Náš geneticky zakódovaný strach z neznámého. Strach z odlišnosti, jejíž podstatě nerozumíme, která ale může ohrozit něčí osobní, podnikatelské, politické a jiné zájmy bez ohledu na to, nakolik jsou etické, či neetické. Úměrně tomu, čím jsou tyto zájmy sobečtější, pak vygraduje prvotní instinktivní strach jedince v davovou a mediální hysterii, v níž schopnost rozeznat poctivost od podvodu zaniká. Kdo je tady nepřítel a kdo lid? Tak stojí otázka, k níž míří koncepce inscenace Ibsenova Nepřítele lidu v podání divadla Narodowy Stary Teatr z Krakova. Společenské drama z roku 1882 o střetu lékaře, jednajícího v duchu Hippokratovy přísahy, s komunální politikou, řízenou osobními zájmy (to vše umocněno rodinnými vazbami) je vysoce aktuální  a dá se velice dobře zobecnit, nebo naopak napasovat na konkrétní kauzu. Režisér Jan Klata charakterizoval své pojetí slovy „sex, drogy a minerální voda". Prostředí undergroundu, z něhož se etablují znepřátelené tábory, může být v Polsku vnímáno jako narážka na hnutí Solidarita a pozdější rozkoly v něm. Český divák ale tenhle aspekt patrně ani nezachytí – a to je vlastně dobře.

Nově založený festival středoevropských divadel Palm Off Fest má evidentně velkou ambici. Dílo polského režiséra Jana Klaty bylo v Praze uvedeno vůbec poprvé, a to na velké scéně Divadla pod Palmovkou. Samozřejmě se nabízí srovnání se stejným titulem v podání berlínského Schaubühne a v režii Thomase Ostermeiera, který byl loni k vidění na Mezinárodním festivalu Divadlo v Plzni. Zatímco jeho závěr prověřoval pevnost morálního postoje rebelantských manželů Stockmannových, polský herec Juliusz Chrząstowski v roli doktora Tomase Stockmanna předkládá v podstatě tuto otázku: Co mám udělat, abych byl váš nepřítel, nebo přítel? K přímému komtaktu s publikem je využita scéna doktorova varovného projevu k obyvatelům lázeňského městečka (stejně jako u berlínské inscenace - a snaha o vyvolání diskuze s českým publikem vycházela v Praze naprázdno obdobně jako loni v Plzni). Chrząstowski zůstává na jevišti sám a apeluje na publikum nejkontroverznějšími momenty z nedávné historie česko-polských vztahů, od nichž se posouvá k uprchlické krizi, či k zaměnitelnosti obsahu Koránu a Bible, přičemž si pohrává se změnami postoje útočníka a napadaného. Samozřejmě, že to může působit prvoplánově, jde však o srozumitelnost, o obecně známé problémy. A nutno ocenit akcent na české prostředí.

Jan Klata přistupuje k režii – dle vlastního vyjádření – jako k divadelnímu samplerství, čehož je Nepřítel lidu ukázkovým příkladem. Zkrácený Ibsenův text začíná jako rozhlasová hra a dále je sem tam proložen drobnými aktualizacemi a zcizovacími hudebními a pěveckými vstupy, kdy si herci ze svých rolí jakoby odskočí k euforickému společnému tanečku či řádění (včetně demonstrativního bubnování na barely), a od metalu k pohybové etudě na popík s opakovanou demonstrací násilné smrti. Provázanost i rozdílnost dvou odlišných světů se promítá už do scény. Naleštěné modré dlaždice na obvodové stěně, od poloviny potřísněné vyvěrajícím kalem, evokují prostředí zdraví ohrožujících nových lázní i střet zájmů. Změť nesourodého nábytku a různých předmětů jako někde ve squatu je výrazem asociálnosti, bezdomovectví a nuceného nomádství. Chrząstowskiho doktor Tomas Stockmann se občas chová jako pankáč s indiánskou životní filozofií a má v sobě naivitu nebezpečného idealisty. Na pozadí teatrální horlivosti, střídané umíněností i tichou naléhavostí, se rýsuje nevypočitatelnost jednání této postavy. Další, místním společenstvím neintegrovatelné jedince, zastupují jeho dva mentálně handicapovaní synové a starší dcera (zřejmě prostší povahy), která zvlášť v rozhovoru o víře v anděly působí jako zakuklená mystička. Rodina, již doktorův bratr, starosta Peter, pomohl ze sociální nouze, tak zahrnuje celou škálu typů, proti nimž stojí parta „zloduchů". Relativně „normální" domácí paní Stockmannová je jen chabým můstkem mezi dvěma světy.

Režijní stylizace kolísá mezi karikaturou, znevažováním obsahu a stagnací, kdy jako by bylo nutné jen odehrát nezbytnou část textu. Naléhavost či humor mnohých metafor se člověku vybaví mnohdy až zpětně – například černobílý kontrast kostýmu bratrů Stockmannů, kdy starosta v obrovském slaměném čepci připomíná samozvaného náčelníka a doktor v téže ozdobě s úplňkovým měsícem na pozadí zaříkávače všech bakterií, co jich jen v místním vodovodním potrubí koluje. Tomas v dialozích během rehabilitačního cvičení kromě nápravy fyzických těl vede budoucí protivníky k nápodobě svých pohybů, což by se dalo vykládat jako přetahování myšlenkových vzorců. Symbolem vyprázdněného smyslu zmanipulovaných médií se stává polštář s monitorem televizní obrazovky během vysílací pauzy. A Morten Kill s kissáckým líčením jako rocker-stařešina zradí nákupem akcií veškerý punk vesmíru v jeho nejhlubší podstatě.

Karavana vyděděnců táhne dál a je jedno, zda si závěrečný obraz lodi jako jediného majáku v moři špíny dáte do souvislosti s uprchlickou krizí, podnikatelskými podvody či politikou, nebo ho přijmete prostě jen jako katarzi Ibsenova dramatu. Náš strach z neznámého je výchozím bodem pro manipulaci, přicházející zvnějšku. Přitom, zachováme-li si zdravý rozum a racionální přístup, uvidíme, že hrozivé bouřící vlny mohou vznikat jen prostým pleskáním igelitové plachty. Stejně jako v efektní závěrečné scéně krakovského Nepřítele lidu.