Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Čechov + Satoranský = komedie
Jiří Koula, 4.3.2017

V Divadle Disk lze aktuálně vidět inscenaci Téměř TŘI SESTRY, původně klauzury letošních absolventů činohry, což se odráží v soustředění na herecké výkony. Díky tomu jsem po letech konečně naplno procítil Čechovovy postavy, jejich nezměrnou a nenaplněnou touhu po lepším životě a propadání se do močálu banální každodennosti, v závěru i slzička ukápla. A je to tak v pořádku, úkolem herce je vymáchat divákovi čumák v nitru své postavy a letošní činoherci jsou šikovní. Inscenaci jsem viděl dvakrát a doufám, že ne naposled.

Naproti tomu můžete zhlédnout ve sklepním prostoru H2O inscenaci Martina Satoranského 3 sestry. I zde nelze vyloučit slzu, ovšem nikoliv dojetí, nýbrž smíchu. Pokud patříte mezi ty, kteří pochybují, že psal Čechov komedie, lepší důkaz nenajdete, od srdce jsem se zde smál tomu, nad čím jsem v Disku vzdychal. A i to je v pořádku, úkolem režiséra je text interpretovat a svůj pohled alespoň po dobu představení skrze herce vnutit publiku. Inscenaci jsem viděl čtyřikrát (dvakrát ve dvou alternacích) a doufám, že ne naposled.

Opusťme první inscenaci, jež kromě intenzity zážitku nepřidává k tématu nic nového, a podívejme se na druhou, zajímavější, protože originálnější. Předtím si ale neodpustím drobnou analýzu u nás tradičního pojetí, protože se od něj dá dobře odpíchnout. A jedno varování, od tohoto místa dále předpokládám, že jste s textem obeznámeni, pokud ne a chcete se jím nechat překvapit, přestaňte číst, leccos totiž prozradím.

Tři sestry tragické

Čím Čechov hraje na smutnější stranu života? Příběhem tří generálských dcer (a syna) vyrůstajících v Moskvě ve vyšších kruzích a odmala připravovaných pro život v tomto prostředí, jež však po smrti svého otce skončily v provinčním městě a ubíjeny tamější malostí čím dál méně přesvědčivě doufají v návrat "domů". Ztotožnit se s tímto motivem je vcelku univerzálně jednoduché, neboť se v něm značí základní rozpor mezi velikostí a rozmanitostí toho, co si dovedeme představit, a zákonitou omezeností toho, co máme k dispozici.

Vidím však ještě dva specifičtější faktory. Vezmeme-li v úvahu, že divadlo tohoto typu je navštěvováno obecenstvem určité (alespoň subjektivně) nadstandardní kulturní úrovně, potom identifikace s hlavními hrdinkami může stát i na tom, že si divák též přijde jako "zbytečně vzdělaný mezi burany". A konečně jsme malá země mezi velkým Západem a velkým Východem (a vlastně i dnes větším Severem a kdysi také velkým Jihem), provincie, přes niž se valily dějiny různými směry, jež však zároveň před staletími byla centrem. Pokud připustíme existenci národní identity (byť tento konstrukt vznikl celkem nedávno a je ošemetné jej jen na základě území promítat do minulosti, ale dá se s ním operovat alespoň jako se sdíleným příběhem), potom v ní obraz sester vzpomínajících na někdejší lepší časy velmi silně rezonuje.

Tři sestry komické

Jak může režisér překonat toto trojnásobné souznění a dobrat se humoru? Tak určitě neuškodí, je-li cynikem, jemuž je divadlo kapesníčků zmáčených slzami (z nichž některé jsou navíc kunderovsky druhé) bytostně cizí (ne-li přímo odporné). Tento popis na Satoranského pasuje, avšak je to jen jedna strana mince, rub, jenž mu umožňuje se přesvědčivě distancovat od standardní interpretace.

Na líci pak najdeme přemýšlivost, schopnost ponořit se do myšlenkové struktury textu, od základu ji promyslet, vytáhnout z ní právě to, co chce sdělit, propojit již přítomné s vlastním pohledem. Pravdou totiž je, že Čechovův text obsahuje řadu "objektivně vtipných" momentů (a bylo by (meta)směšné snažit se jej inscenovat jako "stoprocentní depku"), stačí tedy "jen" najít úhel pohledu, z něhož se lze smát celku, aby spojení takového rámce s oněmi detaily vytvořilo přesvědčivý celek.

