Studio Ypsilon uvedlo těsně před koncem sezóny premiéru, která se tradiční ypsilonkovské dramaturgii posledních let vymyká. Z pohledu náročného diváka, je to rozhodně krok správným směrem, tradiční diváky osobité scény si ale bude muset získat.

Ve hře se netančí, nezpívá (ale rapuje, odlehčující variaci na marylinmonroeovské Happy Birthday nepočítaje) a humor hledá, až na výjimky, spíše v režijních a hereckých nápadech než v temném textu německého dramatika Rolanda Schimmelpfenniga. Černá voda je příběhem Franka a Layly, nesourodé dvojice milenců z před dvaceti let. Kapulety a Monteky zde reprezentují dvě zdánlivě protichůdné skupiny mladých lidí: bílé německé zlaté mládeže a děti tureckých přistěhovalců. Potkají se jedné letní noci na zavřeném koupališti, v teritorii nikoho. Obě skupiny přeskočily plot hlídaného areálu, aby později po drobných potyčkách překročily i hranice nalinkované sociálními a kulturně-historickými rozdíly a ruku v ruce se vydaly naplnit ideje globalistů celého světa: na břehu bazénu s vodou černější než německé poválečné svědomí, jsme si všichni rovní. A láska si nenechá poroučet.

Dvacet let poté je ale odhodlání party mladých lidí různých kultur vytvořit společný – sociální, a explicitním prolnutím svých tužeb i fyzický – svět tatam. Stereotypy se naplnily. Ať už se sudičky u kolébky novorozených Franka, Ollieho, Aishe, Cynthie, Layly, Karima, Freda, Murata, Kerstin… a Mehmeta modlily k Alláhovi či Kristovi, jejich proroctví se naplnila. Světy zůstávají rozděleny, jeho dvě hlavy, jak říká ústy svých postav dramatik Schimmelpfennig, se sice na chvíli políbily, ale byl to spíš letní flirt, než „začátek skutečného přátelství“.

Anebo přece? O dvacet let později se Frank se zelenýma očima vrací domů z práce o dvě hodiny později. Promočený až na kost a s papírem v ruce. „Kdes byl?“ ptá se jeho manželka Cynthia. „Někoho jsem potkal,“ říká Frank.

Dva nesourodé světy, dvě časové roviny, 14 postav a 6 herců v režii Terezy Říhové hledají způsob, jak z černé vody vylovit o něco optimističtější pohled na Evropu 21. století. Černá hladina nočního bazénu je pro Rolanda Schimmelpfenniga zrcadlem vztahů definovaných sociálními odlišnostmi, předurčením od narození. Látka na první pohled známá, divadelním fanouškům téměř notoricky z podobných příběhů prolínajících se dějinami dramatu. Střídají se jen kulisy a způsob vyprávění.

Právě ten je v ypsilonovském pojetí stěžejní. Tereza Říhová s dramaturgem Patrikem Bouškem využili náročný text prolínajících se časových rovin a střídání rolí takřka na maximum. Herci: Pavlína Labudová, Markéta Plánková, Barbora Skočdopolová, Kryštof Mende, Jan Večeřa a Petr Vršek procházejí z jedné postavy do druhé, od hrdinů k vypravěčům a zpět. Minimalistická, ale černočerně efektní scéna Jany Hauskrechtové čeří vlnící se transparentní „opony“, které se jako slupky cibule loupou z jeviště až k tomu nejpálivějšímu jádru, orientaci usnadňuje jen velmi zlehka. Noříme se do děje a s každou scénou i hlouběji do jeviště. 

Tvůrci (mezi něž režisérka dle vlastních slov považuje i šestici herců) ale nechtěli vytvořit nediváckou hru, naopak – postupně učí publikum, jak kus vnímat. Redundantní pasáže z úvodu jsou jakýmisi prvními stránkami návodu z lega, s každou scénou se děj o něco více vrství (antagonisticky k odhalování scény) a komplikuje, jakmile ale divák přijme pravidla a uchopí nabízenou rukověť, vychutná si jedinečnost Černé vody plnými doušky.

Schimmelpfennigovy hry nejsou v našem prostředí neznámé, německý autor patří mezi nejvýznamnější nejen německy píšící současné dramatiky vůbec. V Ypsilonce nastudovali jeho Černou vodu jako třetí u nás (po D21 a Klicperově divadle) a snad s největším důrazem na mozaikovost pojetí. Tomu odpovídají i jednotlivé scény – některé možná příliš doslovné (autobus), jiné hravé a originální (Roxy bar či zmíněný rap). Černá voda ale není Mullholand Drive a zelená není červená (mrk!), na to, aby divák poskládal puzzle příběhu dohromady, nepotřebuje kladivo. Hlavně ústřední milostný příběh je mrazivý i dojemný a v hereckém pojetí obsazení velmi přesný. Mezi herečkami vynikne přesná a civilní Barbora Skočdopolová, přesto, že se jí nejsilněji napsané scény vyhýbají, dokáže své postavy oddělit jen minimalistickými gesty, či zabarvením – proplouvá mezi postavami sebejistě a s dokonale dávkovanou energií. Markéta Plánková fyziognomicky nejlépe identifikovatelná s tradiční představou o německé zlaté mládeži, má v některých scénách problém svůj text „ukřičet“, v komornějších ale stojí pevně na nohou. Paulína Labudová podává v Schimmelpfennigově mnohorolí paradoxně zatím svůj nejkonzistnější výkon na Ypsilonském jevišti, i když ve výslovnosti některých hlásek je pořád mírně nadbytečně dramatická. Nejvíc prostoru v mužské roli dostává Kryštof Mende – lepší „uvnitř“ svých postav než ve vyprávěcí škatulce známé z Letu do nebe či Kostky jsou vrženy ze stejné scény. Petr Vršek zase funguje v roli zkušeného ministerského kandidáta více než jako zamilovaný student mluvící mrtvými jazyky, jeho nadšení pro Coca Colu je ale impozantní a Černou vodu zvládá s tradiční jistotou. Pro Jana Večeřu je hra největším odklonem od rolí svěřovaných mu tradiční dramaturgií divadla v Paláci Olympic a pro skalní diváky je rozhodně pozitivním překvapením – a hlavně pozvánkou na jeho další tvůrčí projekty na alternativních scénách. 

Povedené představení pro náročného diváka tak jemně relativizuje jen jeden fakt. Hra, napsaná v roce 2015, jejíž děj se odehrává na půdorysu životů 10 mladých lidí během 20 let je v některým místech v upozorňování na sociální nerovnost a determinaci v evropské/německé/české společnosti až zbytečně školometská. Schimmelpfennig nezřídka dokáže být vtipný, pozadí pro milostný příběh s obrovskou energií ale načrtl zbytečně těžkopádně. 

Přesto je Černá voda pro Ypsilonku správným krokem do neznáma – nebo spíš směrem k mladšímu divákovi. To, co v komediálním žánru zkouší s povídkovým koktejlem Charmse, Wernische a Goldflama v loňské novince Let do nebe doplňuje letos v dramatickém žánru právě Černá voda. Režijně nejodvážnější, tematicky aktuální, herecky vynikající. Pro podzimní sezónu rozhodně důležitý kus, který se vyplatí vidět.

P.S.

Divadlu patří dík za ponechání původního názvu, bez obvyklého dodatku „aneb…“. Aneb Mehmet.