Krvavá svatba Federica Garcíi Lorcy a divadelní adaptace známého Almodóvarova filmu Vše o mé matce jsou dva nové tituly, které v únoru obohatí repertoár Městských divadel pražských. Příběh tragické lásky a nepřekonatelné jižanské vášně uvede režisér Ondřej Zajíc v Rokoku. Druhý španělský titul, o hledání naděje a mnoha konvečních i šokujících podobách lásky, se představí divákům v české premiéře v Divadle ABC v režii Petera Gábora.

Básník a dramatik Lorca našel pro Krvavou svatbu inspiraci ve skutečném příběhu andaluské nevěsty, která utekla ve svatební den se svou dětskou láskou, a proměnil jej v archetypální, dramatickou a nadčasovou báseň o nespoutané vášni, vznětlivých srdcích, náhlých pohnutí mysli, rychle tasených a ještě rychleji použitých nožích. „Důležitý je interpretační postup. Naše pojetí se týká obyčejných, vcelku průměrných lidí, kteří mají někoho rádi a nemají větší ambice než prožít běžný život,“ vysvětluje dramaturgyně inscenace Věra Mašková a dodává: „V dnešním světě se s velkou láskou, která vyžaduje oběti, mění život a vyvrací ho z kořenů, nepočítá. Naopak jsme ochotni udělat téměř cokoli, abychom se jí vyhnuli. A když přijde, neumíme s ní zacházet. Je pozoruhodné, že stejně jako v rozvibrovaných časech Lorcových, i my, ve světě dalo by se říci blahobytném, máme blízko k násilí a agresivitě, když nedostaneme to, co chceme. A tam, kde se místo odpuštění domáháme svého, tam se otevírá brána smrti, často zbytečně.“

Ondřej Zajíc, Máša Málková, Aleš Procházka

Krvavá svatba v Městských divadlech pražských je po Ibsenovi a Gogolovi další z řady adaptací klasických děl pro komorní prostor Divadla Rokoko. V roli „matky“ se představí Jitka Smutná, rivaly v lásce jsou Jaromír Nosek a Aleš Procházka, „nevěstou“ Máša Málková. Sousedku si zahraje Luba Skořepová, která se ve stejném titulu jako nevěsta objevila už na konci 40. let v inscenaci Jindřicha Honzla.

„Tématem Krvavé svatby je smysl lásky a vlastně existenciální otázka budoucnosti světa. Zda je svět ještě schopen stvořit lidskou dvojici, muže a ženu, kteří dají světu smysluplné pokračování,“ uvedla Věra Mašková.

Režisér Ondřej Zajíc zdůraznil, že Lorca rozhodně není jednoduchý autor. „O text se můžete opřít, ale musíte si k němu a všem jeho metaforickým rovinám najít cestu. Ani hercům nedá nic zadarmo. Podobně jako Čechov. Setkávání malého, čímž myslím naše životy, které žijeme, s velkým, tedy momenty, které rozhodují o budoucnosti života v jeho mikro i makrosvětě, je téma, o které se při spolupráci s Věrou Maškovou zajímám už léta. Chtěli bychom divákům předložit inscenaci o normálních lidech, mezi něž vtrhne cosi z jiného světa, tedy neobyčejný vztah ústřední dvojice, jenž zamíchá kartami tak silně, že přitáhne i smrt. I smrt tuší, že se zde děje něco výjimečného. No, nedopadne to dobře, ale to si lidé zaviní sami. Je to klasické dramatické schéma, ale pořád ho musíme objevovat znovu. Je složité jej uchopit a zpracovat, ale teď před generálkami se s Alešem Procházkou už akorát přeme, jestli je to víc o lásce, nebo vášni...,“ odlehčil vážné povídaní Ondřej Zajíc.

Představitel postavy Leonarda Aleš Procházka potvrzuje, že setkání s Lorcou není jednoduchá práce. „Je to hra o lidech, kteří se buď vznášejí v oblacích, a nebo jsou obličejem v prašné cestě. Dostávají se do hraničních situací, nic v Lorcově světě není v normálu, proto je to s ním docela těžké.“


Druhým španělským zástupcem mezi novými tituly Městských divadel pražských je česká premiéra hry Vše o mé matce. Jde o divadelní adaptaci podle slavné filmové předlohy španělského režiséra Pedra Almodóvara. Film drásavě ironickým způsobem zobrazuje pouť matky, kterou postihla nejtěžší životní ztráta, za novou nadějí.

