Z tiskových konferencí

Tisková konferenci k inscenaci Mahábhárata se uskutečnila na nezvyklém místě – v Zoologické zahradě v Praze-Troji. Představitel Ardžuny Roman Říčař si zde osedlal slona indického. Oba měli výtečnou náladu, jak je možná patrné z fotografií. Co mají Městská divadla pražská a ZOO společného?

Roman Říčař a slon indický Ganéša

„Chceme zde nejen trochu přiblížit náš nový a nejnáročnější projekt v historii Městských divadel pražských, kterým je uvedení staroindického eposu Mahábhárata, ale zároveň rádi představit i naše partnerství s pražskou ZOO,“ vysvětluje ředitel MDP a režisér inscenace Ondřej Zajíc. „Tím, že se scházíme zrovna tady, samozřejmě chceme poukázat na neobvyklost inscenace, která se svými parametry proti jiným hodně vymyká. Dalším důvodem setkání u sloního výběhu je, že slon v příběhu Mahábháraty hraje poměrně významnou roli.“

Roman Říčař se vozí na Ganéše

Při pohledu do programu k inscenaci se možná kde kdo zděsí, když se bude snažit vyslovovat jména postav, která jsou ozlomkrk. Dhrtaráštra, Gándhárí, Ašwattháman, Durjódhana, Dhrštadjumna, Judhištira, Ardžuna, Draupadí, Bhímaséna... „S těmi jmény jsme se trochu potýkali, ale není to takový jazykolam, jak se na první pohled zdá, herci s tím nemají problém. V Indii jsou to jména poměrně obvyklá,“ říká Ondřej Zajíc.

dramaturgyně Věra Mašková, režisér Ondřej Zajíc a umělecký šéf MDP Petr Svojtka

Jako antické eposy mají bájného Homéra, tak Indové mají bájného vypravěče Vjásu, i když je to fikce. Přes tisíce stran Mahábháraty je zřejmé jedno: klíčovým na eposu bude zkoumání otázek dobra a zla, ovšem s nejednoznačnými odpověďmi. Dramaturgyně inscenace Věra Mašková alespoň stručně toto dílo představuje: „O Mahátbáratě se říká, že to není literární dílo, ale celá literatura sama. Je to dílo, které vznikalo tisíc let, je neobyčejně rozsáhlé a obsáhlé. Jenom ho přečíst je hrdinským činem. Tento obrovský epos je bájnou historií Indie, je učebnicí hinduismu, je filozofickým spisem, ale je především hrdinským eposem. Jeho páteř tvoří vyprávění o historické bitvě dvou rodů, která podle všeho má reálné základy. Dlouho se o ní a apokalyptickém dopadu na všechny a na celou zemi vyprávělo. V Indii má Mahátbárata také velmi silnou narativní tradici v Indii. Obsahuje neuvěřitelné množství vyprávění o zbraních, bojovnících, bitvách a hrdinských činech. Teprve později se stala základem indické kultury. Na mytologické kořeny se přidávaly další a další vrstvy. Dovídáme se o zrození civilizace a jejím těžkém budování tak, aby zázraku stvoření se dostalo důstojného rozkvětu. Místo toho svět pro lidskou chamtivost má tak blízko ke snadnému zničení. Nad tím vším stojí otázka, zda má smysl a naději cenu budovat civilizovanou společnost, zda dobro má šanci na tomto světě zvítězit. Stejné otázky si kladli autoři dramatizace, Peter Brook a Jean-Claude Carrière, kteří v 70. letech minulého století vytvořili velmi kvalitní a flexibilní scénář. Pohled avantgardního režiséra Brooka se zdárně skloubil se scénáristickým citem Carrièra. Dynamický a obrazivý scénář byl na svou dobu převratný. Také podle něj vznikl film.
I my jsme cítili možnost a šanci převyprávět tento epos vlastním způsobem. Klíčovou pro naši úpravu je situace, kdy proti sobě stojí dvě skupiny lidí. Nedá se přitom říct, že jedni jsou představitelé dobra a druzí zla, přestože to tak vypadá. První skupina hlásá demokratické principy, cestu nenásilí, kompromisu, tolerance a dohody. Ptáme se, jaké mají šance obstát při konfrontaci s agresivitou, sobectvím a touhou po moci, případně jaké prostředky k vítězství mohou použít. Celá ta sága vrcholící na bitevním poli ukazuje, že žádná cesta k cíli nevedla. Myšlenkové východisko je překvapivé: Pokud dobro zůstane zachováno byť v jediné bytosti, tak celý svět ještě naději na posun ve vyšší a civilizovanější principy bytí má. Cesta strašlivých obětí pak už není marná.
Ve válce selhávají všichni, i ti, kteří se pro svou ušlechtilost zdáli být předurčeni k vládnutí. Nelze bojovat proti zlu jenom čistými prostředky, už se volí mezi špatným a méně špatným řešením. Hrdinové se dostávají do velmi složitých psychologických situacích. Co postava, to rázem kontroverzní osobnost. Typickým příkladem je například postava Kršny, kterého ztvárňuje Jiří Hána.
Pro diváka může být zajímavé i to, že děj neznají, neboť řešení situací je odrazem jiné kultury, neplatí ony vzorce, které známe z příběhů a legend evropských. V tom si myslíme, že bude také atraktivita inscenace, která jak doufáme, se stane milníkem v uvádění velkých příběhů na jevišti Divadla ABC.“

