstvích, která jsou přehlednější, ale zmíněná nesourodost je právě na nich nejvíce patrná. Jedná se především o ty pasáže druhého dějství, kdy ženské sbory zpívají scénické poznámky – pravděpodobně připomenutí, že v atmosféře venkovského stavení je silně přítomno okolní dění – což je nevhodně zvolený prostředek, který působí, jakoby se sem připletl odjinud. Obdobně násilně vyznívají falešné zpěvy obecního blázna Lojzíčka. Zorientovat se v Pitínského inscenaci je obtížné. Divák je nucen vytrvale a pozorně sledovat text, který však režie chvílemi přebíjí tak silně, že řada diváků může mít problém rozpoznat děj a pochopit motivy a důsledky jednání postav. Má-li divák ještě vytušit, co mu chtěl režisér sdělit, potřebuje k tomu navíc značnou dávku fantazie.

Scéna Jana Hubínka je symbolická; v prvním dějství místo domů vidíme jakési kryty situované do podzemí, což reflektuje domovy poznamenané válkou; interiéry venkovského stavení ve druhém dějství a hospody ve třetím dějství mají realističtější prvky, ale stále je v nich přítomen motiv z prvního dějství. Scéna působí v celkovém výtvarném kontextu problematicky, zcela nesouzní s kostýmy Kateřiny Štefkové a expresivním líčením. Náročná práce se světlem vypadá v prostoru zajímavě, ale ve výsledku je inscenace až příliš tmavá. Takřka vše se navíc odehrává až ve vzdáleném prostoru za odkrytou podlahou forbíny, takže diváci v zadních řadách (o balkonech a galeriích ani nemluvě) snadno při temnějších scénách mnoho přehlédnou. V obrovském sále, obecně dosti nepřátelském pro činoherní představení, může řadě diváků činit problém udržet pozornost; světelné prostorové řešení Zvonů jim nezbytné maximální soustředění činí ještě těžším.

Herci se s náročnými úkoly i režijní koncepcí vypořádali s kolísavým úspěchem. Paradoxně nejlépe si vedl Jiří Štěpnička, který roli v průběhu zkoušení převzal za onemocnělého Aloise Švehlíka a měl na studium nejméně času. Štěpnička dokázal s mírou expresivity zacházet neobyčejně zdařile a odvedl po všech stránkách zvládnutý výkon. Z ostatních si takto suverénně počínala už jen Johanna Tesařová, škoda, že její postava je spíše okrajová. Martina Válková a Taťjana Medvecká se snažily využít výrazných příležitostí a hrály s velkým nasazením. Obě však bohužel v některých okamžicích neodhadly správnou dávku emocí, přehrávaly a své postavy nevykreslily zcela přesvědčivě. S rolí, kterou hrál Vladimír Javorský, se v této koncepci snad ani nešlo „poprat“ s jednoznačným úspěchem; způsob, jakým to herec učinil, je skoro obdivuhodný. Zcela „mimo“ pak zůstali Jaromíra Mílová a hostující Václav Koubek, kteří se v expresivitě doslova utopili. Slepý „prorok“ Babička (Josef Vinklář) má ve hře svůj význam, v režisérově specifickém pojetí inscenace se ale stal postavou téměř nepodstatnou.

Zvony jsou v kontextu české dramatiky i Šrámkovy tvorby hrou svým způsobem výjimečnou, upozornění na její existenci rozhodně smysl má. Zvolená cesta inscenačního týmu není možná zvrácená, ale určitě je nevhodná do obrovského prostoru Zlaté kapličky. Zároveň se však nehodí se ani na scénu Stavovského divadla, ani do komorního Kolowratu. Kde tedy Zvony v této podobě uvést? Michal Dočekal si nedávno v tisku posteskl, že ND nedisponuje menší alternativní scénou. V koncentrovanějším prostředí by možná Pitínského inscenace obstála, třeba by mohla být i ceněna jako zajímavý experiment, i zde by však pravděpodobně oslovila jen úzký okruh diváků. Pro pochopení náročné režijní koncepce je totiž takřka nezbytné být obeznámen se Šrámkovou předlohou, což u většiny návštěvníků nelze očekávat. Pro inscenování v historické budově měl být zvolen jiný, srozumitelnější přístup. Pitínského Zvony tak bohužel selhaly v tom hlavním – zapomenutou zajímavou hru divákům nepřiblížily.

Hodnocení: 50 %