PRAHA
aktuální festivalyZ tiskových konferencí
Hra Pavla Kohouta Malá hudba moci, která bude uvedena ve světové premiéře na jevišti Stavovského divadla, byla původně napsána německy. Její název je ironickou variací slavné Mozartovy skladby Eine kleine Nachtmusik. Je až s podivem, že Pavel Kohout coby světově uznávaný dramatik, jenž v příštím roce oslaví významné životní jubileum, vstupuje na velkou scénu ND poprvé (zatím se hrála jedna z jeho her, Kyanid o páté, pouze v komorním Kolowratu).
„Když jsem na konci srpna vstoupil na čtenou zkoušku zadním vchodem Stavovského divadla, cítil jsem se jako Rostandův Kristián, když směl nastoupit k pluku Cyrana z Bergeracu. Poprvé se ujala mé hry jedna ze dvou hlavních scén Národního divadla a já jsem se rozhodl užít si to. Nechali mě zdvořile u toho. Protože jsem sám režíroval na velkých scénách, věděl jsem, co je má hlavní povinnost: nerušit. Takže jsem seděl v hloubi jeviště, mluvil jen, když jsem byl tázán, a ke konci posílal režisérovi psaníčka vzkazující vedle drobných poznámek – Jen tak dál!“ ...Tak popisuje své pocity Pavel Kohout.
Režisér Michal Dočekal přibližuje, o čem hra Malá hudba moci je: „Odehrává se v rozmezí posledních dvaceti let 20. století, to vročení a zejména rok 2000 pro uzavření hry má svůj neomylný důvod. Zvláštností je, že diváka text střídavě přenáší asi na sedmadvacet míst v Evropě. Většina těch scén se přitom nerozkládá na ploše větší, než jsou dvě strany textu. Jistě si dovedete představit, co to pro nás znamená. Autor nám kromě bleskových proměn prostředí připravil ještě další kombinaci, a to, že vlastním dějištěm hry je jakýsi tajemný hotel Pavouk, v němž hra začíná a končí. Snad mohu nastínit základní symboliku tohoto hotelu, který představuje ten čas mezi životem a smrtí, „tunel“, kdy se člověku promítne celý život. V tomto horečnatém snu, jak zní podtitul hry, se odehrává život jednoho talentovaného dirigenta, který díky vlastním omylům uvízne v neprohlédnutelné pavoučí síti mocenských zájmů a intrik. Musím říct, že mě osobně velmi zaujalo právě téma člověka, který se ve svém životě stále mýlil, ale uměl své omyly přijmout a žít s nimi, nalezl svou životní lásku a napálí to stopadesátkou do stromu. Je to divný happy end, ale přesto happy end.“
K inscenačnímu nástinu pochopitelně nechce Michal Dočekal mnoho prozrazovat, jen naznačuje, že pro tu potřebnou mobilitu celého scénického aparátu inscenační tým zvolil přiznaně infantilní a triviální řešení, které ale zas může připomínat pohyb diapozitivu. „Ta hra vlastně ani nemůže mít přestávku, pojedeme hodinu padesát bez přestávky,“ upozorňuje Michal Dočekal. „Není možné vystoupit ze snu hlavní postavy.“
Malá hudba moci se na repertoáru Národního divadla neobjevuje náhodou. „Když pomineme dluh naší první scény vůči Pavlu Kohoutovi, hra nás opravdu zaujala a mimo to zapadá do naší dramaturgické linie, jejímž tématem je "člověk a doba" s tím, že jde o dobu zcela nedávnou. Ta hra je svým způsobem složitým inscenačním oříškem, ale také tím, čemu se říká výzva, jak se vším inscenačně naložit. Autor sám původně připravil dvě varianty hry, komornější pro méně postav i jako „velké plátno“. My volíme tu druhou cestu s textem rozepsaným pro více figur a přidáváme inscenaci řekněme i multimediální formu. Scénář má totiž velkou dramatickou rychlost a tak trochu se blíží ke scénáři filmovému. To všechno znamená velké nároky pro představitele hlavní role Mazorta (kterým je Jan Dolanský). Po celou dobu tzv. nesleze z jeviště. Je to mimořádný herecký úkol,“ říká dramaturgyně inscenace Daria Ullrichová.
Kohoutova hra Malá hudba moci má zvláštní osud: Byla psána pro rakouská divadla (v němčině), ale jako první se bude v překladu hrát v Čechách. Zatímco u mnohých dřívějších her Pavla Kohouta tomu bylo přesně naopak. Kde hledat ideu vzniku hry? „Vycházím z principu horečnatého snu, který se také přece odehrává v časovém mžiku. Kdysi jsem se nevyhnul srážce auta s lokomotivou. Sice ten biliár dopadl relativně dobře, ale jsem si zcela jist, že během těch pár vteřin, kdy bylo nutné se rychle rozhodnout, jak neodvratitelnou srážku řešit, jsem znovu prožil celý svůj dosavadní život. Tento pocit mi dal estetiku této hry. Druhým východiskem je pocit mých rodičů či mé generace a jejích historických omylů. Totiž z informací, které člověk má, může udělat osudovou chybu. Měli jsme třeba zkušenost ze světové hospodářské krize, která v této zemi byla vnímána jako totální selhání kapitalistické ekonomiky, pár let na to přišel Mnichov, který byl chápán jako totální selhání západní demokracie. Po těchto problémech bylo téměř logické, jak dopadly poválečné volby. A vázaly se na to další a další historické okruhy myšlenek a uvažování lidí žijících v omylu. Čili do jisté míry má hra vychází z autobiografických obrysů, ale nic více.
