Z tiskových konferencí

Po různorodě přijímané současné hře Dennise Kellyho Láska a peníze, která přímočaře poukazuje na faleš světa, kde nic nefunguje a peníze jsou měřítkem všeho, uvede Divadlo v Dlouhé hru vlastně ideově podobnou. Jediný rozdíl je v tom, že Gogolovi Hráči nastavují zrcadlo světu už přes půldruhého století. Tato klasická komedie nás zavádí mezi karetní hráče, kde platí zásada: hlavně žádné ohledy...

„Hráči jsou hra o tom, jak podvodníci podvedou podvodníka, a máme pocit, že v současné době téměř není aktuálnějšího tématu. Doba se jakoby nehnula, dnes vlastně žijeme v hodnotovém světě Gogolovy hry. Byli bychom rádi, kdyby se nám Hráče povedlo zahrát jako grotesku, která by ale zároveň byla trošku existenciální a končila opravdovou hrůzou člověka, který najednou vůbec neví, jak se pohybovat ve společnosti, jež pro něj nemá žádná pravidla,“ říkají režiséři nové inscenace, Jan Borna a Miroslav Hanuš.

Proč na inscenaci pracují dva režiséři? Vysvětlení je jednoduché. Kdo znáte Jana Bornu, tak víte, že se často a rád směje, zejména se směje situacím, které mu nezbední herci Divadla v Dlouhé připravují během zkoušek, pak je až k nezastavení. „Někdy se směje tak, že ho kvůli tomu musíme raději odvést domů. Potom nastupuju já coby druhý režisér,“ mystifikuje Miroslav Hanuš.

Miroslav Hanuš, Jan Meduna

Jan Borna si Hráče k inscenování vybral i přes to, že jde o často uváděný titul a ačkoliv je má na repertoáru i jiné pražské divadlo. „V každém divadle vám řeknou, že je to aktuální hra, ...což je ale hrozné, když tak přesně ukazuje stav společnosti i tolik let po svém vzniku. Její poselství se týká zoufalého stavu společnosti,“ říká Miroslav Hanuš.

Tvůrci slibují, že inscenace Hráčů bude v Divadle v Dlouhé v mnoha směrech zcela jiná inscenace než ta, kterou můžete vidět v Městských divadlech pražských. Zajímavostí je fakt, že obě inscenace mají jednoho herce společného. Je jím Jan Meduna, který na jevišti Divadla Rokoko hrál tu nejmenší roli, nyní mu – již jako členovi souboru Divadla v Dlouhé – byla přidělena role hlavní (z čehož byl Jan Meduna hodně překvapen, ale je za tu krásnou roli rád).

Role Ichareva obvykle bývá doménou herců řekněme na pomezí středního věku (v MDP ho hraje Michal Dlouhý, před ním si z jiného pražského nastudování pamatujeme Oldřicha Kaisera). Jan Borna však přišel s nápadem, aby inscenace nesla i generační náboj. Mladý člověk to jde nandat těm starým, ale staří mladíka odrbou ještě víc. „Na konci pak tenhle mladík stojí proti společnosti, je v situaci, která nemá východisko. Nejde ani tak o to, že prohrál v kartách, ale že spadnul do pasti umělého, zinscenovaného světa bez pravidel, bez spravedlnosti. Na konci je drama člověka, který si prošel různými legracemi, a může se jít rovnou zabít. Výsledek žití v tomto světě...,“ přemítá Miroslav Hanuš. „Téma karetních hráčů vlastně rozšiřujeme ve smyslu, že máme co do činění i s hráči, pro něž hráčství je životní filozofie. Hráčství v naší inscenaci stavíme do nejširšího smyslu slova, herci jsou zároveň hráči na hudební nástroje, Jan Borna do té naší hry vnáší řadu hravých prvků...“

Říká se, že klasické hry s bohatou inscenační tradicí nejsou složité pro nastudování. Chyba lávky. „Zrovna v tomto případě je pro herce velmi těžké hrát hru ve hře, držet repliky a zároveň přesně do textu vkládat hráčské hlášky a ještě k tomu jít po významu situací,“ vysvětluje Jan Meduna.
„Scény karetních partií jsou pekelná místa,“ potvrzuje Miroslav Hanuš, „zvláště když herci nejsou zběhlí v karetních hrách. Přední karbaník našeho divadla, Vlastimil Zavřel, se ochotně a rád ujal školení. Nejdříve se snažil nás naučit jednoduché hry jako „Oko bere“ nebo nejběžnější karetní hlášky. Po hodině zjistil, že pracuje s debilama, kteří nejsou schopni ani karty spočítat. (smích) Vypadá to, že Hráči jsou jednoduchá hra, v podstatě rozvitá anekdota, než narazíte na karetní scénu, u níž se zaseknete...a jdete na ředitelství divadla s žádostí o prodloužení období zkoušek.“

Podnětná, zábavná i složitá je dvojrežie Jana Borny a Miroslava Hanuše. „Jsou momenty, kdy to každá tvůrčí individualita vidí jinak, neshodnou se manželé, natož dva režiséři,“ říká Miroslav Hanuš. „Působíme na kolegy „na střídačku“. Výsledkem může být skládačka nápadů, v tom lepším případě. Ostatní je koexistence...on nemůže vyskočit na jeviště ani na herce nekřičí. Spolupráce s Janem Bornou, který jde životem rychleji než my a který vidí více, než je pro ostatní vůbec myslitelné, je pro nás všechny víc než společné dělání divadla...“

Miroslav Hanuš představuje program k inscenaci Hráči

Veselá (a také jen do jisté míry) bude i premiéra scénického náčrtu hry Zuzy Ferenczové Problém. Připravuje ji pod režijním vedením Karla Krále (kterého někteří budou znát jako šéfredaktora odborného periodika Svět a divadlo) tzv. slovenská sekce Divadla v Dlouhé, tj. herci Magdalena Zimová, Martin Matejka, Martin Veliký a Peter Varga. Obsazení postav je trochu překvapivé, hrdinkami hry jsou totiž gymnasiální slečny. „Zuza Ferenczová je mezinárodně asi nejúspěšnější současnou slovenskou autorkou. Její texty byly již přeloženy do několika jazyků, hrály se u nás, v Německu, Itálii či ve Slovinsku,“ přibližuje Karel Král. „Uvidíte komiksové divadlo, které je postaveno na rychlých a jistě i vtipných dialozích současné mládeže. Využíváme loutek a zdvojení identity jejich prostřednictvím. Hra je to, soudím, výborná a jelikož je i o gumových medvídcích, určitě bych diváky nalákal na píseň Gumy Macko (v originále Gummy Bear). Kdo to nezná, o hodně přichází. Herci ji budou interpretovat v tom správném diskotékovém rytmu!“

-mys-