Cesta k uvedení Vše o mé matce na jevišti Divadla ABC nebyla jednoduchá: „Získat práva na oscarové drama Pedra Almodóvara nám trvalo dva roky. S autory jsme museli konzultovat nejen inscenační koncepci či obsazení, ale například i velikost písma na propagačních plakátech a v programu, ale trpělivost i několikaleté úsilí se vyplatily. Se získáním práv jsme podstoupili velké dobrodružství a to, že je máme, je zásluha především uměleckého šéfa MDP Petra Svojtky,“ prozradila dramaturgyně MDP Věra Mašková. V inscenaci Petera Gábora se v hlavní roli Manuely představí Dana Batulková, jejím synem Estebanem je Viktor Dvořák. Krásné herecké příležitosti čekají také např. na Danu Syslovou (Huma), Evellyn Pacolákovou (sestra Rosa), Carmen Mayerovou (její matka) či hostujícího Vladimíra Marka (Agrado).

„Adaptace filmových scénářů do divadelní podoby jsou dnes stále častější, ale vždycky je třeba, aby je diváci vnímali jako autonomní tvar, který není pouhou kopií filmu,“ zdůraznil režisér inscenace Peter Gábor. Není bez zajímavosti, že Pedro Almodóvar téměř zásadně zakazuje adaptace svých filmů pro divadelní jeviště. V případě scénáře Samuela Adamsona ale udělal výjimku.

K dramatizaci Gábor dodal: „Některé motivy jsou pospojované nebo zkoncentrované tak, až z toho vznikl velmi hutný materiál. Ale i ve scénáři dramatizace platí, že veškeré dění se rozbíhá způsobem až banálním a pracuje se pak s překvapivými pointami. Na divadle to může být zajímavé. K tomu si připočtěte silnou metaforičnost situací, které pro nás znamenají skoro nadlidský úkol to v možnostech, které má divadlo k dispozici, převést směrem k divákům. Věty mají mnohé metaforické významy a i když sledujeme v podstatě jednoduchý tragikomický příběh, nad vším můžeme pozorovat ohromující metafyzickou nadstavbu. Často také vidíme scény jak z thrilleru a jejich shazování otočením úhlu pohledu. Almodóvar tím rád a jistě s úšklebkem demaskuje komerčnost, maloměšťáctví a vůbec skutečný svět. Občas šokuje třeba i tím, že odpouští zlu, ale zamysleme se, proč tento moment ve svých filmech používá.“

„Almodóvar je nositelem zcela nového pohledu na svět, stojí za to u toho být,“ říká dramaturgyně Věra Mašková. „Není to převratné v jazyku, ta předloha by se dala označit jako normální melodram, ale musíte s tím zacházet opatrně. Sami stojíme nad jeho pohledem v úžasu. Vidí svět v nových, překvapivých souvislostech, mění pohled na lidství. Ne tím, že má jiné náměty. Postačí mu dvě univerzální témata, kterými jsou láska (která odpouští) a smrt (jen malý mezník na cestě životem), na něž nahlíží téměř skrze křesťanskou doktrínu. Tyto dvě konstanty jeho filmů však slouží k novým pohledům na věci, na které se běžně, denně, tisíckrát díváme a které běžně, denně, tisíckrát špatně vyhodnocujeme.“

Vladimír Marek, Carmen Mayerová, Peter Gábor

Carmen Mayerová, která ztvární postavu jedné z matek, prozradila, že také ona je uchvácena i šokovaná bizarností textu. „Divadelní scénář se mi líbí snad i více než film samotný. Metaforičnost je v něm silnější a více akcentuje téma různých podob mateřské lásky, jednu z nic reprezentuje i moje postava. Text klade otázky, kde „my matky“ děláme chyby, když se život nedaří. K tomu se tématem vine to silné téma odpuštění...“

„I moje postava je nositelkou toho krásného ideálu – odpuštění,“ navazuje Vladimír Marek. „Umí odpouštět a i když ji nakopou, ona místo výčitek se chytne za hlavu, protože je si vědoma konsekvencí svých činů. Rychle uvažuje a je milá...i sprostá jak dlaždič. Agrado je vůbec mnohovrstevnatá postava. Jako muž podstoupila operaci, protože se chtěla živit jako prostitutka a věděla, že se tak velmi dobře uživí. Je to pragmatická bytost. Je praktická, ironická, je s ní sranda. Rychle mění nálady – urazí se, ale vzápětí vychladne. Miluje všechny kolem sebe, i když jí mnozí ublížili, ráda pomáhá a dává lidi dohromady. Agrado znamená potěšení a já jsem si k tomu španělskému slovu agrado dodal ,s´ – Sagrado, což znamená svatý. Ona je taková svatá děvka. Jo a ve filmu ji hrála žena. Musím také říci, že jsem z nabídky na hostování a z takové postavy měl radost, i když vím, na jakou křehkou plochu s ní vstupuji. Fakt jsem řval nadšením, kurva, tohle chci hrát.“