PRAHA
aktuální festivalyZ tiskových konferencí
63. premiérou Fidlovačky bude hra Erica-Emmanuela Schmitta Záhada. Autor patří k nejuznávanějším současným spisovatelům. I když měl na svém kontě již několik her, byla to právě až hra Enigma (tj. Záhada) z roku 1996, kterou si vydobyl slávu. Divadlo Na Fidlovačce tuto hru, ostatně jako mnoho jiných, uvede v české premiéře.
„Schmittova „Enigma“ sice začíná dramatickým akordem, ale vzápětí pokračuje v žánru duchaplné konverzačky: Erik Larsen se vypravil na opuštěný ostrov v Norském moři za nositelem Nobelovy ceny za literaturu Abelem Znorkem, aby s ním jakožto redaktor provinčních novin udělal interview o jeho poslední knize „Zapřená láska“. Když se však v tomto mistrovském díle snaží odlišit životní pravdu od uměleckého výmyslu, z rozhovoru o literatuře se rázem stane osobní souboj dvou mužů s rozdílným pohledem nejen na lásku, ale na život vůbec. Od této chvíle se hra mění v psychologickou detektivku, v níž se po jedné odhalené záhadě vzápětí vynoří další a další – dokonce i v životě Erika Larsena, protože také on má svá tajemství…,“ představuje text Helena Šimáčková, dramaturgyně Divadla Na Fidlovačce.
„Začátek zápletky je vše, co vám můžeme říct...,“ směje se Tomáš Töpfer, představitel Abela Znorka. Druhým protagonistou inscenace je Otakar Brousek ml. Režisérem Záhady je jeho syn Ondřej Brousek – neustále překvapující všestranný kumštýř, pro něhož to bude první režie na velké scéně Fidlovačky. Detektivně-hororový žánr však pro něj není žádnou neznámou, s velkým uznáním je přijímána jeho předchozí inscenace Žena v černém, kterou připravil v Komorní Fidlovačce.
„Jsme přesvědčeni, že v tuto chvíli máme pro hru ty nejlepší představitele i režiséra, který je zároveň vynikajícím hudebníkem, což je pro tento text, jak se diváci budou moci přesvědčit, ideální kombinace,“ dodala Helena Šimáčková.
„Ano, hra s hudbou úzce souvisí, respektive točí se kolem hudby,“ říká Ondřej Brousek. „Původně se jmenovala „Enigmatické variace“. Pro E. E. Schmitta, velkého milovníka hudby, byla inspiračním zdrojem symfonie od anglického skladatele Edwarda Elgara z roku 1899 – Variace na originální téma (s podtitulem právě Enigma). Jak se ve hře říká, melodie je záhadná, enigmatická, neuchopitelná, jako ze snu, těch variací je 14 aneb 14 způsobů jak postavit jednu melodii. Pro styl této detektivky je právě tento leitmotiv velice příznačný. Sám Schmitt tohle dílo přirovnává k duetu (či duelu?) čela a hoboje. Peripetie a pointy, které nemůžeme prozradit, jsou skutečně zarážející a sotva ta předchozí ve vás dozní, nabalují se další a další. Pro nás je to samozřejmě poměrně těžké adekvátně ztvárnit, ale věřím, že pro diváka inscenace bude velmi zajímavá. My víme, jak to dopadne, ale při zkouškách neustále musíme řešit, jak různé situace co nejpřesněji načasovat pro diváka, před nímž se ten příběh, podotýkám v reálném čase, odvíjí. Chceme se pokusit srozumitelně vyprávět příběh v logice detektivky a emocí s tímto žánrem spojených. Mám rád pravdivost, mám rád na divadle příběh a moc nechápu současnou módu některých autorů či režisérů, kteří otevřeně proklamují, že o příběh jim ani tak nejde. Tento text naštěstí žádné egoistické režisérské výmysly nepotřebuje. Je po všech stránkách velice silný.“
Scéna bude evokovat prostorný severský dům s průhledem na opuštěný mořský břeh se zapadajícím sluncem. „Společně se scénografem Davidem Bazikou nám jde o „severskost“ a vytvoření kontrastu tepla domova, jemuž dominují dřevěné prvky, a venkovního chladu na rozhraní polárního dne a noci,“ přibližuje Ondřej Brousek.