Jaká je tedy ona smíškovská pozice? V pozadí výše uvedených důvodů, proč se nad textem dojímat, stojí jeden nevyřčený předpoklad, totiž že sestry (potažmo "my kulturnější diváci" či "my národ") mají na lepší život shůry posvěcené nezpochybnitelné právo, že byly vyvoleny k pobytu ve vyšších kruzích bez nutnosti starat se o přízemnosti typu "Jak se denně dostává jídlo na můj stůl?", že (jejich) skutečný život jsou večírky naplněné duchaplnou konverzací ve světových jazycích a další způsoby veblenovské kreativní zahálky, obecněji princip, že pokud jsme dříve dosáhli určité úrovně či k tomu aspoň máme potenciál, měl by nám to svět (tedy společnost nevyvolených) dopřát.

Tato teze se sice vine napříč lidskou historií, přiznejme si ale, že její obecnější platnost odešla na smetiště dějin společně s feudalismem, můžeme si ji sice nadále v soukromí hýčkat, faktem též je, že potřeba existence aristokracie jako připomínky možnosti lepšího života je i dnes zhmotněna v rozličných formách, chybí ale společenská dohoda o tom, kdo konkrétně by k ní měl patřit.

A právě to je Čechovovo základní téma, toho Čechova, jenž tvořil na sklonku carského Ruska a vnímal již probíhající změnu řádu stejně jako neschopnost moc ztrácející šlechty se s ní vyrovnat. Jeho postavy se zoufale drží minulosti či se uchylují do snění o opět velké budoucnosti (a nejlépe obojí), což jsou strategie, jimiž se izolují od své současnosti, jediné skutečné reality. A je to člověk žijící přítomností a v přítomnosti, kdo se jim může smát, případně je tak nanejvýš litovat, dojímat se nad nimi je leda manifestací vlastní odtrženosti, stavu pravda hojně přítomného u (post)moderního člověka.

Čechovovy Tři sestry

Přejděme ale od mudrování k rozboru textu. Ústřední trojici sester můžeme vnímat jako jednotlivé osobnosti, lze je ale též chápat jako časová stádia jediné. Nejmladší Irina nemá závazky vůči aktuálnímu maloměstskému vyhnanství a upřímně věří, že je dočasné a Moskva na dosah. Starší Máša se uchýlila do vnitřní emigrace, svou Moskvu si nese v sobě, kontakt s ní udržuje četbou a okolí se snaží prostě ignorovat. Nejstarší Olga je sice stará panna, zároveň je však nejvíce propojena se světem, jenž ji obklopuje, vyučuje na gymnáziu a často zastupuje jeho ředitelku, kteréžto místo nakonec sama přebírá, byť ji tato práce ubíjí. Sestry jako celek tak představují tři stádia adaptace na realitu, od nepřipouštění přes aktivní odstup až po (vynucené) smíření. Tímto vývojem paralelně prochází i jejich bratr Andrej, na počátku je budoucím univerzitním profesorem, záhy se od společnosti uchyluje k samotářskému překládání knihy, aby se nakonec zamiloval do místní dívky, založil s ní rodinu a realizoval se v lokální politice.

A pak tu máme dva (pro tuto chvíli zajímavé) důstojníky, zástupce lepší společnosti. Poručík/baron Tuzenbach se dlouhá léta připravuje na to, že bude pracovat, protože práce pro něj představuje prostředek k povznesení člověka. Tedy ne práce jako nutnost, špinavá úmorná záležitost, ale spíše idea práce, vidina výsledku spíše než proces. K úplnosti této představy patří i rodina, tedy žena, jeho vyvolenou se stává Irina, jež ke sňatku z její strany z rozumu (či spíše absence lepších vyhlídek) nakonec svolí. A konečně věčně filosofující podplukovník Veršinin, který přichází z Moskvy nesa si břímě psychicky labilní ženy a dvou holčiček, jenž se pro Mášu stává na chvíli poslední nadějí na zářivé zítřky.

Tím jsme vyčerpali postavy vznešené, nucené koexistovat s těmi přízemními - obhroublou Andrejovou manželkou Natašou, Mášiným omezeným manželem Kulyginem a kapitánem Soleným, výbušným asociálem a Tuzenbachovým soupeřem ucházejícím se též o Irininu přízeň. Při zaměření se na v předchozích odstavcích jmenované postavy bychom tento trojlístek mohli chápat jako konkretizaci duševní bídy, s níž se musejí potýkat. To by však znamenalo stranit platónské ideji života před životem samotným.

