„Tragikomedie britské autorky o tom, že si nemůžeme být jistí ničím, zejména sami sebou ne. O tom, jak se běžně vzájemně nenápadně znásilňujeme, drobně se nutíme a z různých důvodů ohýbáme, děláme kompromisy, a možná si to vůbec neuvědomujeme. A o tom, že pravda může mít víc verzí, a přitom nebýt lží.
Dva kamarádi proti sobě stojí u soudu jako právní zástupci obhajoby a obžaloby. Nejasný případ znásilnění se jich osobně netýká a jako profesionálů by se jich ani dotýkat neměl. Klíčovou svědkyní je žena, jejíž život a svět je přece na hony vzdálený tomu jejich. Je ale úplně vyloučené, že by se jim něco podobného mohlo stát? Když si svléknou talár a přijdou domů, nemají co skrývat...?“

Synopse inscenace Konsent uváděné pražským Činoherním klubem láká hned na několik témat: ať už to, jak se nejasný případ znásilnění promítne do života právníků vystupujících v případu (státní zástupce a obhájce obžalovaného), tak ovšem i na téma kompromisů a vzájemného „znásilňování“ se v partnerských vztazích, či na otázky objektivní versus subjektivní pravdy.  A právě značné množství témat, které naznačuje v synopsi a následně i skutečně rozvíjí, se jí stává největším problémem a kamenem úrazu.

Gayle (Lada Jelínková) byla znásilněna. K soudu (pohybujeme se v anglickém prostředí, a tedy v úplně odlišném právním systému, než jaký známe od nás či z dalších evropských států) s pachatelem přichází jako hlavní svědkyně obžaloby. Tim (Vojtěch Kotek) je žalobcem, který však nezastupuje ji, ale stát. Jeho kamarád Edward (Ondřej Rychlý) je obhájcem pachatele a v klíčovém křížovém výslechu hlavní svědkyni – zcela pochopitelně psychicky značně rozhozenou poškozenou – zcela „rozsekává“.
Edward je čerstvým otcem, s Kitty (Marta Dancingerová) má synka a zdánlivě bezproblémové manželství a již dlouhou dobu fungující vztah. Jake (Ondřej Novák) a Rachel (Elizaveta Maximová), jejich blízcí přátelé (a rovněž právníci) proti tomu procházejí velkou krizí směřující k rozvodu, když se provalí, že Jake je v nejmírnějším způsobu vyjádření chronický nevěrník. Zara (Sandra Černodrinská) je jejich kamarádka, je single a touží po dítěti tak jako další kamarád a známý, Tim, takže právě je dva se skupinka přátel pokusí dát dohromady. Přestože na první pohled toho moc společného nemají, a přestože Tim je již celé roky platonicky zamilovaný do Kitty. Do Kitty, která přes zdánlivou bezproblémovost a idyličnost vztahu Edwardovi nikdy nedokázala odpustit roky vzdálenou nevěru, protože podle jejího názoru se dostatečně neomluvil.

V první polovině inscenace se scény ze soudní síně a jejího předsálí střídají se scénkami ze soukromého života přátel. Soud ve věci „domnělého“ znásilnění probíhá a i v soukromé sféře občas vstupuje do života právníků, když o něm a svých postojích k tématu debatují mezi sebou (samozřejmě vždy korektně či až po jeho skončení). Vedle toho však oslavují narození syna, dohazují Zaře Tima a Jake s Rachel procházejí krizí, aby se v druhé polovině situace obrátily.
Krize Jaka a Rachel je vystřídána krizí ve vztahu Kitty a Edwarda a domnělé znásilnění se opět dostává tzv. na pořad dne. Tentokrát v jiné podobě, za jiných okolností proběhlé, ovšem znovu nastolující již v soudním sporu naznačené (a zejména titulní) téma – souhlasu se stykem (konsensu).

Ve scéně Karla Čapka představující v první řadě byt, respektive byty jednotlivých přátel (dle toho, jak se zrovna při otravných zatmívačkách přesunou sedačky), v druhé řadě pak případně soudní síň, její předsálí či kancelář advokátky Laury (Lada Jelínková), a v realistických aktuálních kostýmech Petry Krčmářové inscenuje Šimon Dominik ve vlastním překladu hru Niny Raine, která si zjevně nedokázala vybrat, o čem chce vlastně psát a hrát.

