Co zatím mladá dvojice Kristýna Kosová x Adam Svozil vytvořila, jsem napsal v úvodu blogu k jejich inscenaci Dánská občanská válka 2018-24, která měla premiéru 15.12.2017 v Divadle Na zábradlí. Dva měsíce poté byla uvedena další jejich novinka. V Činoherním studiu Ústní nad Labem divadelní adaptace románu Raye Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita. A netrvalo ani další dva měsíce a už můžete cestovat tentokráte do jižních Čech, abyste tvorbu tohoto tvůrčího tandemu opět mohli spatřit. A protože jsem se doslechl, že by snad v MeetFactory měla mít v červnu premiéru hra opět v režii Adama Svozila, nezbývá než dodat, jedná se nejen o nadmíru talentovaný, ale evidentně také pracovitý a naštěstí tedy vytížený pár.

Pro studiovou scénu Jihočeského divadla si zmíněná dvojice vybrala text současné kanadské autorky Nicole Moeller Téměř dokonalá láska, jenž silně čerpá ze známého osudu Nataschy Kampusch, která byla v mládí téměř osm let vězněná v podzemí jistého třicátníka Wolfganga Priklopila. Nejedná se však o nějakou prostou rekonstrukci oněch neblahých let. Naopak, text je plný zajímavých myšlenek, stejně jako řada poselství, která hra nabízí. I zde však mají nemalou zásluhu na povedeném výsledku Adam Svozil a Kristýna Kosová, neb původní předlohu citlivě, ale především zdařile upravili.

V inscenaci vystupují tři postavy, pominu-li jeden upozaděný výkon v zákulisí, a skrze jejich životní příběhy a postupné odhalování charakterů můžeme rozeznávat témata prolínající se celou hrou. Každá scéna je s detailní pečlivostí promyšlená, alespoň takový jsem měl po zhlédnutí pocit. Oněmi postavami jsou Chloe, vězněná a posléze mediálně zajímavá dívka v bezchybném podání Beáty Kaňokové, Greg, novinář, pro něhož je příběh a vedený rozhovor se znovunalezenou Chloe životní událostí, a jehož charismaticky ztvárnil Tomáš Drápela a konečně Mathew, věznitel a nepřístupný člověk, kterého velmi citlivě pojal Pavel Oubram.

Tři rozdílní lidé se třemi rozdílnými životními osudy však už jakoby od začátku inscenace něco spojuje. Co to však je nebo dokonce samotný příběh zde rozplétat nebudu. Jednak to nemá cenu, a pak výjimečnost představení dodávala rovněž atmosféra s chvílemi až detektivním napětím, o což by rozhodně neměl nikdo předem přijít, ani náhodný člověk čtoucí tento blog.

Scéna, potažmo kostýmy, to je další aspekt, který inscenaci posouvá dál. Na jedné straně jeviště je byt novináře Grega, a na druhé Mathewův sklepní pokoj, v němž Chloe byla po dlouhá léta držena. A uprostřed je jakési veřejné rejdiště. Jednoduchost a zároveň nápaditost scény na sebe strhává pozornost tak akorát, stejně jako téměř celou dobu přítomná kamera a projekce. Postavy pohybujíc se přesně ve vymezených prostorech drží pohromadě příběh, jenž se neodehrává v jediném reálném čase, a krásně je tak zobrazen úděl Chloe, se kterou scéna hraje ping pong stejně, jako ji s ní hrál její dosavadní přetěžký život. Z tvůrčího týmu je pod tím podepsaná především scénografka Pavla Kamanová.

