Alma Marie Rosé se narodila roku 1906 ve Vídni do rodiny Arnolda Rosého, prvního houslisty Vídeňské filharmonie. Její matka byla sestrou hudebního skladatele a dirigenta Gustava Mahlera, po jehož manželce Alma dostala křestní jméno. Obě rodiny měly velmi blízký vztah k hudbě. Alma sama začala koncertovat jako sólistka již ve svých patnácti letech. Hrála v orchestru Vídeňské státní opery a v roce 1932 založila ženský orchestr Die Wiener Walzermädeln.
Díky otci se seznámila se svým budoucím manželem, významným českým houslistou Václavem „Vášou“ Příhodou. Vzali se v roce 1930 a žili spolu v Zárybech nedaleko Brandýsa nad Labem, kde měli Příhodovi rodinnou vilu. Manželé spolu často jezdili na koncertní turné, cestovali mezi Vídní a Zárybami a vedli rušný společenský život. Jejich manželství však zůstalo bezdětné, a nakonec i kvůli odcizení způsobenému častými sólovými cestami zejména Václava Příhody skončilo roku 1935 rozvodem.
Po anšlusu Rakouska emigrovala Alma do Anglie, kam se za ní následně přestěhoval i její otec. Vzhledem k tomu, že však byl rodině v Rakousku zabaven veškerý majetek, byla Alma nucena vydělávat na živobytí koncerty v zahraničí. V listopadu 1939, již po začátku druhé světové války, tedy odjela na koncertní turné do Nizozemska, kde ji zastihlo i nečekané napadení Nizozemska nacistickými vojsky, takže již nestihla odcestovat. Přestože byla pokřtěna, byla dle nacistických zákonů židovského původu, což vedlo k rychlému zhoršování jejích životních podmínek.
Hrála v kavárnách a restauracích, bydlela v nevytápěném bytě. Několikrát se neúspěšně pokoušela vycestovat, přátelé jí dokonce domluvili fingovaný sňatek s holandským „árijcem“, ale nic nepomohlo. Když později nacisté přestali při zařazování do transportů zohledňovat sňatky s Nizozemci, bylo v roce 1942 doručeno rozhodnutí o zařazení do transportu i Almě Rosé. Ještě se pokusila uprchnout s falešnými doklady přes Francii do neutrálního Švýcarska, ovšem na hranicích byla zatčena a odvezena do internačního tábora v Drancy, odkud byla v červenci 1943 transportována do osvětimského koncentračního tábora.
Původně nebyla internována pod vlastním jménem, nicméně když bylo později zjištěno, o koho se ve skutečnosti jedná, stala se dirigentkou Osvětimského dívčího orchestru a bez ohledu na to, jak moc působil orchestr v tomto případě zvráceně, jako jeho vedoucí se Almě podařilo přispět k záchraně mnoha životů svých spoluvězenkyň. Orchestr hrával při rozednění, při odchodu vězeňkyň na nucené práce, mezitím deset hodin denně cvičil. A pak hrál opět při návratu zbědovaných žen zpátky do tábora. Pořádaly se nedělní odpolední koncerty pro dozorkyně i vězeňkyně. Při vedení dívčího orchestru Alma současně neustále bojovala o lepší podmínky svých spoluhráček. Zemřela náhle, v dubnu 1944, pravděpodobně po pozření otráveného jídla.*

