V premiérách 25. a 26. listopadu vstoupila na jeviště Divadla ABC dlouho očekávaná adaptace knižní série známé pod názvem Neapolská sága. Pod titulem Geniální přítelkyně, kopírujícím název prvního ze čtyř dílů této ságy, ji v Městských divadlech pražských uvedli v adaptaci April de Angelis, dramaturgii a úpravě Kristiny Žantovské a režii Mariána Amslera. 

Čtyřdílná románová sága italské autorky, tvořící pod pseudonymem Elena Ferrante, si od svého vydání v italštině získala značnou pozornost. Byla přeložena do více než 50 jazyků, těší se kladnému přijetí kritiků i čtenářů, obdržela řadu literárních cen a mimo jiné se dočkala i televizní adaptace. Televizní seriál pojmenovaný rovněž po prvním dílu čtyřdílné série, Geniální přítelkyně, vytvořil pro HBO, RAI a TIMvision Saverio Costanzo. První série byla uvedena v roce 2018 a stejně jako knižní sága i televizní seriál natočený v italštině se rychle dočkal kladného přijetí diváků i kritiků. Prozatím byly odvysílány tři série.

Dvoudílnou (pěti a půl hodinovou) divadelní adaptaci románové ságy pak vytvořila britská dramatička April De Angelis. V režii Melly Still se premiérově představila v Rose Theatre Kingston v březnu 2017. A právě tato adaptace byla uvedena v listopadu letošního roku po napjatém očekávání v Praze. Proti londýnské verzi naznala dalších změn, když v režii Mariána Amslera a úpravě a dramaturgii Kristiny Žantovské byla uvedena nikoli jako dvoudílná, ale v kuse, během čtyř a půl hodin (včetně dvou přestávek) a jediného večera. 

Jak se adaptace a pražská inscenace povedly? 

Jedním z důvodů, proč bývá Neapolská sága Eleny Ferrante tak ceněna, je řada témat, jimž se věnuje. Vedle životního příběhu dvou dívek, jejichž osobní životy přinášejí řadu z nich, ať už jde o otázky partnerských vztahů či třeba mateřství, Neapolská sága především zobrazuje Itálii samu. Předkládá čtenářům pohled na její dějiny a podobu v celé druhé polovině 20. století. Příběh dvou dívek začíná v jejich dětství v padesátých letech v Neapoli a pokračuje až do prvních let nového tisíciletí (konkrétně do roku 2010). Na pozadí jejich životů a soukromých příběhů tak autorka současně vykresluje Itálii vzpamatovávající se z druhé světové války, hospodářský vzestup let padesátých a šedesátých i dlouhé období politických nepokojů od konce let šedesátých až do let osmdesátých. Zaznamenává značné rozdíly mezi chudším italským jihem a bohatším severem, ale i rozdíly třídní. Nevyhýbá se ani tématu italské mafie. Vychází přitom z pohledu na jednu z okrajových, chudých čtvrtí Neapole, z níž hrdinky pocházejí a v níž tedy jejich příběh začíná. Ve čtvrti ovládané silným patriarchátem, kde platí právo silnějšího, rvačky jsou na denním pořádku a sexuální a domácí násilí jsou neměnnou součástí života všech. A byť se následně díky příběhu vypravěčky sága dostává i mimo Neapol, do Turína, Janova, Florencie, právě vykreslení té méně šťastně neapolské periferie patří k nejsilnějšímu a nejpodařenějšímu, co knihy nabízejí. 

Bohužel právě tento aspekt se pražské inscenaci Geniální přítelkyně nepodařilo plně zachytit. Převedení příběhu mapujícího šedesát let z knižní podoby do divadelní pochopitelně vyžaduje značnou redukci a velké množství zkratek. V MDP při něm šli cestou, která se úzce drží dramatického osobního příběhu dvou hlavních hrdinek, tedy vypravěčky Lenu, a její geniální přítelkyně Lily/Liny. Tak jako knižní sága i inscenace začíná v novém miléniu, kdy se Lenu dozvídá, že její geniální přítelkyně s urputností sobě vlastní zmizela a není po ní stopy. Na základě tohoto zjištění Lenu sepisuje jejich společný příběh a retrospektivně jej před diváky začíná rekonstruovat. Od nesmělého začátku přátelství, přes školní docházku, první lásky, nepodařená manželství a další vztahy, přes školní a kariérní úspěchy a pády až zpět k onomu momentu zmizení a několika letům poté. Příběh se na diváky valí ve značném tempu, v němž celková délka inscenace čtyř a půl hodin uplyne nečekaně rychle. Využívá až filmové střihy mezi jednotlivými scénami a po celou dobu přitom do něj čas od času vstupuje svými komentáři a drobnými vysvětlivkami vypravěčka, Lenu. Zprostředkovává tak především tajné myšlenky obou přítelkyň, které na scéně přímo od nich nezaznívají. 