Sám Čechov tak ale nečiní, podíváme-li se čistě na výsledky, potom Nataša postupně opanuje celý dům, v němž zůstává s Andrejem a dvěma dětmi, přičemž zároveň skrze pletky s místním papalášem Protopopovem dohodí Andrejovi dobré místo v městské správě a Olze post ředitelky gymnázia. Kulygin po odchodu vojáků dál zůstává s Mášou, jež sice není šťastná, ani on ne, nicméně na jeho seznamu správných věcí zůstává kolonka manželky obsazena. A Solený v souboji zabíjí Tuzenbacha (jak od začátku hrozí), čímž, ač není zdaleka vzorovým důstojníkem, naplňuje stereotyp spojený se svým statusem.

A to vše se děje, zatímco "ti dobří" stále sní, vzdychají, plánují a filosofují, vzpomínají na to, co bylo, a upínají se k tomu, co bude či by být mělo. Stačí opravdu málo, aby se tomu divák mohl smát, zvolit vhodnou stylizaci, vypíchnout správné momenty.

Satoranského Tři sestry

Dostáváme se k inscenaci. Tři sestry se obvykle hrají čistého času aspoň dvě hodiny, přičemž někde se přiblížili i ke třem. Satoranskému stačí osmdesát minut při zachování všeho podstatného, což má několik důsledků. Jedním je, že uvzdychané postavy ztratily výhodu domácího hřiště. Ve chvíli, kdy představení jako celek uhání ke konci tempem dostihového šampióna, jsou to právě tyto, jež působí nepatřičně.

To je pak nadále umocněno skutečností, že takto poměrně rychle po sobě následují scény, v nichž ony postavy znovu řeší již dříve probrané. Zatímco Nataša buduje své hnízdo, rodí děti a upevňuje pozici vybraných členů rodiny ve veřejném prostoru, Tuzenbach se stále chystá začít pracovat, Veršinin filosofuje a stěžuje si na trápení se ženou, Irina sní o Moskvě, Máša si čte a Olga je věčně unavená.

A konečně toto zhuštění umožňuje zvýraznit další časové souvislosti (závěrečný souboj Soleného s Tuzenbachem je zárodečně přítomen už na začátku a celou dobu se k němu směřuje), případně vytvořit své vlastní (napříč dějstvími se objevující motiv dopisu-vlaštovky), celkově tak Satoranského inscenace evokuje barokní hudbu ve své horizontální jednotě, tedy v motivech táhnoucích se napříč skladbou, vracejících se tu v původní podobě, tu ve variacích.

Tolik k "vnitřnímu vypořádání se s Čechovem", zbývá ale ještě jeden podstatný rozměr, totiž kontrast doby textu a dneška. Postavy přemítají o tom, jaký bude život za dvě stě tři sta let, přičemž podstatná část této lhůty už uplynula a nezdá se, že bychom se naznačeným směrem ubírali, spíše naopak, Nataši a Kulyginové mají v demokracii výrazně větší šanci stát se Protopopovy či to dotáhnout až do "Moskvy", Solení vyhlížejí Tuzenbachy, s nimiž by se utkali, zatímco Olgy se stávají Anfisami s mizivou nadějí na erární pokojíček k dožití. A mládí, místo aby snilo o lepším světě, opájí se instantními požitky tady a teď.

Tyto mladé bez budoucnosti Satoranský zhmotňuje v mikinách s kapucí a za slunečními brýlemi ukrytých postavách přestavujících (či přesněji rozebírajících) scénu, přičemž při interpretaci jde ruku v ruce doslovný fyzický zánik "honosného prostoru" s devalvací hodnot, morálního kompasu. Jejich konkretizaci pak završuje použitá hudba "městských kapel" Monkey Business a (pro mě hlavně) WWW.

Hudba

U použitých textů druhé skupiny bych se rád na chvíli zastavil, zajímavě totiž korespondují s děním. Opakované "Vím, že se budu, až na to budu mít..." z Pikoly je odrazem věčného nerozhodného filosofování, dovětek tohoto verše "...mstít" lze pak vztáhnout na Soleného vůči Tuzenbachovi, doznívající "A ty si myslíš, že budeš ke mně blíž, když mě uhodíš." souzní s násilným výstupem Soleného s Irinou (zvláště když tato slova zpívá Srbka Milesa Anděra Zrnić se znatelným "východním přízvukem").

