Recenze

Dürrenmattova Návštěva staré dámy, která se na repertoáru Národního divadla v Brně objevila letos v červnu, je vždy velkou hereckou příležitostí pro každou představitelku titulní role. Herecký výkon Marie Durnové, které byla v tomto případě úloha svěřena, také patří k nemnoha světlým stránkám brněnské inscenace. Dokáže přesvědčivě vykreslit osobnost stárnoucí ženy, kterou "život naučil" a která jde pragmaticky za svým cílem. V rámci dané inscenace jí může z jejích hereckých kolegů konkurovat snad jedině Jaroslav Dufek v roli vykutáleného (ale i nebezpečného) starosty.

Inscenace působí zpočátku velmi slibně. Poměrně věrohodně navozená atmosféra maloměsta, které žije již jen z odlesků dávné slávy ("v hotelu U zlatého anděla přenocoval Goethe, Brahms zde složil kvartet"), ale nyní zde již jen dávají lišky dobrou noc, zakládá potenciál příštího velkého dramatu. Jak čas plyne, je však stále jasnější, že skutečné drama se konat nebude. Od nejpůsobivěji vystavené scény inscenace, ve které Claire Zachanassianová veřejně vysloví svoji nabídku obrovské sumy peněz pro celé město výměnou za smrt jednoho z obyvatel, můžeme sledovat již jen sestupnou tendenci účinku jednotlivých scén.

Ta je způsobena několika faktory. Účast některých herců v menších rolích působí dojmem, že jsou na jevišti jen do počtu, herecké výkony řady z nich se nesou ve stylu profesně zvládnuté rutiny. Časté případy váznutí dialogů a "skákání do řeči" (způsobené zřejmě neusazeností inscenace krátce po premiéře) zabraňují plynulosti jednotlivých výstupů a neúmyslně tak divákům připomínají, že "jen" sledují divadlo.

K příznivému vyznění inscenace nepřispívá ani řada aktualizací (billboardy, počítač, přidané zmínky o známých osobnostech současnosti - Bill Gates ad.), které děj zbytečně časově ukotvují, zatímco v textu hry je jakési bezčasí přímo zakódováno. Stejně tak není na místě řada drobných "humorných odlehčení" (herci komicky napodobující hlasy lesních ptáků, zkarikování některých vedlejších postav až na hranici bizarní grotesky), která jen rozmělňují potenciál textu, účinně vypovídajícího o moci peněz a lidských slabostech.

V recenzované repríze byly tyto nedostatky dovršeny v závěrečné scéně usmrcení Alfreda Illa. Dva herci, kteří měli "mrtvolu" přenést do rakve, nekonečně dlouhé vteřiny (čas je v okamžicích trapnosti opravdu velmi relativní) zápasili s váhou svého hereckého kolegy, než se jim ho za všeobecného veselí konečně podařilo dovláčet do několik metrů (!) vzdálené rakve. Publikum se tak na okamžik pomyslně přeneslo z honosného interiéru Mahenova divadla na vystoupení maloměstských ochotníků v místní sokolovně. Jedná se opět o chybu režijní koncepce. V podobných případech má být zvolen takový způsob realizace, který s jistotou zaručí hladký průběh provedení.

Při závěrečné scéně Dürrenmattovy hry by se neměl z hlediště ozývat smích. Ten, který byl slyšet v Mahenově divadle, byl jen potvrzením nevalné úrovně nové inscenace první brněnské scény.

Hodnocení: 40 %