„Prostor „velké Fidlovačky“ hře, zdá se, velmi svědčí. Dva muži velkých gest ve velké hale, kde probíhá dialog – to by na naší komorní scéně moc nefungovalo. Ta hra totiž není tak komorní, jak se na první pohled může zdát,“ zamýšlí se Tomáš Töpfer. Neskrývá ani obdiv k mistrné konstrukci textu: „Víte, už mám takovej složitej přístup k textům, které si mám přečíst. A když v tom postrádám silný příběh, tak po čtyřech stránkách usínám. Kdežto tuto Schmittovu hru jsem si vzal do ruky a přečetl ji, jak se říká, doslova jedním dechem. Přestože v ní vystupují jenom dvě postavy, má tolik překvapivých zvratů! Ve chvíli, kdy si myslíte, že jste se dobrali k pointě a čekáte konec, protože už není, CO by mělo pokračovat, jako blesk přijde pointa další a ještě překvapivější. Leknete se, zatajíte dech a s úžasem zjišťujete, že ještě je kam v té ryze detektivní zápletce jít! Ta hra má takový tah a napětí, že ji budeme (musíme) hrát bez přestávky.“
Otakar Brousek ml. k tématu záhad říká: „Všichni máme rádi záhady a možnost je odhalit. Lež je elegantní, tvůrčí, ale stejně toužíme po suché, strohé pravdě.“
„Schmitt je autor, který skutečně divadelní hru umí napsat pro herce,“ konstatuje na závěr nestorka české divadelní dramaturgie paní Šimáčková.
Kdo snad se jménem E. E. Schmitta tápe, tak si na závěr dovolíme připomenout jeho Fredericka, který se před pěti lety uváděl v Divadle ABC s nepřekonatelným Borisem Rösnerem v titulní roli. V Divadle Na Jezerce ještě stále můžete vidět další pozoruhodnou Schmittovu hru Manželské vraždění. Stejně jako u Manželského vraždění, nezbývá také u Záhady než doufat, že nějaký neobratný, leč agilní recenzent nevytroubí pointu.
„Schmittova „Enigma“ sice začíná dramatickým akordem, ale vzápětí pokračuje v žánru duchaplné konverzačky: Erik Larsen se vypravil na opuštěný ostrov v Norském moři za nositelem Nobelovy ceny za literaturu Abelem Znorkem, aby s ním jakožto redaktor provinčních novin udělal interview o jeho poslední knize „Zapřená láska“. Když se však v tomto mistrovském díle snaží odlišit životní pravdu od uměleckého výmyslu, z rozhovoru o literatuře se rázem stane osobní souboj dvou mužů s rozdílným pohledem nejen na lásku, ale na život vůbec. Od této chvíle se hra mění v psychologickou detektivku, v níž se po jedné odhalené záhadě vzápětí vynoří další a další – dokonce i v životě Erika Larsena, protože také on má svá tajemství…,“ představuje text Helena Šimáčková, dramaturgyně Divadla Na Fidlovačce.
„Začátek zápletky je vše, co vám můžeme říct...,“ směje se Tomáš Töpfer, představitel Abela Znorka. Druhým protagonistou inscenace je Otakar Brousek ml. Režisérem Záhady je jeho syn Ondřej Brousek – neustále překvapující všestranný kumštýř, pro něhož to bude první režie na velké scéně Fidlovačky. Detektivně-hororový žánr však pro něj není žádnou neznámou, s velkým uznáním je přijímána jeho předchozí inscenace Žena v černém, kterou připravil v Komorní Fidlovačce.
„Jsme přesvědčeni, že v tuto chvíli máme pro hru ty nejlepší představitele i režiséra, který je zároveň vynikajícím hudebníkem, což je pro tento text, jak se diváci budou moci přesvědčit, ideální kombinace,“ dodala Helena Šimáčková.