Ústřední nápěv "Karamel je cukr, co se už neuzdraví." ze skladby Karamel chápu jako metaforu všech sester a Andreje, cukr jako základní surovina se může stát čímkoliv, třeba nadýchanou cukrovou vatou, přetavený ubíjejícím životem v karamel však už zůstane tmavou tvrdou hmotou.

A konečně úvodní "Hledal jsem v chaosu řád a našel jsem neřáda." z Žena líže kost pro mě odkazuje k touze uspořádat svět podle jasných a dobrých pravidel, přičemž ta jsou vždy iluzorním konstruktem, jedinou jistotou je přítomnost Nataši s Protopopovem.

A poslední poznámka k hudbě, za velmi šťastný nápad považuji mollový podkres Veršininova filosofování, kontrast mezi vznešeným a přízemním je tak velmi názorně vyjádřen i ve zvukové rovině.

Scéna

Přejděme k tomu, co je k vidění, nejdříve ke scéně. Sklepní prostor H2O svou velikostí (tedy malostí) společně s nulovým rozpočtem povětšinou neumožňuje o moc více než stůl a pár židlí, snad by to i v tomto případě stačilo. To by se ale výpravy nesměla ujmout Marie-Luisa Purkrábková, která se s něčím takovým nespokojí, do inscenace vnesla dva funkčně výrazné prvky. Jednak náznak okna a dveří, čímž vznikly jasně oddělené prostory uvnitř domu a před ním. Když se v závěrečném dějství přesouvá děj cele ven, stačí tyto objekty umístit na zadní stěnu a ejhle, opravdu se změnila lokace. Pro někoho snad prkotina, pro mě nádherná ukázka síly divadelnosti, jak málo stačí, aby byl v divákovi vyvolán potřebný dojem.

Střih. V Dejvickém divadle hrají Racka a scéna sestává z desítek obrazů (když se inscenace připravovala, divadlo oslovovalo své věrné, aby se tolik obrazů vůbec sehnalo), které jsou postupně odstraňovány. Na jednu stranu je to působivé znázornění postupného chátrání, naproti tomu je v něm ale cosi mechanického, funguje primárně na základě kvantity, vidět tolik obrazů takhle vedle sebe je samo o sobě zážitek.

Purkrábková si k vyjádření téhož vystačí s obrazy pěti, není to sice taková podívaná, ovšem to, co na nich je, a způsob, jak s nimi zacházejí okapucované postavy mezi dějstvími, je o to více obdařuje významem. Na prostředním je kýčovitě vykreslená Moskva, po stranách venkovská idyla. To vidíme v úvodu a "je to ono", postavy uvězněné prakticky na venkově žijí vidinou návratu do Moskvy, ona kýčovitost odpovídá Moskvě jako představě, snu. Stejně tak to souzní s Irinou, kolem venkov, v hlavě Moskva.

Při první přestavbě jsou všechny obrazy kromě ústředního otočeny rubem dopředu, vidíme tak čtyři bílé plochy a uprostřed stále Moskvu. Co to znamená? Mentálně jsme se přesunuli k Máše, venkov kolem neexistuje, zůstává jen vnitřní představa Moskvy. Zároveň jde oproti předchozímu stavu o úpadek. A konečně s přihlédnutím k aspektu současnosti (a Praze) vnímám ony bílé plochy jako paneláky, komentář k modernímu velkoměstu, uprostřed pro turisty udržované historické centrum, kolem "jednobarevné krabice" pro místní.

Následuje odnesení čtyř otočených obrazů, zůstávají po nich prázdné rámy a uprostřed ještě pořád Moskva. Jde o další fázi propadu a zároveň se dostáváme k Olze, život je prázdnou skořápkou, která prostě jen je, tak jako rámy bez obrazů existuje vlastně zbytečně. Moskva se v mysli možná pořád ještě ukrývá, ale už leda jako izolovaná představa bez kontextu.

A konečně zmizí i rámy, stejně jako odcházejí vojáci, Moskvu k sobě tiskne Irina, aby ji nakonec i ona odložila, dílo zkázy je dokonáno, z "honosného prostoru" nezbylo už vůbec nic, scéna je připravena pro Satoranského závěrečný výjev, definitivní vítězství malosti či reality, jak chcete.

