Vladimír Morávek narežíroval jasnou prosincovou noční oblohu a zavěsil na ni úplňkový měsíc, to aby potěšil Marii, pannu čistou, přicházející cestou ušlapanou, slámou vystlanou, na setmělé Hradčanské náměstí.

Nebe pokropilo Zemi anděly. Anděly malými i středními, s křidélky i křídelemi. Vznášeli se kolem zapálených ohňů v Mariině blízkosti, pluli těsně nad zemí, postávali na okolních zítkách, na žebřících, ve světle luceren.

Hrály se koledy. V okně Salmovského paláce se zjevil sám Archanděl na výsostech. Z dálky připomenul svou existenci Ďábel ďábelská v ženské podobě maršálky v klobouku, s vlečkou a husím brkem barvy čerstvé krve. I smrt, černá dáma s cigaretou, načuhovala do davu, ale Josef nás vyzval: běžte jako poutníci za lusthauzem svého srdce.

Andělé stáli a seděli podél cesty, kráčeli s davem, kývali z malostranských oken a balkónů, „tudy, tudy“ ukazovali nám. A zpívali. Dovedli nás přes dvůr k Baráčnické rychtě, na dlažbě slámou posypané stály makety ovcí a okřídlených, povědomých černobílých postav, které sem zřejmě seslal Wolland. Peklo nikdy nespí, ani po světové derniéře. Nápis „Betlém“ u vstupu a šipka dovnitř. U stolů sedí andělé, pastýři, děti, vítají poutníky a zpívají.

Slámy na zemi přibylo, po schodech sestupujeme do chléva. V zamlženém, zadýchaném vzduchu je útulno a andělé přinášejí vánoční manu: čaj a cukroví.

Kolem kulisy jeslí vykukují velké okřídlené ovce. Nad jeslemi k sobě natahují prsty dvě ruce, fragment ze Sixtinské kaple. Po mostě Božího ukazováku přecházejí malé ovečky. Dojdou k člověku-Adamovi? Drobné hvězdy září nad sálem, na druhé straně čeká město Betlém, zní harmonium, anděl na kúru zpívá nebesky čistým hlasem, andělské sbory se rojí, jeden z andělů také nese ovečku na svém ukazováku… A Josef s knihou knih v ruce opakuje:

„Psáno jest v svatý Bibli,
psáno jest v svatým Písmu.
Tím líp. Narodí se Ježíš Kristus.
Vyjde hvězda jasná, vyjde hvězda jasná –
a tam sám, ve chlívě, zčistajasna,
narodí se Ježíš Kristus.“

Nevadí, že ďábel plaší anděly, až z nich peří lítá, až jim svíce hasnou. Dobro se nedá. Archanděl sestoupí z okna nad sálem po nebeském žebříku a přinese uondané Panně Marii nejcennější dar, děťátko Jezulátko. Narodil se Kristus Pán a vyšla Hvězda jasná, dívenka v lesklém organtýnu, jiskřivá jako pár prskavek. Panna Maria má slzy v očích, znějí koledy. Budí se pastýři a tančí, jak jim Archanděl v nebeském okně ukazuje. Veselme se. Převeliké klanění nastává. Tři mágové v brokátu a vysokých špičatých čepicích přicházejí, my tři králové jdeme k vám. Ten černý vzadu položí k jeslím kámen. Je to úděl.

Jan Jakub s hlavou plnou starostí se chystá dirigovat Tichou noc, zpěváčci jsou neposlušní, nedochvilní. Nakonec je musí brát takové, jací jsou. To si Archanděl oddychl. Kolik práce mu to dalo, než k tomu Jakuba přiměl!

Jenže - hromy a blesky - síly nebeské jsou oslabeny! Ďábelské housle, bubínky, armáda zla se vydává na pochod, sálem to hrozivě duní a chybí síla, která by ji zastavila. „Zabiješ je všechny?“ ptá se Herodes vznešené Smrti. „Zabije je všechny!“ skřehotá nahlas maršálka pekelných vojsk. Na koho smrt ukáže, ten padne k zemi. Jděte k čertu s kosou! Smrt je majestát. Důstojně se otáčí kolem své osy, z dlaní jí srší.

Musíte utéct, přejít Jordán, řeku nadějí, ve které zmizel i vánoční kapr, a uchýlit se s Ježíškem do Egypta. Konečně Archanděl nabral síly! Odhodlaně kráčí s plamenným mečem vstříc zlým mocnostem.  Herodův trůn se kácí, peklo propadá peklu. Smrt je zelená rukavice a zmizela v mracích. Děti se vracejí! Kdo měl žít jen krátce, bude teď žít dlouho. Ježíšek povyrostl, v dlouhé červené sváteční košili cupitá vedle Marie.

„Kdo můžeš, zpívej!
Ať zpívají i ti, co mají huby dřevěný,
co mají oči bolavý,
co mají duše zchvácený…“

… vrací se po závěrečném potlesku Vladimír Morávek ke slovům Jana Antonína Pitínského. A tak zazpívají děti, zazpívá celý sál, a on nám popřeje krásný Advent a Vánoce.