Inscenace ...because of Alma, kterou v současné době v divadle Venuše ve Švehlovce inscenuje BodyVoiceBand, připomíná právě její pohnutý a dějinami 20. století, zejména právě druhou světovou válkou, poznamenaný osud. Almu v průběhu jejího života ztvárňují Antonie Formanová společně s Annou Brouskovou, zatímco všechny role mužů jejího života hraje Vojtěch Bartoš. Stává se Arnoldem Rosé, Alminým otcem, jejím bratrem, manželem Václavem Příhodou i třeba Fredym Hirschem (vedoucím dětského bloku v táboře Osvětim-Birkenau), s nímž se Alma v inscenaci setkává v Osvětimi a v jedné z nejpůsobivějších scén představení trumfuje, kdo z nich dokázal svým lidem v tomhle pekle zajistit lepší podmínky.
Almu samotnou ostatně inscenace ukazuje v celé řadě silných a důležitých momentů jejího života, když přitom využívá oblíbené retrospektivy. Zatímco jedna rovina inscenace se odehrává v Osvětimi, kde Alma v podání Anny Brouskové cepuje svůj dívčí orchestr a jednotlivé hráčky v něm místy až nelidsky umanutě, druhá se v jednotlivých na sebe klasicky chronologicky navazujících scénkách vrací do minulosti a Almu (tentokrát v podání Antonie Formanové) představuje v průběhu jejího života. Diváci tak sledují dívenku chystající se pod otcovým dohledem na první velký koncert, mladou ženu, nejprve zamilovanou do dalšího hudebníka, posléze bojující s rozpadajícím se manželstvím, oblíbenou velkou umělkyni, která sklízí úspěchy se svým ženským orchestrem, a pro niž se hudba stává vším, i uprchlici nucenou živořit v nuzných podmínkách v zahraničí, často ve strachu, ale vždy s hudbou – až do nezdařeného útěku a internace v osvětimském táboře.
Hudba Almu provází celým životem a hudební vstupy tudíž adekvátně tomu procházejí celou inscenací, v níž se již od začátku obě zmiňované roviny neustále střídají, prokládané právě hudebními čísly. Tak jako se střídají časové roviny, se pak i hudebnice (smyčcové sexteto - Alma Ansámbl a jeho hosté) přesouvají z jedné strany v podstatě prázdné scény (kromě stojanů na noty výpravu tvoří v podstatě jen kufry a dobové kostýmy herců a hudebnic) na druhou a zase zpět. Na té první vstupují na pódium představující velké koncertní sály a nejslavnější období Almina života, do jejího středu přicházejí, když se hudba přesouvá do menších prostor kaváren, či improvizovaných prostor v bytech, a pod balkonem pak vzniká prostředí osvětimského tábora. Tam pod Alminým zarputilým vedením cvičí osvětimský ženský orchestr. Vzhledem k místu, kde se vězenkyně nacházejí, působí již od začátku inscenace mnohdy Alminy metody a urputnost při řízení orchestru až absurdně přísně a nepochopitelně, aby však divák postupem času naprosto přesně poznal, že předpokládaná primární posedlost dokonalou hudbou souvisí velmi úzce se snahou učinit se nepostradatelnými, přežít a umožnit přežití co největšímu počtu dalších spoluvězenkyň.

Herecké výkony všech tří obsazených jsou působivé, ovšem mě osobně v kombinaci se svými pěveckými výstupy nejvíc zaujala právě Anna Brousková, ona osvětimská Alma, které už zbývá jen hudba. Hudba, jež místy působí až jako posedlost a Almu vykresluje až nelichotivě, ovšem rovněž hudba jako možnost úniku (byť jen do vzpomínek na lepší časy) a cesta k přežití – alespoň těch ostatních.

Na můj vkus by v inscenaci oněch hudebních čísel mohlo být i méně, respektive by mohly být kratší a dát rozsáhlejší prostor právě hercům a herecké složce. Dát větší možnost mnohé dramatické situace Almina života dostatečně rozehrát. Nezbývá nicméně konstatovat, že vedle silného osobního příběhu, jichž bohužel dvacáté století, a druhá světová válka zejména, nabízí nesčetně, je to právě úzké propojení herecké akce s hudbou, jež činí inscenaci …beacuse of Alma výraznou, zajímavou a snadno odlišitelnou od podobných dalších věnujících se oněm zmiňovaným dalším osudům. A rozhodně zaznamenání a zhlédnutí hodnou.

* Životopisné údaje o Almě Rosé čerpají z dílu Alma Rosé seriálu Českého Rozhlasu Dvojka Osudové ženy a článku k němu a z dalších volně dostupných zdrojů.