Na Blbouna jsem vyrazil z čiré zvědavosti, vrtal mi hlavou rozdíl mezi hodnocením této hry diváky a redakcí. Přiznávám, věděl jsem, že je to "typická Fidlovačka" a že mě čeká opravdu lehká komedie, věděl jsem, že toto divadlo má své publikum a hodnocení diváků je tak silně nereprezentativní, šel jsem tam s tím, že vypínám mozek a jdu se prostě jen bavit... Ale ani toto vědomí mě nepřichystalo na to, co mám zhlédnout.

A co to bylo? Už během představení mě napadlo přirovnání a dosud jsem nepřišel ne vhodnější. Představte si béčkovou teenage komedii, kde se vše točí kolem nadrženosti (téměř) všech postav. Máme tu namachrovaného fotbalistu, přihlouplého introverta, dále jeho kamaráda, který se skrze "počet zářezů" (ať už fiktivních či reálných) brání přiznat si svoji homosexualitu, k tomu nějakou tu roztleskávačku, puritánku pro kontrast a zahraniční studentku na výměnném pobytu, celé to okořeníme menší či větší dávkou fekálního humoru. A teď tuhle partičku nechme zestárnout o třicet čtyřicet let, ale ponechme jí všechny její atributy, jak šel čas, tak se její členové různě párovali, jejich cesty se rozdělily, aby se občas náhodně propletly, a nyní jsme v situaci, kdy se spolu setkají ve městě, z něhož někteří dříve odešli... A s okem přimhouřeným nad některými odlišnostmi oproti tomuto scénáři se dostáváme k podstatě Blbouna.

Aby toho nebylo málo, prožeňme to optikou divadla, kde si můžeme dovolit o něco větší míru nadsázky (či přehánění) než ve filmu, který se aspoň snaží tvářit jako realita, a na závěr důsledně ignorujme zásadu "dobrého pomálu", což znamená, že dokud se nějakému vtípku diváci smějí, je to pobídka k jeho opakování.

Abych to zkrátil, přiznávám, že prvních čtyřicet minut jsem se bavil, ovšem tím, jak začínalo být zřejmé, že hra bude čím dál tím stejná, můj úsměv pomalu tuhl a na přestávku jsem se vyloženě těšil s myšlenkou, že si praštím hlavou o zeď, čímž se zbavím chmurných myšlenek a do druhé poloviny vstoupím opět s touhou nechat se za každou cenu bavit (alternativní metodu spočívající v přísunu potřebného množství alkoholu jsem zavrhl kvůli (nad)standardní délce front u divadelních barů).

V souvislosti s tím zmíním jeden postřeh vyplynuvší z přesunu mé pozornosti od jeviště směrem k hledišti ke konci první poloviny - nejspíše jsem nebyl sám, komu některé vtípky přišly použité vícekrát, než by se slušelo, třeba osmé zahihňání Terezy Bebarové zdaleka nevyvolalo takovou salvu smíchu jako první (či čtvrté).

Ale byla přestávka, já si místo činnosti hrozící proraženou lebkou a z toho plynoucí nemožností vidět zbytek hry radši řádně doplnil hladinu nikotinu v těle a s výrazem značícím odhodlání se bavit (pokud jsem jím některé ze spoludiváků vylekal, dodatečně se omlouvám) jsem se vrhl vstříc druhé polovině.

Jenže to jsem ještě netušil, že herci v bitvě proti mně zdaleka nevyčerpali všechny trumfy. Hra zvolnila tempo (což znamená, že kobyla hry nejen že již nadále odmítala nést svá břemena, ale upadla do komatu a nechala se tlačit) a opakování se se stalo absolutně dominantním motivem, přišlo mi, jako by herci měli předepsánu délku hry a již tak ředěnou kaši začali zcela bezostyšně nastavovat teplou vodou. Efekt pobavení zmizel v nenávratnu a já jen čekal, jak to celé dopadne.

V úplném závěru sice přišel jakýsi zvrat, postavy si uvědomily, že už nejsou na střední škole, takže přišlo finále ve formě "dospěláckého" smiřování a odpouštění, to mi však v kontrastu s předchozími dvěma hodinami spíše než jako logické vyústění přišlo jako vtip někoho s opravdu nevšedním smyslem pro humor.

Pokud si myslíte, že to už byl konec, pak gratuluju, jste stejně naivní jako já. Herci si připravili bonbónek na závěr - děkovačku. Nejprve všech patnáct zúčastněných jeden po druhém vyběhli s nějakým tím tanečkem, gestem či grimasou do přední části jeviště, aby si posléze pro jistotu dali repete. Poté se seřadili v zadní části jeviště a klasické odcházení a přicházení (dovolující divákům určit si, kdy už je dávka potlesku dostatečná) bylo nahrazeno zatahováním a opětovným roztahováním závěsu jedním z herců (prvek použitý několikrát během hry), přičemž onen závěs neměl šanci zcela schovat všechny herce před všemi diváky.

Vše bylo ještě jištěno rafinovaně zvolenou hudbou, která diváky strhla k tleskání do rytmu někdy od druhého "vybíhání". Rytmické tleskání má tu "výhodu", že jen tak samo od sebe neskončí, a sám jsem si vyzkoušel, že snaha jednoho rebela o narušení rytmu nemá na dav žádný účinek.

Celkově tak děkovačka byla plně v režii divadelníků a divák se stal pouhou loutkou či kulisou exhibice herců. Většinu děkovačky jsem seděl s rukama v klíně a kradmo sledoval, kdy se konečně otevřou dveře sálu a já budu vysvobozen.

Pokud bych měl odpovědět na otázku, kdo byl ten večer za blbouna, pak jednoznačně já. Jednak pro svoji zvědavost vedoucí mé kroky na tuto hru a jednak pro svoji důvěřivost, jež mě donutila absolvovat i druhou polovinu představení.

Třicet procent dávám za oněch ne úplně marných prvních čtyřicet minut hry a za to, že jsem si uvědomil, jaké mám štěstí, že jsou v Praze desítky divadel uvádějících stovky her, kterážto rozmanitost mi umožňuje se podobným představením napříště obloukem vyhnout, aniž bych to vnímal jako omezení.

Pokud někdo někdy někde uvede Blbouna v hodinové verzi, rád ho doporučím jako opravdu nenáročnou komedii. Ve stopáži Fidlovačky se však stává spíše mučícím nástrojem.