Psychóza ve 4.48

Nemám moc ráda experimentální divadlo, nicméně tohle bylo opravdu strhující, hlavně díky výkonům. Petra Bučková je hvězda a její (operní) začátek představení si budu pamatovat ještě dlouho.

Tři herečky (v paměti mi utkvěla především Petra Bučková) a několik vrstvících se hlasů, většinou patřících depresivní pacientce. Lahůdková experimentální hra, anebo projev chorobné mysli? Je to myslím jedno. Hranice mezi vnější realitou a vnitřním hlasem je prolomena, identity se divoce přelévají. Na pozadí toho všeho se vynořují otázky o (ne)normalitě, tlaku okolí, labyrintech lidské duše, nemoci... Inscenace připomíná kabaret (režie: Filip Nuckolls), je tragický i groteskní zároveň. Dominuje však sebedestruktivní smutek, hněv, znechucení.

a nejlepší bylo, že v brně na víkend nezůstal nikdo - doprovod odjel, přátelé odjeli... prázdný byt - tak to chtělo dvě flašky bílého, abych se v těch 4:48 náhodou neprobudila. existenciální hadra.

Nejniternější a nejsmutnější podívaná v Brně.

Neuvěřitelné! Depresivní příběh o smrti zinscenovaný tak, že vám běhá mráz po zádech, ale zároveň ve vás vyvolává obrovskou touhu žít! Výtečné tři herečky, skvělá hudba.

Konečně se mi poštěstilo vidět alespoň část silného souboru Hadivadla pod takovým režijním vedením, které je schopné ten potenciál využít. Text, který je defacto nepříliš zajímavým výlevem, se tu mění v hutnou, významově nabytou a strhující jevištní báseň.

Nemám moc ráda experimentální divadlo, nicméně tohle bylo opravdu strhující, hlavně díky výkonům. Petra Bučková je hvězda a její (operní) začátek představení si budu pamatovat ještě dlouho.

Tři herečky (v paměti mi utkvěla především Petra Bučková) a několik vrstvících se hlasů, většinou patřících depresivní pacientce. Lahůdková experimentální hra, anebo projev chorobné mysli? Je to myslím jedno. Hranice mezi vnější realitou a vnitřním hlasem je prolomena, identity se divoce přelévají. Na pozadí toho všeho se vynořují otázky o (ne)normalitě, tlaku okolí, labyrintech lidské duše, nemoci... Inscenace připomíná kabaret (režie: Filip Nuckolls), je tragický i groteskní zároveň. Dominuje však sebedestruktivní smutek, hněv, znechucení.

a nejlepší bylo, že v brně na víkend nezůstal nikdo - doprovod odjel, přátelé odjeli... prázdný byt - tak to chtělo dvě flašky bílého, abych se v těch 4:48 náhodou neprobudila. existenciální hadra.

Nejniternější a nejsmutnější podívaná v Brně.

Neuvěřitelné! Depresivní příběh o smrti zinscenovaný tak, že vám běhá mráz po zádech, ale zároveň ve vás vyvolává obrovskou touhu žít! Výtečné tři herečky, skvělá hudba.

Konečně se mi poštěstilo vidět alespoň část silného souboru Hadivadla pod takovým režijním vedením, které je schopné ten potenciál využít. Text, který je defacto nepříliš zajímavým výlevem, se tu mění v hutnou, významově nabytou a strhující jevištní báseň.

Nemám moc ráda experimentální divadlo, nicméně tohle bylo opravdu strhující, hlavně díky výkonům. Petra Bučková je hvězda a její (operní) začátek představení si budu pamatovat ještě dlouho.

Konečně se mi poštěstilo vidět alespoň část silného souboru Hadivadla pod takovým režijním vedením, které je schopné ten potenciál využít. Text, který je defacto nepříliš zajímavým výlevem, se tu mění v hutnou, významově nabytou a strhující jevištní báseň.

Tři herečky (v paměti mi utkvěla především Petra Bučková) a několik vrstvících se hlasů, většinou patřících depresivní pacientce. Lahůdková experimentální hra, anebo projev chorobné mysli? Je to myslím jedno. Hranice mezi vnější realitou a vnitřním hlasem je prolomena, identity se divoce přelévají. Na pozadí toho všeho se vynořují otázky o (ne)normalitě, tlaku okolí, labyrintech lidské duše, nemoci... Inscenace připomíná kabaret (režie: Filip Nuckolls), je tragický i groteskní zároveň. Dominuje však sebedestruktivní smutek, hněv, znechucení.

Neuvěřitelné! Depresivní příběh o smrti zinscenovaný tak, že vám běhá mráz po zádech, ale zároveň ve vás vyvolává obrovskou touhu žít! Výtečné tři herečky, skvělá hudba.

a nejlepší bylo, že v brně na víkend nezůstal nikdo - doprovod odjel, přátelé odjeli... prázdný byt - tak to chtělo dvě flašky bílého, abych se v těch 4:48 náhodou neprobudila. existenciální hadra.

Nejniternější a nejsmutnější podívaná v Brně.