Jak z rozhovoru s ní otištěného v programu k inscenaci vyplývá, prvotním impulzem pro ni při psaní byla myšlenka na to, co se stane, když právník, který právě obhajuje zločince a mluví o svém případu, jako by se onoho činu sám dopustil, překročí hranici a od slov přejde k činům – vlastním. Následně však začala rozvíjet i další témata: nevěry a pomsty v partnerském vztahu, viny a trestu v rozšířeném slova smyslu, souhlasu v sexu a ve vztazích, subjektivních pravd; a ta všechna promíchala dohromady. Ač by každé z nich samo o sobě působit snad dokázalo, v inscenaci a v tomto smíchání se to bohužel nedaří.
Byť se tedy hra jmenuje Konsent, téma souhlasu je všemi vztahovými peripetiemi postav v podstatě natolik upozaděno, že zdaleka nepůsobí jako to zásadní. Nepodařilo se platně propojit znásilnění řešené v úvodním soudním sporu se znásilněním řešeným v druhé části inscenace, v soukromých životech oněch v úvodu nezainteresovaných a osobně nezaujatých právníků. Nedaří se ovšem ani působivě pojednat o partnerských vztazích, když postavy velmi často jednají nevěrohodně a nelogicky, až nesmyslně vzhledem mimo jiné ke svým zkušenostem a znalostem.

Před divákem se tak otevírá celá řada možností toho, o čem se vlastně mělo hrát a co mu chtěla autorka svou hrou předat. Mělo se hrát o bezskrupulózních právnících a o tom, jak jejich přístup k obětem ovlivňuje jejich soukromé životy – ve smyslu názorových rozporů s přáteli a partnery? Spor Edwarda s Timem, poslední scéna první poloviny, kdy se do děje vrací postava Gayle i vysvětlení z druhé poloviny o tom, jak práce nahlodala Edwardův a Kittyin vztah, to napovídá, ale hlouběji tento motiv rozvíjen není. Mělo se hrát o právníkovi, který tak dlouho obhajuje násilníky, až se stane jedním z nich? Opět, přes naznačenou možnost, ani tato jasně nevyplývá. Veškeré další obraty v řešeném nadcházejícím rozvodu ji oslabují. Téma souhlasu či nesouhlasu se sexem v partnerském vztahu se v druhé části inscenace rovněž objevuje, ale jen jako jeden z mnoha motivů a prvků ovlivňujících rozpadající se vztah. A s tím lze současně odmítnout i myšlenku, že se mělo hrát v první řadě právě o něm: v současné chvíli tak aktuální téma souhlasu hra, dalo by se až říct, že zneužívá, jen jako jeden z mnoha prostředků užívaných bývalými partnery v rozvodové bitvě. Pokud se mělo hrát o tom; o partnerských vztazích, jejich složitostech, kompromisech v nich, schopnosti se omluvit, projevit účinnou lítost, o nevěře a odpuštění, pak byl však navíc a v podstatě zbytečný v úvodní části připojený proces s pachatelem znásilnění a jeho oběť. Žádné propojení prvního s druhým případem totiž rovněž nenastalo – a je pro mě záhadou, zda v nastolené situaci (kdy proti Gayle v procesu vystupuje zrovna Edward) nastat mohlo. Nejvíc ze všeho tak text působí, jako by chtěl vyprávět o sobecké ublížené ženě, která využívá všech možností, aby se pomstila manželovi, protože „neskákal, jak pískla“. Bohužel nemyslím, že by to byl skutečně záměr.

Je tedy rozhodně škoda, že si autorka ze všech uvedených nevybrala jedno jasné téma a nedržela se jej. Škoda mimo jiné i s ohledem na dokonalou hereckou souhru, která pražskou inscenaci zdobí. Naprosto suverénní a vyrovnané herecké výkony všech obsazených, kteří již poměrně krátce po premiéře působí dokonale sehraně, totiž sráží pouze to, že některá jednání jejich postav nepůsobí věrohodně, respektive pochopitelně.
Jako divák jsem perfektně rozuměla názorům Tima v první části inscenace i jeho konání v druhé polovině. Jeho motivace jsou od počátku jasné. Stejně tak jsem rozuměla Zaře, byť scéna s ní je do hry v druhé polovině zjevně naroubovaná jen proto, aby byla hra symetrická a obsazená herečka měla víc prostoru (jak rovněž autorka zmiňuje v rozhovoru v programu a já to jako divák bohužel nedokážu vnímat jako klad, nemá-li to v textu jiné opodstatnění). Jednání ostatních postav – tedy obou párů – už však smysl velmi často nedává. Jak v jejich vlastních vztazích, kde by se snad (ačkoli o tom nejsem přesvědčená) dalo omluvit ve hře rovněž uváděnou otázkou emocí a pocitů projevujících se v rozporu s rozumem, tak však ve vztazích k přátelům, v nichž se rovněž chovají poněkud podivně, například když se mezi sebou vzájemně utěšují a buď rozumějí všichni všem, nebo se k situaci svých přátel staví jednoznačně, ovšem poněkud podivně.

Ráda bych tedy obsazené herce viděla znovu, klidně v této výborně fungující sestavě, ovšem v lépe vybraném textu. V inscenaci, která má v první polovině lepší tempo, protože to Konsent v upovídané první části postrádá, a která má jasnou myšlenku, ví, čím chce být, a nehoní tolik zajíců najednou, protože to nefunguje.