Předmluva Stopařova průvodce po Galaxii (toho skutečného, ne stejnojmenné knihy) začíná těmito slovy: "Vesmír je velký. Fakticky velký. To byste nevěřili, jak je hrozivě obrovitánsky velký, že z toho zůstává rozum stát." Představte si, že byste v prostoru celého vesmíru chtěli hrát divadlo, kolik byste potřebovali herců? A kolik příběhů? Ani historie všech minulých i budoucích civilizací by nemohla případného diváka zbavit dojmu ze všech koutů čišící prázdnoty.

Jeviště Divadla na Vinohradech je velké. Pravda, zdaleka ne tak velké jako vesmír, ale je velké. A zaslouží si velký příběh. Ne nutně svojí hodnotou, ale košatostí, množstvím postav a prostorem, v němž se odehrává. Hned na úvod si přiznejme, že Cyrano takový prostě není, jeho podstatná část by se dala odehrát klidně v Ungeltu (či ve zkušebně vinohradského divadla, ať nemusíme chodit daleko), aniž by postavy trpěly klaustrofobií.

Proč píšu podstatná část? Protože Cyrano je poněkud schizofrenní hra. Na jednu stranu jde o vskutku komorní příběh Cyrana, Roxany, Kristiána a hraběte de Guiche, na stranu druhou sledujeme též vzestup a pád gaskoňských kadetů. A zde se dostávám k prvnímu z problémů, jež mám s vinohradskou inscenací. Jde o nerespektování určitého nepoměru mezi těmito liniemi. Zatímco příběh nenaplněné i jen zdánlivě naplněné lásky zaujme patrně v jakékoliv době, neboť se obrací k samé podstatě člověčenství, motiv vlastenectví a armády jdoucí na smrt z rozkazu velitele zní v dnešní době přece jen poněkud cize a pompéznost, s jakou je zde akcentován, vyznívá naprázdno, ne-li až směšně. Osud skupiny indiferentních jednotlivců postrádá též možnost ztotožnění se s kterýmkoliv z nich, kadeti jsou bezejmennými loutkami předurčenými, aby položily své životy z důvodů, kterým nerozumí.

Inscenace se marně snaží předstírat rovnoprávnost obou rovin příběhu, osobní i skupinové, můj výsledný dojem je, že scény s kadety mají jen ospravedlnit rozlehlost prostor, v nichž se hraje, protože ty by se do zkušebny opravdu nevešly.

Další problém mám s postavou Kristiána. Ten je vyobrazen jako hloupoučký hřebeček, jenž se zakouká do Roxany prostě proto, že je v pravý čas na pravém místě. Není pro něj nikterak výjimečná a jeho zájem o ni je čistě pudový. Jelikož nemá šanci vyjadřovat se na jí očekávané úrovni, s vděkem přijímá Cyranovu nabídku, aby užil jeho básnického talentu. Budiž, proč ne, do této chvíle je jeho postava uvěřitelná.

Potíže však přicházejí ve vyhroceném závěru, kdy Kristián konečně přes svou omezenost pochopí, že to není on, koho Roxana milovala, že celou dobu chovala city k Cyranovi, neboť to byla jeho slova, jež živila její touhu, krásná tvář by nikdy nemohla stačit. Vzhledem k tomu, že je Kristián důsledně líčen tak, aby k němu divák neměl možnost přilnout, není ani důvod, proč by měl sdílet jeho bolestné procitnutí. A co hůř, ani na poli rozumu není Kristiánova tragédie příliš uvěřitelná, kde by se vůbec měly v tomto tělesně zaměřeném hezounkovi vzít silné emoce, jež by bylo možno s ním prožít? Ne, Kristián se stává vedlejší postavou, dalším z kadetů, jen shodou okolností o něco bližším hlavním aktérům než ostatní.

Ani Roxana neujde mé nevděčné klávesnici, musím se k ní však dobrat oklikou a vrátit se na začátek. Tam najdeme Roxaninu smrt, v ústraní, v péči jeptišek. Pozadí scény tvoří artefakty z jejího života, jež zároveň poskytují jakýsi rámec lidské historie. Vizuálně působivé, zároveň vděčné co do vyplnění nepatřičně rozlehlého prostoru. Příběh samotný je potom koncipován jako vzpomínky ze záhrobí, Roxanin duch se obrací k životnosti minulých časů a nachází styčnou plochy ve smrti i smutku coby smrti ideálů, duše.

