Vzhledem k ceně vstupenek většinou neváhám, divadlo mohu mít často za míň a zážitek z toho, že vzniká něco přímo před mýma očima, je neopakovatelný. V pátek jsem udělala výjimku – šla jsem do divadla na film. „Smíchov pláče, Brooklyn spí“ je film natočený v produkci Švandova divadla. Vznikal v divadle, ale taky hodně na Smíchově. Autorem scénáře, režisérem a zároveň i epizodním hercem je sám umělecký šéf Švanďáku Dodo Gombár. Příběh je vlastně takový obyčejný, jakých se stávají stovky dnes a denně. Ale zasazení do atmosféry Smíchova a divadla vzbuzuje emoce, které jsou podpořeny jakýmsi tajemnem, které je okolo nás a nikdo z nás nemůže za jeho hranici. Tak či onak se ho dotýkáme, hledáme a toužíme jím proniknout. Někdo ho hledá v půdě, jiný v mýtech a pověrách,a další ve víře.

Příběh o divadle bez divadla. Bude se hrát nebo ne? Zkoušíme to zbytečně? Tyhle otázky jsou určitě na pořadu dne v každém divadle. Zároveň však i tři silné lidské příběhy. O lásce – v otázce, kde ji hledat? Její nalezení ve chvíli, kdy to člověk nečeká. O naději v beznaději.

Neporozumění Gombár ilustruje na své rodné maďarštině. Ač relativně blízká země, jazykově je nám tolik vzdálená. Jazyk ukazuje také na jakési jiné vnímání světa. Svět beze slov si nedovedeme představit, ale neporozumění si často začíná právě ve sféře jazyka.

Našla jsem si v tom filmu jakási trojiční schémata. Dítě – sex- láska, v této trojici autor hledá odpověď na otázku co zlého se stalo, nebo možná naopak co se stalo dobrého ve světle narození. Smrt – vztah- naděje, to vše na pozadí pokřivených rodinných vztahů, kdy se ptáme, co se událo lidského a zároveň doufáme, co božího se uděje. Bolest – vztek – křik, člověk na prahu zhroucení. Naše neštěstí překonalo hranici únosnosti, a mé vědomí s tím bojuje, ten stav se musí změnit. Uvolnění přichází ve výkřiku, slzách.

Ďábel – hřích – upálení, něco nelidského, co se změní…zvláštní postava Mária Čermáka, kterou ocení hlavně stálí diváci Švandova divadla, protože ti ho potkávali na jevišti celou minulou sezónu. Tady je možná další odpověď na otázku, kterou divadlo v závěru sezóny položilo divákům. Kdo je ten pán z deseti programových plakátů?

Ve filmu hrají herci Švandova divadla, minulí i současní, ale také vypůjčení herci z Městského divadla Zlín. Z hereckých výkonů mě zaujali Kristýna Frejová a Kamil Halbich jako sourozenecká dvojice a Eva Leimbergerová, jako jakási novodobá panna Marie. Hvězdu divácky líbivých Mužů v naději Petru Hřebíčkovou, tu uvidíte v úplně jiné roli, takové přirozenější a uvěřitelnější.

Život v jeho každodenní podobě, je plný nebo prázdný? Hledání něčeho, co ovládne čas, ten divadelní, ale i ten obyčejně lidský.
Myslím, že tento nízkorozpočtový film nastavuje zrcadlo dnešní filmové produkci, kde všechno musí být minimálně 3D. Kouzlit s kamerou, jen zachycením barevnosti jednotlivých ročních období a skvělá práce obyčejného střihače je alespoň pro mě mnohem větší zážitek. Celou atmosféru ještě doplnila příjemná autorská muzika Davida Rottera. Jen mě mrzí, že se film asi nedostane do široké distribuce, ale kdo máte cestu na Smíchov, tak doporučuji jít jednou do divadla na film.