Recenze

Na jeviště Klicperova divadla se vrátily postavy známé ze hry Jedlíci čokolády Davida Drábka. Sestry Helena, Róza a Válerie a jejich drazí mužové Jan a Ludvík se nyní představují o deset let později ve hře Velká mořská víla.

Jak se za tu dobu změnily životy osudových sester? Heleně (Isabela Smečková Bencová) se splnil sen a s Janem (Jan Vápeník) vychovává dvě vysoce inteligentní děti, které je ale děsí svou nadprůměrnou bystrostí. Není přesto šťastná, kouzlo prvního zamilování do Jana přešlo ve stereotyp a Jan navíc nemá práci. Živí se s poťouchlým Ludvíkem (Jiří Zapletal) jako tajné očko špehující na objednání ženaté muže na záletech. A podle slov Johna Travolty ve filmu Kdopak to mluví má správný táta „udržovat mámu šťastnou, aby nedoháněla děti k šílenství“. Ani jedno se však nedaří. Róza je stále bezprostřední dobrosrdečná žena oplývající napovrch bujarou veselostí, ale uvnitř trpící kvůli nenaplněné touze po dítěti. A Valérie (Pavlína Štorková)? Prakticky éterická bytost s hlavou v oblacích, která radí, pomáhá a stmeluje. A přitom sama je křehčí, než si umíme představit.

Velká mořská víla v sobě nezapře pohádkovost zvýrazněnou na pozadí reality. Situace těžké i lehké, s nimiž se postavy musí vypořádat, pokud vůbec chtějí. A ony chtějí.

Drábkův emotivní koktejl

Davidu Drábkovi nelze upřít talent pro hrátky s lidskými emocemi. Nikdy své inscenace nesměřuje k jednomu žánru, ale vždy dokáže vytvořit doslova emotivní koktej, při jehož „konzumaci“ má člověk problém stíhat vytahovat a uklízet kapesníky. Osvědčuje se nechat kapesník venku po celou dobu a utírat s ním slzy smíchu i dojetí. Ve Velké mořské víle tomu není jinak, vedle groteskních situací (provedených zejména komikem Jiřím Zapletalem nebo Janem Vápeníkem) se objevují i výrazně sentimentální chvíle. Při monologu přiznání Pavlíny Štorkové diváka doslova mrazí. Oproti Jedlíkům čokolády, kteří byli podle mého názoru více komediální, se ve Velké mořské víle nad osudy všech postav stahují větší mračna existenciálních otázek.

Heleně situaci navíc zkomplikuje příchod doktora Adama (Jan Sklenář), který chce podstoupit terapii tmou v černé sluji a zbavit se mrazivého střepu ve svém srdci. Bohužel jeho „dykovská“ krása (Drábek se jak známo nezdráhá do svých vtipů zapojit i celebrity, Vojtěch Dyk navíc nazpíval ústřední píseň inscenace) a zvláštní aura Heleny způsobí, že se do sebe zamilují. Ale ani mýdlový princ, jak Drábek postavu Adama nazval, nedokáže přimět Helenu ke spojení jejich životů. Jejich společná pohádka sice nemá šťastný konec, ale Helena je žena s příběhem a ten šťastně končí. V anotaci hry na webových stránkách Klicperova divadla se píše o Velké mořské víle jako o lásce nebeské podruhé se zastávkou v Čechách. Ale přestože i Drábkova hra končí typicky americkým „hepáčem“, po celé dění nejde jen o šťastný a čistý průlet světem iluzí. Ty naopak postavy ztrácejí a dostává se jim poznání mnohdy nepříjemných pravd. Ale jak známo – člověk svého štěstí strůjcem – a na to Drábek ve svých inscenacích nezapomíná poukázat.

A nezapomíná ani na mravokárné monology, prostřednictvím kterých sděluje světu nespokojenost s různými aspekty společnosti a světa vůbec. Ani ve Velké mořské víle se nezdržel těchto umravňovacích tendencí, podařilo se mu však rozptýlit je do děje, takže tolik nevyčnívají jako v některých jeho hrách předchozích.

Inscenace dojme i pobaví, ve druhém případě nesou zásluhu zejména slovní hříčky Rózy a Ludvíka, jejichž představitelé jsou zaručenými strůjci humoru. Mnohé repliky se zavrtají do paměti a stejně tak je tomu i s hlavní písní "Velká mořská víla" nazpívanou jak zmíněno Vojtěchem Dykem, s textem Tomáše Belka a hudbou Darka Krále. Drábkova Velká mořská víla je vskutku poctivou čistírnou duší.