Roxana je zralá a zkušená žena, smířená se životem i se sebou a takto vystupuje i ve své projekci minulosti. Proč ne, chtělo by se říci, je to jistě zajímavý a netradiční pohled. Jenže, ač idea sama o sobě může působit kladně, její ztvárnění budí rozpaky. Lze snadno uvěřit Roxaně - mladé naivní husičce, jež okouzlena Kristiánovou krásou ráda uvěří, že má stejně půvabnou duši schopnou tak barvité výpovědi. Můžeme jí odpustit, že nerozpozná Kristiánovu podstatu ve chvíli, kdy se tento ve své mladické troufalosti odhalí předtím, než mu Cyrano přispěchá na pomoc. Můžeme ale tutéž shovívavost projevit i u Roxany vzpomínající? To snad po ubohém divákovi nikdo nemůže chtít, smiřme se proto s tím, že vzpomínky jsou záznamem toho, co se událo, a retrospektivní motiv není až tak mocným čarodějem.

A zde přichází chvíle, kdy začnu být osobní, role Roxany se ujala Dagmar Havlová-Veškrnová. Není to vděčný úděl, Roxana coby nepříliš inteligentní precioska nechávající se "utáhnout na vařenou nudli" dle svého přesvědčení skrývající jakékoliv vlastní emoce nenabízí zrovna mnoho příležitostí k herectví, po jevišti se pohybuje jako obdivu hodná mramorová socha. Kdyby v této poloze vydržela, dalo by se říci, že v divácké mysli její výkon neulpí, po formální stránce byl však bravurní.

Bohužel se ke konci inscenace nachází výstup, v němž Roxana podléhá návalu emocí a dává je výrazně a hlasitě najevo. A v tu chvíli... Jak přiblížit, co jsem viděl? Představte si symfonickou báseň, kdy se v jednu chvíli orchestr utiší, aby dal prostor sólu na harfu. Jenže co čert nechtěl, harfistka si zlomila ruku a jako záskok za sebe poslala svého manžela, povoláním dřevorubce. Výsledek by byl asi podobný, něco tak nepatřičně falešného aby člověk pohledal. Kdybych si chtěl hrát na ďáblova advokáta, asi bych vystavěl obhajobu na tvrzení, že Roxana, dlouhodobě se cvičící v umění skrývání emocí, zcela zapomněla, jak je vlastně projevit, a doufal bych, že této konstrukci porota bude věřit o poznání více než já sám. Protože ale na tuto hru přistoupit nehodlám, musím konstatovat, že onen moment byl... Jaký je český ekvivalent výrazu "epic fail"?

Střih. Než přejdu k důvodům, proč Morávkova Cyrana nepovažuji za zcela ztracenou inscenaci, zmíním poslední neduh, tím jsou snad všechny výstupy Veroniky Žilkové. Předně jsou tu její kreace coby ztělesněné smrti lačnící po všech aktérech, jež vyznívají poněkud samoúčelně a jejichž nejvyšším ospravedlněním se zdá býti, že jsou dalším kamínkem do mozaiky výplně jeviště. Jak si ale vysvětlit způsob, jímž coby Roxanina dueňa sděluje, že se její svěřenkyně dostaví pod rouškou noci? Jaký režisérský pokyn mu musel předcházet? Představuju si něco ve stylu "Veroniko, je to sice malá epizodka, ale snaž se ji nějak natáhnout, určitě zvládneš, aby ten výstup byl nezapomenutelný." A to vskutku byl, pár slov pronesených tím nejnesnesitelnějším a nejnepřirozenějším hlasem, kam až má paměť sahá, to nelze zapomenout. Paní Žilková v ten moment svým projevem s přehledem strčila do kapsy "experty" z Jezerky, Fidlovačky či Ypsilonky, v kontextu inscenace se pak účinek rovnal šrapnelu inspektora Trachty. Poslední nepatřičností, kterou nemohu nezmínit, je hihňající se jeptiška v závěrečné, jinak důstojné scéně, přiznávám, že si nejsem jist, zda i tento prvek obstarala paní Žilková, ale nepřekvapilo by mě to, její úloha by tak byla završena s obdivuhodnou důsledností.

Nepochybuji, že vše, co zde odsuzuji, má hlubší smysl, který mi jen unikl (stejně jako například polonahý muž s podnosem v úvodu). To mě dostává k panu režisérovi Vladimírovi Morávkovi. Pokud ve svém hodnocení někdo napsal, že Morávek inscenaci nerozbil na sled nesrozumitelných obrazů, musím souhlasit, ovšem s poznámkou, že je tento jeho rys čitelný v oněch malých úletech, jež drobně, ale soustavně rozptylují a znervózňují.