Mathew. Postava, která apriori nemůže mít sympatie diváků. Každý rozumný člověk odsoudí někoho, kdo unese malé dítě a zavře jej do izolace. V lepším případě si o tomto člověku může někdo myslet, že je nemocný. A jistě nebude daleko od pravdy. Mathew je pochopitelně psychopat. Avšak postupně ukazující svoji neblahou minulost, a divák má tak možnost nahlédnout do jeho složité psychologie. Do nitra člověka, ve kterém je také jistý druh lásky. Muž, pro něhož je Chloe vším. Pavel Oubram je pro mne obrovským překvapením, neb zručnost, s níž se zvládal pohybovat na jedné straně v uzavřenosti a s potlačovaným vnitřním pnutím a na straně druhé s postupnou a velmi opatrně ventilující otevřeností, byla pro mne silným zážitkem.

Greg. Novinář, který by mohl být divákovi nejbližší pro svoji „normálnost". Postava, jež jen na první pohled dává dohromady nešťastný příběh Chloe a nabízí jej dál, veřejnosti. Avšak jeho životní pohnutky a situace jsou neméně zajímavé. Zdaleka nepůsobí ve hře jen jako člověk, který zpovídá oběť. Možná nemůže mít jeho postava natolik zajímavý charakter v porovnání s tím, co prožili Mathew a Chloe, ale je někdo, kdo vytváří okno, skrze něhož se pak veřejnost dívá na svět. Je to souboj mezi vnímáním pravdy a její následné úpravy pro čtenáře. Mediální obraz, bulvár, manipulace (o které se ještě zmíním), to jsou silná aktuální témata, jež hýbou světem a i natolik jedinečný případ jako je léta vězněné dítě, vedle nich nakonec vyšumí. Tomáš Drápela má v sobě určitou expresní živelnost, jakou zřejmě investigativní novinář jdoucí si za svým cílem svědomitě musí mít. Jeho výkon příjemně doplnil herecké koncertní trio.

Chloe. Jak proniknout do hloubi její duše? Příběh Chloe má totiž mnoho rovin a jak se na jevišti střídají časové roviny, postupně se i divákovi skládá mozaika rozbité duše mladé ženy, jejíž život byl v mládí ostrým řezem změněn jednou provždy. Na jedné straně je tu dívenka uvězněná s nadějí, že je to jen krátkodobá nepříjemná epizoda v jejím dětství, postupně však dozrávající v ženu, která s jediným člověkem, s nímž je několik let v kontaktu, dokáže navázat specifický vztah dosahující manipulace, a opět, na druhé straně mediálně propíraná žena, chránící své tajemství, postupně jej odkrývající novináři, aby i s ním začala manipulovat a doufající, že se jí podaří stvořit vlastní příběh, protože to je přeci JEJÍ PŘÍBĚH A MUSÍ BÝT O NÍ. Beáta Kaňoková dostala těžký úkol rychlostí blesku přepínat mezi prožívanými rozdílnými stavy její postavy, a to ještě jako bonus musela společně s Tomášem Drápelou vytvořit v jedné scéně další dvojici. Nezbývá než hluboce smeknout, jak se s postavou sžila, jak přirozeně s ní žije a nevypadává ani na vteřinu. Její přesnost je jedním ze základních stavebních kamenů této inscenace. A k tomu je potřeba přičíst, že text není zrovna nejstručnější. Jestliže jsem v Cenách divadelní kritiky pro Beátu Kaňokovou hlasoval jako talent roku 2017, letos po třetině roku 2018 je vážnou adeptku na ženský herecký výkon.

Téměř dokonalá láska je krásná inscenace o nedokonalosti lásky a samotě v každém z nás. O manipulaci, jež je možná nejsilnějším hráčem ve hře zvané „Ztracenost člověka a jeho orientování se v současné společnosti". Všem tvůrcům jsem už víceméně vzdal hold v textu blogu, ale závěrem ještě dodám, že společně s druhou letošní premiérou na Studiové scéně Na Půdě (Letní vosy nás štípou už i v listopadu) jest toto ten pravý základ k tomu, aby nová umělecká šéfka činohry Martina Schlegelová udělala z tohoto prostoru místo, kde bude nastaven vysoký standard pro nové progresivní komorní inscenace, za kterými se jednoduše vyplatí jezdit z celé republiky.