Inscenace Švandova divadla, Příliš drahý jed, tak jako například Vražda krále Gonzaga v Dejvickém divadle znovu přináší na jeviště kauzu vraždy Alexadra Litviněnka. Zatímco dejvická inscenace se zabývala právě tou a jejím vyšetřováním, Příliš drahý jed ve Švandově divadle zachází při své rekonstrukci dál do historie, až k devadesátým létům v Rusku, k Litviněnkovu působení tam a k vzestupu Vladimira Vladimiroviče Putina k moci.
Ačkoli tak od listopadové premiéry zase tolik času neuplynulo, získává inscenace kvůli současné politické situaci v Evropě i ve světě mnohem zásadnější význam a vyznění, než měla právě při ní, a znovu velmi naléhavě nastoluje otázky a téma toho, jak dlouho celý svět při všech dosavadních zkušenostech dokázal zavírat oči. Alexandr Litviněnko byl zavražděn již v roce 2006.

Inscenace Švandova divadla nedrží jednotný časový rámec, časové roviny se neustále prolínají - přičemž i samotné postavy na toto prolínání v několika zcizovacích promluvách výslovně upozorňují, když mezi nimi přecházejí. Před diváky se tak rozehrává nejen samotné vyšetřování Litviněnkovy otravy poté, co byla odhaledna, ale i předcházející okamžiky v nemocnici provázené marnou snahou lékařů přijít na původ jeho nemoci, společně s nimi pak následný boj Litviněnkovy ženy o dosažení spravedlnosti a vyšetření případu, ale i rekonstrukce posledních dnů, kdy k otravě mohlo dojít, s předchozími pokusy o ni v rámci vyšetřování. A inscenace se vrací i do vzdálenější minulosti, do devadesátých let v Rusku, rozvíjí dál skutečnosti, které k otravě vedly, vrací se k práci Litviněnka, k jeho zakázce zavraždit Borise Berezovského, k nástupu Vladimira Vladimiroviče Putina k moci, i k úprku Litviněnkových z Ruska.

A stejně jako se nedrží jedné časové linie, pohrává si režisér Thomas Zielinski (je rovněž autorem scény) i s prostorem. Značná její část se neodehrává přímo před diváky na jevišti, ale v dalších částech divadla, ať už v zákulisí, na baru, u zadního vchodu, na chodbách či na toaletách - kam místo diváků s herci míří kamera, jejímž prostřednictvím je pak na plátno na jevišti promítán živý děj z těchto prostor. Jejich střídání tak dodává inscenaci na zajímavosti i po scénické stránce, ačkoli scéna tak, jak je divákům představena pouze na samotném jevišti, je velmi jednoduchá: sestává z bílých pláten a panelů a velmi efektně tak vytváří prostory chladných kanceláří, nemocnice či restaurací, zatímco londýnský i původní byty Litviněnkových vznikají v realističtějších kulisách v zákulisí, k pouličnímu napadení dochází v průjezdu, k likvidaci jedu pak skutečně na toaletách. Riskatní a mnohdy poněkud kontraproduktivní snaha "oživit" živé představení ještě dotáčkami v tomto případě funguje velmi dobře. (*)

Velmi dobré jsou i herecké výkony, mezi nimiž výrazně vynikají Anna Stropnická, Tomáš Červinek a Petr Lněnička. 

Co by inscenaci ovšem prospělo, je výraznější dramaturgický zásah a zrychlení tempa, protože mnohdy je skutečně velmi zdlouhavá a pomalá. Svižnější tempo by nebylo na škodu, mnohdy je těch detailů - zejména z historie rodiny Litviněnkových a z historie Litviněnkovy práce/činnosti přeci jen moc a tempo jejich množství utápí. Projevuje se to jak v první polovině, tak i v polovině druhé a v závěru, který - jakkoli je čtení reálných spisů efektní - působí poněkud natahovaně a rovněž by snesl důraznější zakončení a výraznější tečku. 

Inscenace nicméně i tak patří k těm velmi povedeným a i s ohledem na obsah by v současné době měla patřit k těm nejnavštěvovanějším. 

(*) Od nové sezóny se Příliš drahý jed přesouvá z hlavní scény do studia Švandova divadla. Jakkoli je to volba pochopitelná a inscenaci vzhledem k jejímu tématu jistě může pomoci - sevřenější prostory pro podobné inscenace bývají vhodné - nezbývá než doufat, že se podaří všechna scénická specifika (efektně vytvořené prostory v zákulisí a ve společných prostorech divadla, v nichž probíhá natáčení) zachovat a stejně efektně využít i tam.