A opravdu poslední výtka - závidím těm, kteří se dostali na představení, na němž nebyl problém s mikroporty, já to štěstí neměl a vzhledem k tomu, že se komentáře "bylo to hrozné" a "bylo to dobré" v čase náhodně střídají, dospívám k názoru, že případné zlepšení není výsledkem k němu směřujícího vývoje a poučení se z předchozích chyb, ale jde o příznivou shodu okolností, jejíž výskyt je nemožné predikovat.

Tak, nakydal jsem už dost hnoje a mohu přivonět k růžím, jež z něho vyrostly. Dosud jsem nezmínil samotného Cyrana v podání Martina Stropnického. Cyrano, to je především neobvykle výrazný nos, jejž je možno chápat ve dvou rovinách. Tou první je prostá fyzická existence, Cyrano připomíná Pinocchia a jeho "výstavní frňák" je tím prvním, co při pohledu na něj každého upoutá. Tou zajímavější rovinou je pak jeho symbolický význam, jde o zdroj adlerovského komplexu méněcennosti, Kainovo znamení (je možno jej vnímat jako trest za hříšnost v podobě touhy po vlastní sestřenici, materializovanou vinu), původce zápletky, prvek, jenž předurčuje budoucí vývoj.

Na Vinohradech ustoupili od explicitního vyjádření ve prospěch psychologické stránky, divák se tak nedočká umně vymodelované protézy, Cyranův nos je naznačen páskou, která navíc v druhé polovině zcela zmizí. Důraz je kladen na podstatné, obecenstvo má dvojí výhodu, vidí Cyranovu odlišnost bez toho, aby na ni příliš fixovalo svoji pozornost, tento přístup považuji za nadmíru šťastný.

A mohu pokračovat, Martin Stropnický v tomto "postmuzikálu" oživuje svoji hudební minulost, jeho zpěvně kytarová sóla obohacují fakt, že Cyrano je obratný řečník a básník, o nové rozměry a znásobují divákův kladný vztah k němu, neztratí se ani v hromadných hudebních číslech (pomineme-li ony prokleté mikroporty).

I po herecké stránce podává pan Stropnický velmi solidní výkon a ve výsledku se tak na jevišti zhmotňuje Cyrano, jenž si pro sebe krade veškerou divákovu přízeň, a ten mu drží palce a prožívá s ním jeho osud, aby v závěru uronil i nějakou tu slzičku.

Stejně jako v samotném příběhu, i v inscenaci hraje druhé housle hrabě de Guiche ztělesněný Pavlem Baťkem, podstatné na této poznámce je to, že zůstává hráčem, jehož je možno si všimnout, není nerozlišitelnou součástí doprovodného orchestru.

K pozitivním vlivům na tvorbu celkového úsudku patří ještě hudba Ondřeje Ládka a Dalibora Cidlinského juniora, atraktivnost vizuální složky umocňují kostýmy Sylvy Zimuly Hanákové.

Sečteno a podtrženo, ač Dušan Hübl ve svém blogu tvrdí, že se název odkazuje ke Kohoutově hře August August, august, já jej vnímám spíše jako varování či výstižnou charakteristiku. Vinohradský Cyrano totiž není příběhem milostného trojúhelníku, všechny jeho vrcholy obsadil samotný Cyrano, Roxanu nahradila Cyranova láska k ní, Kristiána Cyranův ambivalentní vztah k němu.

Jak ohodnotit inscenaci, jež je sice audiovizuálně působivá, formálně se pohybující v celém spektru od příběhu jedince po vypodobnění osudu davu, na druhou stranu však technicky ne zcela dotažená, obsahující rozptylující výstřelky pana režiséra, zaměřená prakticky výhradně na ústřední postavu a pro tento účel zbavena hloubky téměř všech ostatních? Zbaběle volím průměr, protože bych se mohl přiklonit k libovolnému jinému číslu pouhou manipulací s poměrnou důležitostí, již přikládám jednotlivým prvkům, z nichž se skládá celek.

Jedno je ale jisté, Cyrano!! Cyrano!! Cyrano!! Postmuzikál je počinem, který stojí za to vidět, prostě proto, že si na něj musí každý utvořit názor sám, na zprostředkovaný dojem se zde nehraje.