Fantazírování s Baronem Prášilem v Divadle ABC mate svou hořkostí. Na vyloženě komediální či parodické téma zapomeňte, neboť v Gorinově textu je zašifrována alegorie na život v Sajúzu dob minulých, střety fantazie čili umění s ideologií a podstatné je samozřejmě téma zbavování identity. Na jednu stranu se vymačkává tato hlavní myšlenka, na druhou divák by neměl zůstat ošizen o prášilovské fanfarónství – a vznikl tvar, který vstříc publiku promlouvá poměrně zjednodušeně a až moc schematicky. Hraje-li se o mechanismech, které už naštěstí nejsou funkční, nutně je oslabena dramaticky stěžejní linka. Nemůže fungovat ne proto, že bychom snad měli krátkou paměť, ale z té příčiny, že ta prášilovská omáčka kolem nic nosného v sobě nemá. A v mysli se usidluje pocit: je to nějaké slabé..., i když triky první půlky jsou důmyslné. Chybí však tomu nějaký zásadní inscenační nápad, možná rovnou celý klíč, nebo i důvod, proč tohle nasadili. Inscenaci potápí i kontrast archaičnosti a civilního pojetí. K němu se inscenace uchýlí po pauze. A tak „koukatelný“ zůstává jen výkon Oldřicha Víznera v titulní roli. Vše, co postava říká a jak jedná, působí naprosto uvěřitelně. Tomuto baronu Prášilovi opravdu nic nezpochybníte. Ani to, že upřímně miluje.

Viděl jsem to, co jsem viděl, a celkový dojem z viděného je 50 %.