Režisér Ondřej Zajíc stál před úkolem nejen jevištně uchopit scénář, ale ukočírovat všechny složky inscenace. „Projekt je opravdu extrémně náročný na přípravu. Vše začalo výjimečně nadstandardním rozměrem jak práce na samotném textu, tak intenzivními schůzkami realizačního týmu od konce loňského roku. Bojové choreografie, na které se diváci mohou těšit ve druhé půlce, na zkušebním čase inscenace tvoří minimálně 30 %. Choreografie je emancipovanou součástí inscenace, herci trénují a pilují detaily od rána do večera. Obtížné bylo také hledat pro děj zkratky a vhodné způsoby obrazivosti. Často jsme se divili, do jakých překvapivých až nečekaných situací se příběh dostává. Ani indolog nechápe, z čeho se určité situace vzaly. Pro diváka to budou situace legrační, o tom není pochyb. Velký význam opět přikládám hudbě. Ve výběru je hudba etnická hudba, nálodotvorná, bojové scény zas doprovodí energický rytmický podkres věci. Zvukové efekty zas mají blízko k fantasy,“ vypočítává Ondřej Zajíc.

Zuzana Kajnarová, Roman Říčař

Herci Zuzana Kajnarová a Roman Říčan Indii navštívili. A to ještě dříve, než tušili, že si zahrají Draupadí a Ardžunu v Mahátbáratě. Zuzku Kajnarovou fascinovalo, jak určité léky, velký tank, auto s velkým výkonem a další „velké výkonné věci“ nesly název Ardžuna na paměť hrdinské postavy z eposu. Roman Říčan vylíčil řadu krásných a zajímavých zážitků z cest po Indii a zmínil i tu neskutečnou špínu a smrad.

Jak pro ně bylo obtížné ztvárnit své postavy? „Klasické figury to nejsou ani náhodou, jsou to postavy eposu, nejsou to běžní lidé, jsou vyvolení, nesou velké významy, takže není úplně snadné najít pro ně ten přesný výraz a zároveň hrát konkrétně to, jak ty figury jsou nepostihnutelný, jak jsou zahaleny zvláštními schopnostmi, ale zároveň z nich nedělat čaroděje. Každá postava má svůj význam, pro funkčnost celého eposu žádné jejich slovo není vyřčeno zbytečně,“ uvedla Zuzana Kajnarová.

Roman Říčan navazuje: „Důležitý je čas, pohybujeme se ve filmových střizích. Ve sledu obrazů se opravdu nedějí běžné věci. Režisér nám říká, že musíme na malém prostoru vyjadřovat jednu šíleně výjimečnou situaci za druhou. Na osmi replikách odehrát ohromnou plochu děje dvanácti let. Je před námi úkol herecky se dostat k tomu správnému výrazu a od okamžiku vstupu na scénu do okamžiku odchodu herecky postihnout výjimečnost situace. A tak to je od začátku do konce představení. Paradoxně jednodušší bylo dát dohromady ty pro diváka jistě efektní bojové scény, které jsou jen o natrénování a pohybové technice. Ta se dá nadřít v tělocvičně. Jako obtížný úkol jsem to osobně nepociťoval. Uchopit celek mé postavy, její vývoj, bylo nepoměrně náročnější.“

„Je toho daleko víc, než když zkoušíme „běžnou“ činohru. Je to test našeho souboru, neboť všichni na jevišti jsou na sobě plně závislí. Mahátbárata je pro nás velkou výzvou. Věřím, že dřina na Mahátbáratě se všem zúročí v další práci. Bude to trošku delší představení, tedy chystáme pro diváka tentokrát větší porci, což se ale u Mahátbáraty dá očekávat. Kdybychom ji chtěli hrát opravdu celou, tak by to vyšlo s délkou tak na měsíc. Ještě štěstí, že tento epos překladatelé nemají šanci přeložit, protože dřív, než to přeloží, umřou,“ se smíchem konstatuje Ondřej Zajíc, který je velkým znalcem východních filozofií a inscenováním Mahátbáraty si plní svůj velký režisérský sen.