Dorota Masłowska patří mezi nejzajímavější autory současného polského dramatu a inscenace Mezi náma dobrý koresponduje s deklarovaným posláním Divadla Komedie - tedy přinášet nové nebo dosud neobjevené texty východní dramatiky.

Jedná se o text, který je důmyslně vystavěný, ale trochu obtížný na inscenování, jelikož má značně esejistický charakter a málo skutečně dramatických situací. Masłowska v něm spíše popisuje pocity několika generací v současném nepřehledném světě, kdy se bývalý východní blok stále ještě srovnává se svou novou rolí v Evropě.

Jazyk hry je velmi zajímavý - plný absurdit, protikladů a zvláštních obratů. Vyžaduje trpělivého a pozorného diváka, inscenaci nelze vnímat jen na půl plynu. V okamžiku, kdy člověk přestane dávat pozor, tak se může velmi rychle ztratit a už nenajet s tvůrci na společnou vlnu.

I při pozorném sledování inscenace obsahuje řadu WTF momentů. Například já osobně jsem vůbec nepochopil, jak se k tématu hry vztahovala projekce, kde záběry na lahev coca coly či bujné poprsí prokládaly obrázky Hitlera, Obamy či Zemana.

Hodně podivná je také závěrečná pointa. Divák tápe, zda ji brát vážně, jelikož jí předchází řada zcizovacích momentů. Jako znejistění diváka, co vlastně je skutečnost a co jen mediální realita, to vlastně funguje docela dobře. Jen jsem se hrozil, že by to někdo mohl vzít vážně.

Nejpůsobivějším místem inscenace je scéna, na jejímž začátku Jaromír Nosek pohádkovým způsobem popisuje smyšlenou historii Polska - od dob, kdy všichni na světě byli Poláci, až po dnešní neutěšený stav věcí. Na to navazuje monolog Malé metalické dívenky (Hana Kusnjerová), který nabízí pohled do myšlení dnešní mladé generace. Musím říct, že v lecčems připomíná i myšlení Čechů. Člověk i v naší zemi pozoruje poněkud naivní domněnku, že na západ od našich hranic je všechno růžové a život tam dává větši smysl.

Postavy ve hře vedou spíše monology než dialogy, což možná není divácky úplně vděčný model, ale vzhledem k tomu, že Masłowska kritizuje mezigenerační neschopnost komunikace, je to řešení vcelku logické. Mladí jsou rozhněvaní, chtěli by žít jinde a jinak. Střední generace podléhá konzumnímu stylu života a zažívá frustraci z práce, která obvykle nesplňuje jejich představy a do které "musí vstávat dřív, než jdou spát". Stáří už je uzavřené ve svém vlastním světě a neschopné reflektovat změny. Babička proto stále setrvává ve vzpomínkách na bombardování Varšavy za druhé světové války.

Mezi herci vyniká Jaromír Nosek, ostatní neuchvátí, ani vyloženě nezklamou.

Mezi náma dobrý je těžko uchopitelná inscenace, která nebude aspirovat na divácký hit, ale která přesto nutí k zamyšlení. Výsledek by jistě mohl být i lepší, na druhou stranu kvituji odvahu dramaturgie pustit se na neprošlapanou cestu.