...A k těm přestávkám. Víte, co je nejvíc zdrcující pro chápání vyznění inscenace? Že si ti diváci o přestávce všechno řeknou!, líbí nelíbí, patří nepatří, na inscenaci to již nenechají, aby k nim přišla sama...,“ směje se Pavel Kohout.
„Když jsem na konci srpna vstoupil na čtenou zkoušku zadním vchodem Stavovského divadla, cítil jsem se jako Rostandův Kristián, když směl nastoupit k pluku Cyrana z Bergeracu. Poprvé se ujala mé hry jedna ze dvou hlavních scén Národního divadla a já jsem se rozhodl užít si to. Nechali mě zdvořile u toho. Protože jsem sám režíroval na velkých scénách, věděl jsem, co je má hlavní povinnost: nerušit. Takže jsem seděl v hloubi jeviště, mluvil jen, když jsem byl tázán, a ke konci posílal režisérovi psaníčka vzkazující vedle drobných poznámek – Jen tak dál!“ ...Tak popisuje své pocity Pavel Kohout.
Režisér Michal Dočekal přibližuje, o čem hra Malá hudba moci je: „Odehrává se v rozmezí posledních dvaceti let 20. století, to vročení a zejména rok 2000 pro uzavření hry má svůj neomylný důvod. Zvláštností je, že diváka text střídavě přenáší asi na sedmadvacet míst v Evropě. Většina těch scén se přitom nerozkládá na ploše větší, než jsou dvě strany textu. Jistě si dovedete představit, co to pro nás znamená. Autor nám kromě bleskových proměn prostředí připravil ještě další kombinaci, a to, že vlastním dějištěm hry je jakýsi tajemný hotel Pavouk, v němž hra začíná a končí. Snad mohu nastínit základní symboliku tohoto hotelu, který představuje ten čas mezi životem a smrtí, „tunel“, kdy se člověku promítne celý život. V tomto horečnatém snu, jak zní podtitul hry, se odehrává život jednoho talentovaného dirigenta, který díky vlastním omylům uvízne v neprohlédnutelné pavoučí síti mocenských zájmů a intrik. Musím říct, že mě osobně velmi zaujalo právě téma člověka, který se ve svém životě stále mýlil, ale uměl své omyly přijmout a žít s nimi, nalezl svou životní lásku a napálí to stopadesátkou do stromu. Je to divný happy end, ale přesto happy end.“
K inscenačnímu nástinu pochopitelně nechce Michal Dočekal mnoho prozrazovat, jen naznačuje, že pro tu potřebnou mobilitu celého scénického aparátu inscenační tým zvolil přiznaně infantilní a triviální řešení, které ale zas může připomínat pohyb diapozitivu. „Ta hra vlastně ani nemůže mít přestávku, pojedeme hodinu padesát bez přestávky,“ upozorňuje Michal Dočekal. „Není možné vystoupit ze snu hlavní postavy.“
Malá hudba moci se na repertoáru Národního divadla neobjevuje náhodou. „Když pomineme dluh naší první scény vůči Pavlu Kohoutovi, hra nás opravdu zaujala a mimo to zapadá do naší dramaturgické linie, jejímž tématem je "člověk a doba" s tím, že jde o dobu zcela nedávnou. Ta hra je svým způsobem složitým inscenačním oříškem, ale také tím, čemu se říká výzva, jak se vším inscenačně naložit. Autor sám původně připravil dvě varianty hry, komornější pro méně postav i jako „velké plátno“. My volíme tu druhou cestu s textem rozepsaným pro více figur a přidáváme inscenaci řekněme i multimediální formu. Scénář má totiž velkou dramatickou rychlost a tak trochu se blíží ke scénáři filmovému. To všechno znamená velké nároky pro představitele hlavní role Mazorta (kterým je Jan Dolanský). Po celou dobu tzv. nesleze z jeviště. Je to mimořádný herecký úkol,“ říká dramaturgyně inscenace Daria Ullrichová.
Kohoutova hra Malá hudba moci má zvláštní osud: Byla psána pro rakouská divadla (v němčině), ale jako první se bude v překladu hrát v Čechách. Zatímco u mnohých dřívějších her Pavla Kohouta tomu bylo přesně naopak. Kde hledat ideu vzniku hry? „Vycházím z principu horečnatého snu, který se také přece odehrává v časovém mžiku. Kdysi jsem se nevyhnul srážce auta s lokomotivou. Sice ten biliár dopadl relativně dobře, ale jsem si zcela jist, že během těch pár vteřin, kdy bylo nutné se rychle rozhodnout, jak neodvratitelnou srážku řešit, jsem znovu prožil celý svůj dosavadní život. Tento pocit mi dal estetiku této hry. Druhým východiskem je pocit mých rodičů či mé generace a jejích historických omylů. Totiž z informací, které člověk má, může udělat osudovou chybu. Měli jsme třeba zkušenost ze světové hospodářské krize, která v této zemi byla vnímána jako totální selhání kapitalistické ekonomiky, pár let na to přišel Mnichov, který byl chápán jako totální selhání západní demokracie. Po těchto problémech bylo téměř logické, jak dopadly poválečné volby. A vázaly se na to další a další historické okruhy myšlenek a uvažování lidí žijících v omylu. Čili do jisté míry má hra vychází z autobiografických obrysů, ale nic více.
...A k těm přestávkám. Víte, co je nejvíc zdrcující pro chápání vyznění inscenace? Že si ti diváci o přestávce všechno řeknou!, líbí nelíbí, patří nepatří, na inscenaci to již nenechají, aby k nim přišla sama...,“ směje se Pavel Kohout.
