Filmové verze O slavnosti a hostech mohla být v době vzniku vnímána jako reakce na socialismus s lidskou tváří, přizpůsobení se době mělo zřetelné politické konotace. Tato výrazná političnost se dnes z díla vytratila, ale zůstává celkem mrazivé varování o konformitě člověka, o tom, že hranice, čemu se je schopen a ochoten přizpůsobit, mohou být neustále posouvány.

V inscenaci Kathariny Schmitt hraje výraznou roli scénografie. Diváci se společně s postavami přesouvají, ve třech různých lokalitách se odehrají různé části příběhu. Nejprve se hraje ve vstupním foyer, které je svědkem krátkého úvodu, kdy se postavy chystají na slavnost, opěvují Hostitelku a nezávazně tlachají. Pak se děj přesouvá do podzemních prostor Studia Hrdinů. Podlouhlé místnost evokuje sportovní hřiště, kde jsme svědky "zápasu" pozvaných hostů o vlastní důstojnost. Skupinka je totiž tyranizována Hostitelčiným adoptivním synem Rudolfem (výborný Michal Kern) a jeho suitou. Je to celé jen vtip? Mají hosté uraženě odejít, nebo vydržet nepříjemné šikanovánía doufat, že se situace obrátí v jejich prospěch?

Po čase přichází Hostitelka (Eva Salzmannová), která se hostům omluví a pozve je ke stolu, kde se pořádá opulentní slavnost spojená s jejími narozeninami. Diváci se přesouvají do vedlejšího rozlehlého sálu, podél kterého je umístěn dlouhý stůl. Herci usedají do čela, diváci po stranách. Slavnost se ovšem brzy zvrtne, když si jeden host dovolí odejít. Vzepřel se stádnímu principu, za to musí být potrestán. Organizátoři odvazují loveckého psa a vydávají se po stopách troufalého hosta...

Diváci se díky scénickému řešení stávají účastníky slavnosti a mohou přemýšlet, zda i jejich poslušné přecházení mezi sály není znakem konformismu. Inscenace nabízí náměty k přemýšlení - odmítl by člověk pozvání ke stolu? Katharina Schmitt zkoumá, kam až je člověk ochoten zajít a zda je schopný obětovat vlastní důstojnost, pokud to udělají všichni kolem.

Zároveň je ovšem inscenace dost akademická a odtažitá, diváky může zasáhnout spíše v intelektuální rovině, k té emocionální se nepropracuje. Přesto je to zajímavá podívaná.