Tvůrčímu týmu MDP se přes značné množství postav a rozsáhlý děj velmi dobře daří jejich soukromý a velmi propletený příběh ztvárnit a zpracovat. Dobře a přehledně pro diváky znalé předlohy, ale domnívám se (na základě pozorování během obou premiér), že i pro diváky předlohou či televizním seriálem dosud nepolíbené. Zachovává postavy důležité a pro příběh nezbytné, v programu (který je k dispozici i v elektronické podobě) navíc podobně jako knižní předloha nabízí vysvětlivky, zde v podobě fotografií obsazení jednotlivých rodin s popisky. 

Eva Jiřikovská vytvořila na jevišti Divadla ABC jednolitou zelenou scénu sestávající ze tří stěn s mnoha okny, jež supluje primárně neapolské činžáky, domy, kde si jsou všichni jejich obyvatelé nepříjemně blízko, vědí o sobě vše, neustále se vzájemně sledují. V jednotlivých scénách ji zpravidla doplňují jen potřebné stoly, židle a další menší kulisy a rekvizity dál budující konkrétní prostředí, do nichž se příběh posouvá. Výraznou roli přitom ve výpravě hrají světelný design i projekce Františka Pecháčka, tvořené fotografiemi, jež jsou vedle hudby jedinou složkou realističtěji zpodobňující Itálii. O hudební složku se postaral Ivan Acher a primárně jeho hudba, doplněná o některé známé italské populární hity, diváka přenáší do Itálie a je tak chytlavá, že v mysli zůstává i po skončení představení. Výrazně tak napomáhá budování atmosféry, které jinak místy nefunguje tak dobře. 

To je má zásadní připomínka k inscenaci. Jak bylo uvedeno výš, příběh Lily a Lenu tvůrci na diváky valí místy v až nečekaně rychlém tempu. První dvě části inscenace na jevišti zobrazují děj prvních dvou dílů ságy. Třetí, závěrečná část pak s využitím většího množství zkratek, větších vynechaných částí – zejména těch částí životů obou žen, které se s životem té druhé příliš neproplétají – zobrazuje děj třetího a čtvrtého dílu. Teprve v té se nicméně příběhy obou žen konečně více proplétají i s dějinami Itálie a teprve v té získává prostor i zmiňovaná atmosféra v prvních dvou částech poněkud opomenutá. Násilí, boje, chudoba, hnus domácí čtvrti; tedy její podstatu, která se dle vypravěčky nikdy nemění, se podle mého názoru v prvních dvou částech tak přesvědčivě, jak by bylo vhodné, vytvořit nepodařilo. Zlepšilo se to až v části třetí, v níž se do životů obou hrdinek konečně proplétají politické boje a osobně je zasahuje i souboj s místní mafií, a která tak dokázala, jak výrazně by celé i tak podařené inscenaci pomohlo, kdyby i této linii dopřála větší prostor. Soustředí se však primárně na osobní příběhy hrdinek. 

Režisér Marián Amsler herce v tom smyslu vede k přesvědčivým a výrazným hereckým výkonům, s nimiž v podstatě všichni obsazení dodávají svým postavám jedinečnost, takže i když se na jevišti objevuje značné množství postav a ačkoli jednotliví herci často ztvárňují více rolí, je nejen díky kostýmům a maskám, velmi snadné orientovat se v nich a v ději. 

V hlavních rolích se v Městských divadlech pražských představují Beáta Kaňoková v alternaci s Renátou Matějíčkovou jako geniální Lila a Nina Horáková jako Lenu v průběhu celého příběhu společně s Evou Salzmannovou, která vedle její matky ztvárňuje rovněž Lenu v pozdním věku, kdy divákům svůj příběh vypráví. Je trochu promarněnou příležitostí inscenace, že v prvních částech víc nepřiblíží napjatý vztah Lenu k její matce, a to právě s ohledem na obsazení Evy Salzmannové do obou těchto rolí. Když v třetí části získává v roli matky větší prostor, ztvárňuje tuto hlučnou a prostou ženu velmi efektně. Nesmírně působivá je i jako Lenu bez ohledu na to, že v této poloze zůstává často skrytá v jednom z oken v pozadí a k divákům tak nejvíc promlouvá její hlas a oči přenášené v projekci zvětšené přes celou zelenou stěnu v pozadí. Právě jí na vrub jdou nejemotivnější scény celé inscenace, jak úvodní, vyjadřující se ke zmizení Liny, tak v třetí části ty, v nichž se objevuje s panenkami, jež následně propojuje ve svém vyprávění s příběhem svým, Lininým i příběhem jejich dcer. 