Herci

A zbývá závěrečná část, totiž herecké výkony. Většina postav je alternovaných, proto jsem navštívil obě premiéry a dost na mě zapůsobilo, jak rozdílné byly. Zašel jsem proto i na obě první reprízy, abych si to nějak srovnal, leč přinesly mi některá další překvapení. Takže postupně, začnu těmi, kdo alternovaní nejsou.

Veršinin Petra Šedivého je konstantní figurka proplouvající dějem, aniž by se jí nějak výrazněji dotkl, nechává se svést Mášou a zase odchází ke své rodině. Nejsem si jist, nakolik jde o režijní záměr, pravdou ale je, že v této poloze jsem Šedivému uvěřil. Společně s ním a zároveň v kontrastu k němu hraje Tomáš Weisser přesvědčivě Tuzenbacha, zarputilého barona upřímně toužícího po Irině (a délkou přípravy už ne tak upřímně po poctivé práci). V hlavě mi uvízl jejich výstup, kdy Tuzenbach nadhazuje, že by mohl být právě v danou chvíli šťastný, načež Veršinin odpovídá, že to je (obecně v oněch časech) nemožné. Jenže Šedivého Veršinin má celou dobu na tváři lehký úsměv, zatímco ve Weisserově obličeji se odráží Tuzenbachova vážná odhodlanost. Viděno čtyřikrát, pokaždé to tam bylo, jde o Satoranského hru s kontrastem či "výchozí nastavení herců", jež nepřehrají?

Pevně ve své roli je usazen Samuel Toman, jeho Solený je mimoň nasupeně obcházející kolem, aby pronášel částečně nesrozumitelné poetické repliky a občas mu bouchly saze, postavu buduje nervózními gesty, zbrklou akcí a všepronikající bazální nejistotou, nakolik do dané společnosti patří, stejně jako vědomím vlastní méněcennosti podle obecných měřítek.

A pak je tu Kulygin Ondřeje Kulhavého. O něm už jsem se obšírně rozepsal v blogu k Ostrovním lidem a zde se mé dojmy jen utvrzují, Satoranský zná Kulhavého možnosti a naplno jich využívá, jeho Kulygin je mašina valící se po vlastních kolejích, člověk, jenž vyměnil štěstí za spořádanost (přičemž štěstí by se mělo dostavit tak nějak automaticky, protože i to přece patří k řádnému životu). A tak přemítá o čistotě záclon a koberců, aby mezi řečí prohodil cosi o své ženě Máše, kterou miluje, přičemž není jasné, co tím myslí, stejně tak může mimoděk Olze sdělit, že nebýt Máši, vzal by si dost možná ji, a nelze mu to nevěřit, naopak je pravděpodobné, že v jeho vesmíru "žena jako žena", že se k Máše vztahuje jako k součásti představy "správného stavu bytí", k němuž přináleží manželka. Zároveň Kulhavého projev způsobil, že jsem se na jeho výstupy už dopředu těšil a s každým dalším zhlédnutím toto dychtění spíše rostlo, jeho "autonomní akce" mě zkrátka opravdu baví.

Pánskou sekci uzavírá alternovaný Andrej, s nímž si výrazně lépe poradil Mikuláš Jurečka, jenž svou postavu provedl celým jejím vývojem, naproti tomu na Prokopovi Novákovi byla až příliš znát jeho nejistota a nezkušenost.

To nejlepší nakonec, dostali jsme se k dámám. Pokud jde o Olgu, tak byť celou hru zahajuje, je pro mě v textu vlastně dosti upozaděna, snad proto jsem na premiérách Kateřinu Humhalovou ani Kateřinu Hrdinovou v této roli příliš neregistroval. Ovšem na druhé první repríze mě Humhalová okouzlila drobnými tahy, jimiž vykreslila Olgu jako "typickou učitelku", nervózní šedou myš s nemocí z povolání ve formě úzkostlivého dbání na pořádek.

Veliké překvapení mi přichystala postava Máši, když jsem se dozvěděl obsazení, přiznávám, že jsem byl zvědavý hlavně na Karolínu Vaňkovou. Dá se říct, že nezklamala, její Máša se sice straní dění ukryta za knihou, ale uvnitř ní to vře a v příslušných chvílích se na povrch prodere Vaňkové přirozená energičnost, což se při svádění Veršinina projeví jako poslední pokus zachytit se lepšího života, do něhož dává Máša v krátkém záblesku opravdu vše.