„Ano, hra s hudbou úzce souvisí, respektive točí se kolem hudby,“ říká Ondřej Brousek. „Původně se jmenovala „Enigmatické variace“. Pro E. E. Schmitta, velkého milovníka hudby, byla inspiračním zdrojem symfonie od anglického skladatele Edwarda Elgara z roku 1899 – Variace na originální téma (s podtitulem právě Enigma). Jak se ve hře říká, melodie je záhadná, enigmatická, neuchopitelná, jako ze snu, těch variací je 14 aneb 14 způsobů jak postavit jednu melodii. Pro styl této detektivky je právě tento leitmotiv velice příznačný. Sám Schmitt tohle dílo přirovnává k duetu (či duelu?) čela a hoboje. Peripetie a pointy, které nemůžeme prozradit, jsou skutečně zarážející a sotva ta předchozí ve vás dozní, nabalují se další a další. Pro nás je to samozřejmě poměrně těžké adekvátně ztvárnit, ale věřím, že pro diváka inscenace bude velmi zajímavá. My víme, jak to dopadne, ale při zkouškách neustále musíme řešit, jak různé situace co nejpřesněji načasovat pro diváka, před nímž se ten příběh, podotýkám v reálném čase, odvíjí. Chceme se pokusit srozumitelně vyprávět příběh v logice detektivky a emocí s tímto žánrem spojených. Mám rád pravdivost, mám rád na divadle příběh a moc nechápu současnou módu některých autorů či režisérů, kteří otevřeně proklamují, že o příběh jim ani tak nejde. Tento text naštěstí žádné egoistické režisérské výmysly nepotřebuje. Je po všech stránkách velice silný.“
Scéna bude evokovat prostorný severský dům s průhledem na opuštěný mořský břeh se zapadajícím sluncem. „Společně se scénografem Davidem Bazikou nám jde o „severskost“ a vytvoření kontrastu tepla domova, jemuž dominují dřevěné prvky, a venkovního chladu na rozhraní polárního dne a noci,“ přibližuje Ondřej Brousek.
„Prostor „velké Fidlovačky“ hře, zdá se, velmi svědčí. Dva muži velkých gest ve velké hale, kde probíhá dialog – to by na naší komorní scéně moc nefungovalo. Ta hra totiž není tak komorní, jak se na první pohled může zdát,“ zamýšlí se Tomáš Töpfer. Neskrývá ani obdiv k mistrné konstrukci textu: „Víte, už mám takovej složitej přístup k textům, které si mám přečíst. A když v tom postrádám silný příběh, tak po čtyřech stránkách usínám. Kdežto tuto Schmittovu hru jsem si vzal do ruky a přečetl ji, jak se říká, doslova jedním dechem. Přestože v ní vystupují jenom dvě postavy, má tolik překvapivých zvratů! Ve chvíli, kdy si myslíte, že jste se dobrali k pointě a čekáte konec, protože už není, CO by mělo pokračovat, jako blesk přijde pointa další a ještě překvapivější. Leknete se, zatajíte dech a s úžasem zjišťujete, že ještě je kam v té ryze detektivní zápletce jít! Ta hra má takový tah a napětí, že ji budeme (musíme) hrát bez přestávky.“
Otakar Brousek ml. k tématu záhad říká: „Všichni máme rádi záhady a možnost je odhalit. Lež je elegantní, tvůrčí, ale stejně toužíme po suché, strohé pravdě.“
„Schmitt je autor, který skutečně divadelní hru umí napsat pro herce,“ konstatuje na závěr nestorka české divadelní dramaturgie paní Šimáčková.
Kdo snad se jménem E. E. Schmitta tápe, tak si na závěr dovolíme připomenout jeho Fredericka, který se před pěti lety uváděl v Divadle ABC s nepřekonatelným Borisem Rösnerem v titulní roli. V Divadle Na Jezerce ještě stále můžete vidět další pozoruhodnou Schmittovu hru Manželské vraždění. Stejně jako u Manželského vraždění, nezbývá také u Záhady než doufat, že nějaký neobratný, leč agilní recenzent nevytroubí pointu.