Nina Horáková svou Lenu v mladším věku zpodobňuje v souladu s předlohou jako mírnější, nenápadnější z obou dívek. Daří se jí však plně vystihnout i její zamilovanost, vášnivost, cílevědomost, či bolest, nelibost a zatrpklost, když k tomu dostává prostor. Renáta Matějíčková geniální Lilu skvěle ztvárňuje v celé její rozporuplnosti. Je velmi výrazná a daří se jí vedle propadů úspěšně zachytit i veškeré Lininy vzestupy ve velké ostrosti. Je okouzlující dívkou a ženou, nesmírně nadanou, inteligentní, schopnou nadchnout se pro různé záležitosti v průběhu života a dosáhnout v nich až nečekaných úspěchů, a stejně působivé jsou i její záchvaty zlosti, v nichž s naprostou bezohledností ničí vše kolem sebe a všem kolem sebe ubližuje. Její výkon je tak velmi přesvědčivý po všech stránkách. Beáta Kaňoková proti tomu efektněji a výrazněji zachycuje především Lininy negativní stránky, tedy jak momenty propadů v jejím životě a občas se projevující nenávist vůči všem, tak i temnotu v duši, tedy až depresivní stavy, jež obě hlavní postavy označují za záchvaty rozštěpení. V těch je nesmírně působivá. 

Vedle hlavních hrdinek v obsazení nejvíce vynikají pánové v rolích zásadních mužů v životech obou přítelkyň. Na prvním místě jako až uhrančivý Nino Tomáš Weisser, jemuž se podařilo ztvárnit jeho neodolatelnost a nepomíjející kouzlo pro obě, ale posléze i jeho slabost, pokrytectví a bezohlednost. Stejně tak Petr Konáš dokázal vystihnout postavu Stefana v jeho původní přitažlivosti i pozdější násilnosti. Zaujali i Viktor Dvořák jako Pietro, Milan Kačmarčík v roli poněkud chlípného Donata či Kryštof Krhovják jako nenápadný, tichý, spolehlivý a milující Enzo Scanno. Každý z nich svým postavám dodal na jedinečnosti i pravdivosti. 

Obecně je ovšem o obsazení možné říci, že se velmi povedlo. Přesvědčivé výkony předvádějí i Veronika Janků jako šílená Melina, Martin Donutil v roli zarputilého a odhodlaného komunisty Pasquala či Sára Affašová jako Gigliola měnící se z krásné, byť žárlivé dívky ve zklamanou ženu, Tomáš Krutina jako Alfonso i další. S výjimkou hlavních představitelek se v podstatě všichni ostatní objevují i v dalších rolích, konkrétních, ale často i jako představitelé davu, bezejmenných postav z okolního světa. Zejména ten pak vyniká v povedených choreografiích (pohybovou spolupráci měla na starosti Stanislava Vlčeková). Z mého pohledu nebylo šťastné pouze obsazení Tomáše Milostného, který roli nejmocnějšího a velmi okouzlujícího místního mafiána Michela Solara zjednodušil do podoby pouhého slizkého muže, který o sobě a své rodině má větší mínění, než by měl. Krása, síla a moc, s níž si tato postava podmanila čtvrť, se z jeho podání poněkud vytratila. 

Bez ohledu na zmíněné výtky je možné konstatovat, že Městským divadlům pražským se podařilo úspěšně na jeviště převést rozsáhlou knižní ságu. Oblíbený příběh celoživotního přátelství dvou italských dívek, respektive žen, inscenuje Marián Amsler způsobem, který dává úspěšně zapomenout na značnou délku celého večera, který diváci s postavami ságy stráví, aniž by je nechal, byť na moment oddechnout. Podařilo se mu obsadit ideální představitelky hlavních hrdinek a ve spojení s působivou hudbou, pohybovou složkou a efektní, byť na pohled jednoduchou, scénografií, vytvořil divákům silný zážitek, na němž se nemalou měrou pochopitelně podílí celé, velmi kvalitní obsazení. 

(Fotografie z inscenace: Patrik Borecký)