Nové ostravské činoherní divadlo Studio G má ve svém repertoáru adaptaci novely Karla Čapka Hordubal. 

Studio G je malá scéna s hledištěm pro 80 diváků. Jeviště má odhadem cca čtyřicet metrů čtverečních a od hlediště není nijak odděleno.  Technické vybavení je skromné - jednoduchá světelná rampa a nezbytný zvukařský a osvětlovací pult. 

Režisér Pavel Gejguš, který je autorem dramatizace, rozdělil scénický prostor na dva plány. Přední část jeviště, kde se odehrávaly venkovní scény, byla po celé délce pokryta slámou, na pravé straně stály opřeny o stěnu vysoké dřevěné štafle. 

V zadním prostoru, představujícím světnici, posléze hospodu a soud, stál na malém koberci starý bílý stůl a několik štokrlat a u zadní a boční stěny jednoduché postele. 

Režisér dobře využil niku v zadní stěně, která, zakrytá režným závěsem, fungovala jako pomyslný vchod na půdu.

Inscenaci odehrálo šest herců, kteří pomocí jednoduchých rekvizit či kostýmních doplňků nenásilně “přeskakovali” do různých postav. 

V prostoru, kde hlediště téměř splývá s jevištěm, kdy se hraje tzv. na dotek s divákem, musí herec hrát zcela pravdivě. Každá faleš, každá nevěrohodná intonace v takto bezprostřední blízkosti diváků nepříjemně zaskřípe. 

V tomto představení herci požadavku pravdivého projevu dostáli. 

Výborný Hordubal Vladislava Georgieva prošel cestou od vracejícího se udřeného chlapa, těšícího se na ženu a dítě, přes zklamaného manžela, nalhávajícího sobě samému, po poznáním zasaženého, umírajícího, zlomeného muže velmi přesvědčivě.   pozn. - herec byl za tuto roli navržen na Cenu Jantar za nejlepší divadelní herecký výkon
Miroslava Georgievová byla Polanou přesných, úsporných gest, vyjadřujících bez patosu zoufalství bezradné ženy v bezvýchodné situaci. Autentičností, věrohodností, přesvědčivostí byla postava Polany jasně čitelná až do poslední řady bez toho, aby herečka musela vybočit ze svého civilního herectví.
Čeledín Štěpán Manya Adama Langera, silný, vášnivý, divoký a pyšný, byl dvěma hlavním protagonistům rovnocenným spoluhráčem. 
Tito tři herci přinesli do inscenace vše, co spisovatel ve svém příběhu vykreslil. Napětí, lásku, nenávist, pýchu, bezmoc. Jeviště bylo zahuštěno tak silnými emocemi, že divák, vtažený do děje,  neměl čas po celé představení vydechnout. 

Ve vedlejších rolích vystoupili Anna Cónová (Míša, četník), Andrea Zatloukalová (Hafie, četnický aspirant) a Jakub Georgiev ( Černý kůň, Ďula Manya). Všichni tři svými výkony úspěšně sekundovali hlavní trojici.
Andrea Zatloukalová byla postavena před dva poměrně náročné úkoly. 
Zahrát jedenáctiletou Hafii  tak, aby divák uvěřil, že před ním nestojí dospělá žena, se herečce i bez podpůrných vizuálních pomůcek velmi zdařilo. Scéna, kdy malá Hafie bezelstně usvědčí před soudem svoji matku a Štefana z vraždy, byla dojemná a pravdivá. 
V další roli mladého přemotivovaného policejního aspiranta měla sice herečka pár momentů, kdy lehce sklouzla k parodii, byl to však jen drobný kaz na jinak bezchybném výkonu. 

Inscenace Hordubal ve Studiu G ukazuje, že skvělé divadlo se dá dělat i s minimálními finančními prostředky a v nevelikém prostoru, ovšem za předpokladu, že soubor disponuje kvalitními herci, se kterými pracuje dobrý režisér. 
A toto vše Studio G má.