Divadelní studio Továrna spojilo své síly s A studiem Rubín, aby ze společného úsilí vzešla inscenace, jež sice hoří jasným plamenem, leč neoslní. Stejně jako je poněkud nevzhledně neučesaný tvar Marty Peschek jdoucí do nebe, budiž i tento blog nahodilou směsicí postřehů.

Za velmi šťastnou považuji volbu prostoru. Třicátá Marinina láska zašla na nesoudnost tvůrců, kteří "přepálili" své možnosti. Pokud na Novou scénu Národního divadla přijde čtyřicet diváků, aby zhlédli představení více než dvaceti účinkujících, je to průšvih. Pokud tentýž počet přijde do Rubínu na vystoupení o pěti osobách, je to vcelku běžný stav.

Stejně jako Třicátá Marinina láska, i Marta Peschek jde do nebe se snaží šokovat, posouvat hranice, bořit pomyslné zdi kamenného divadla. Problém je, že s tím přichází příliš pozdě. Nahota, sprostá mluva, stírání předělu mezi jevištěm a hledištěm, vystupování herců z rolí a jejich komunikace o inscenaci i věcech nesouvisejících, syntéza dětské nevinnosti a hrubosti temných koutů reality, útok na náboženská dogmata, oproštění se z okovů kauzality... Co z toho tu ještě nebylo? Většina je již dokonce relativně běžnými výrazovými prostředky.

A to je podstatné, jde o prostředky, nikoliv o cíl. Vše z výše uvedeného může být nositelem významu, pokud se někdo rozhodne mu ho přidělit, cokoliv z toho je ale samo o sobě bezobsažné, prázdné. I kdyby nakonec Jiří Štrébl ukázal "lemroucha" a Jana Pidrmanová s Týnou Průchovou na oplátku "bobry", přidaná hodnota by z hlediska sdělení byla nulová, bez hlubší interpretace by šlo o prázdná gesta.

Pokud bych se za každou cenu snažil najít smysl koncepce, kdy jsou na sebe vršeny kdysi šokující prvky, mohl bych dojít leda ke konstatování, že inscenace ukazuje, jak tolerantní je dnešní doba a jak rozmazlený a otrlý je dnešní divák. Realita ztrácí jedno tabu za druhým a divadlo ji reflektuje, je mu dovoleno stále více, od jemných náznaků přešlo k explicitnímu vyobrazení. Co by dnes skutečně naléhavě klepalo na bránu konvencí? Leda snad nepředstíraná soulož a kuchání roztomilých králíčků zaživa, tedy činy, jež budí pohoršení i obecně, divadlo dospělo do fáze, kdy je mu dovoleno cokoliv, co je přípustné mimo ně.

A ono to možná stačí, co když předchozí odstavec věrně odráží tvůrčí záměr? Co když nejde o snahu šokovat, ale ukázat, že byl vyčerpán zdroj možného úspěchu? Rád bych tomu věřil.

Je možno najít poselství v samotném Steigerwaldově textu? Lze vysledovat stopy zajímavých myšlenek, ve variacích Martiných příchodů se též skrývají zárodky možného, prostota přednebí a posun metafyzična se tváří originálně... Ale není to vše jen maska kryjící prázdnotu? Obávám se, že na tuto otázku si musí každý divák odpovědět sám, v inscenaci ji nenalezne.

Zbývá se vyjádřit k hereckým výkonům. A budu akorát opakovat, co jsem napsal o Třicáté Marinině lásce. Postavte vedle sebe Jiřího Štrébla a Janu Pidrmanovou a příměr nebe a dudy odpovídá... Doslovně. Lze to o něco zobecnit. Jiří Štrébl, Eva Salzmannová a konečně i Daniel Čámský mají "opravdové role" a opravdu hrají, jejich poloha je uvěřitelná jak ve stylizaci do postav, tak ve chvílích, kdy vystupují sami za sebe (ač i toto zůstává pro účely inscenace pózou). Naproti tomu Jana Pidrmanová s Týnou Průchovou ztvárňují inspicientky a celou dobu tak zdánlivě zůstávají samy sebou. Jenže já jim prostě nevěřil. Možná je to čistě můj problém, možná mi i v realitě životní role mladých nadšených leč hloupoučkých husiček přijdou neskutečné, nicméně vzhledem k tomu, že jsem měl pocit "tak takhle ne", věřím, že i pro mě existuje poloha "ano, to je ono". Tu jsem však v Rubínu nespatřil.

Sečteno a podtrženo, věštím Martě Peschek delšího trvání než Marininým láskám, jednak jde o inscenaci o něco zdařilejší, jednak prostory jí vyhrazené mnohem více korespondují s obsahem i formou. Verdikt procentuálního hodnocení však ponechávám na průměru.