Divadlo je komunikace a jako takové se skládá z vícera rovin vypovídání. Stejně jako v mezilidské komunikaci bývá těžiště sdělení na jedné rovině (ať už ve významu slov, v intonaci, mimice...), bývá i u divadla jedna složka vůdčí (slovo, vizuální stránka, pohyb, zvuk...). Má-li divadlo věrohodně promlouvat, je třeba, aby byly všechny roviny výpovědi v souladu, aby se vzájemně podporovaly a rozvíjely.

Inscenace Dopisy Olze naráží na zásadní problém. Složka textu, který je zde nosičem sdělení, převyšuje všechny ostatní roviny, které nejsou sto k samotnému textu nic přidat. V horším případě na sebe nevhodně strhávají pozornost, v lepším případě text pouze ilustrují. Inscenace je nabitá nápady, narážkami, využívá dobře opakování, plyne a nenudí, jednotlivé scény a gagy však zoufale kloužou po povrchu. Chytají se slov recitovaných úryvků dopisů, ale neodváží se jít hlouběji, vystoupit z lehce ironické, láskyplné karikatury Václava Havla k člověku stojícímu uvnitř existenciálního souboje se sebou samým o sebe samého.