To je jistě přesvědčivá interpretace, jenže kam se hrabe na Mášu Marie-Luisy Purkrábkové, jež Veršinina svádí od prvního setkání, předvádějíc plný arzenál ženských zbraní - gesta, pohledy, práce s osobním prostorem, Purkrábková si buduje pozici, z níž je ona scéna svedení jen logickým vyústěním předchozího obdobně jako Soleného souboj s Tuzenbachem, Purkrábková tak touto linií dotváří Satoranského koncepci.

Ze sester zbývá Irina, pro mě nejspíše hlavní důvod odlišného vnímání premiér. Možná je to čistě můj dojem a snad to nevyzní špatně, ale pro mě Natálie Nováková nemusí Irinu z prvního dějství hrát, protože tím naivním rozpustilým děvčátkem prostě je, takový byl můj první dojem z ní. Irinin propad do sebe pak pro Novákovou znamená ubírat na optimismu, chleba se však láme v samotném závěru, kde je Irinin projev intenzitou srovnatelný se začátkem, avšak v téměř protikladném ladění. Zde jsem se při premiéře s Novákovou minul, repríza už byla o poznání lepší.

Naopak u Anežky Šťastné jsem si byl na základě jejích předchozích rolí jistý (a svým výkonem mi to potvrdila), že tragickou Irinu utáhne, leč obával jsem se právě prvního dějství, v němž bych neměl jako divák vycítit ani náznak věcí budoucích. Zbytečné bylo mé strachování, Šťastná je už dnes slibná herečka a Irininu úvodní bezstarostnost zahrála přesvědčivě.

Tak, snášíme se z výšin na zem, tedy k Nataše. V této kategorii suverénně vítězí Tereza Havránková, jež má svou postavu pevně vybudovanou a napříč reprízami konzistentní, přičemž její Nataša je taková omezená oportunistická mrcha, že bych měl téměř chuť si před Havránkovou odplivnout, její výkon je natolik působivý, že konečně chápu, proč si někteří lidé myslí, že nemají rádi určité seriálové herce jako lidi jen proto, že hrají záporňáky. Bravo, tleskám a místo odplivnutí ruku líbám.

Velmi příjemně mě na premiéře překvapila Zdislava Čarnogurská, když předvedla výkon pro mě směle srovnatelný s Havránkovou, což je dokladem, že na to má. Škoda jen, že se jí to na repríze nepodařilo zopakovat, inscenace je běh na dlouhou trať a každý úsek je stejně důležitý.

A nakonec musím zmínit Anfisu Kateřiny Michalíkové, role sice drobná, ale její "Cože?" společně s výrazem, kdy čeká, až se Andrej vypovídá, si chci nahrát, ve virtuálních diskusích by to byly skvěle použitelné memy.

Závěr?

Co zůstalo nevysloveno? Pokud doufáte, že už opravdu nic, tak lituju, pár poznámek ještě zbývá. Průběžně jsem odkazoval k tomu, že Satoranského 3 sestry jsou komedií. Ovšem důvod, proč je možné Čechovův text interpretovat vážně, je, že jde o komedii chytrou, závažnou. A Satoranský to respektuje, s blížícím se závěrem mizí z tváří publika úsměv a atmosféra se stává pochmurnější. Ovšem nejde jen o emoční rovinu, jsem rád, že Satoranský zachoval scénu, v níž se Olga pře s Natašou o Anfisu.

Vyjevuje totiž cosi podstatného, ač nám můžou přijít nepraktické sestry ve srovnání s pragmatickou Natašou směšné, přece jen oplývají něčím, co by nemělo zmizet s jejich odchodem, totiž způsoby, elementární slušností, morálkou. Vracím se vlastně k úvodu, ke zmínce o potřebě aristokracie. Malý obyčejný život může být plodný ve své krátkozraké činorodosti, ale bez aspoň špetky nadhledu se pro mnohé stává peklem, na jednoho vítěze připadne deset poražených.

S pádem (té lepší) rodové šlechty vzaly za své i jistoty pro poddané a byl to sociální stát, kdo převzal tuto roli. Natašino "Přišla z venkova, už je k ničemu, tak ať se tam vrátí." je velmi přesným vyjádřením neoliberální představy pracovního trhu, lidské zdroje na něj přicházejí "kdovíodkud", aby byly těženy, dokud se to vyplácí, potom už trh nezajímají, tak ať se vrátí "kdovíkam". Když Nataša Olze říká "Buď to nechápu já, nebo mě nechceš pochopit ty.", nejde ani tak o problém v komunikaci mezi dvěma ženami jako o základní rozpor mezi vnímáním člověka zevnitř jako autonomní bytosti s kontinuálním vývojem, jehož jednou (časově omezenou) stránkou je schopnost pracovat, a zvenčí jako kolečka v soukolí společnosti, jež je zajímavé jen tehdy, dokáže-li se dostatečně otáčet. A Nataša má pravdu v obou částech repliky, ona Olgu opravdu nechápe, není schopna dohlédnout za obzor okamžitého užitku, naopak Olga ji skutečně nechce pochopit, odmítá svůj pohled na Anfisu (a člověka obecně) takto redukovat.

Už jsem se lehce otřel o Satoranského schopnost nacházet a vyzdvihovat paralely, zde bych rád zmínil ještě dvě, jež mají zajímavý přesah. Každodenní práce a malý šedý život neubíjejí jen sestry, ale i "nízké postavy" (Kulygina, Anfisu), únava je téma táhnoucí se napříč textem a je jí věnován celý jeden výstup (Irina, Olga, Veršinin, Kulygin). Nevím, jak to máte vy, ale přestože břímě drobné dřiny dopadá na všechny postavy podobně, podvědomě soucítím jen s Irinou a Olgou. Opět tu působí onen předpoklad, že sestry mají na zahálku nárok.

Obdobný dvojí metr pak najdeme i v otázce nevěry. Nataša podvádí Andreje s Protopopovem, Máša Kulygina s (ženatým) Veršininem (tedy aspoň se k tomu chystá). Na obecné vztahové rovině jde o totéž uspořádání, žena se zaslíbila muži a za jeho zády se schází s jiným, ovšem přijde mi, že konkrétní vnímání je rozdílné, u Nataši jde o další manifestaci nízkého oportunismu, Máše naopak přejeme, že by mohla najít někoho sobě rovného. Či jinak, nízká Nataša podvádí s nízkým Protopopovem vznešeného Andreje, zatímco vznešená Máša se vznešeným Veršininem nízkého Kulygina, co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi.

Zajímavá otázka též je, jak interpretovat závěr, konkrétně Irinin proslov o tom, že se musí žít a pracovat. Při tradičním pojetí bychom mohli říct, že Irina pozvedá prapor padlého Tuzenbacha a mávajíc jím se po spadnutí opony skutečně pustí do budování lepších zítřků, ona sama sice o svou Moskvu přišla, ale o to více bude usilovat o Moskvu pro každého z příštích generací. Ve světle Satoranského koncepce se však nabízí alternativní výklad, totiž že jde o rezignované konstatování nemožnosti setrvávat ve vzpomínkách na minulost ani snech o budoucnosti, "musí se žít a pracovat" znamená, že nezbývá než přijmout to, co je, a nějak se s tím poprat, jde o další variaci, obdobu jejího přistoupení na sňatek s Tuzenbachem.

A poznámka poslední, inscenace vznikla jako výstup práce Martina Satoranského s přípravkou (byť mimořádně šikovnou) OLDstars, rád bych proto oddělil herce od "tvůrčího týmu". Satoranský oplývá kvalitami režiséra i dramaturga (mimo to, že je i celkem schopný herec, to ale v tomto případě není podstatné), což se projevuje v tom, že jeho inscenace dávají smysl, o něčem vypovídají a dokážou diváka oslovit. Marie-Luisa Purkrábková by pak snad mohla být docela dobrá herečka, ovšem to, co předvádí jako scénografka, podle mě ukazuje na mimořádný (zatím intuitivní) smysl pro práci s prostorem a divadelnost, jenž by si zasloužil kultivovat.

Moc bych si přál, aby duo Satoranský-Purkrábková v rolích režisér-scénografka přesáhlo prostor H2O a vydalo se do velkého světa, jedna taková spolupráce už proběhla na inscenaci Svolení reinkarnovaného Divadla La'My, kéž by to byla první sněženka oznamující blížící se jaro.

Závěr

Sečteno a podtrženo, 3 sestry jsou pozoruhodnou inscenací, již doporučuji navštívit minimálně jednou kvůli Satoranského režii a Purkrábkové scéně, minimálně dvakrát pak kvůli zhlédnutí všech alternací. A děkuji za možnost nahlédnout, že Čechov skutečně psal komedie.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.