Recenze

Morávek utržený ze řetězu nebo Morávek ve vrcholné formě. To jsou dva úhly pohledu, kterými se dá nazírat na nejnovější režii divadelního mága v jeho domovské Huse na provázku. Dramatická jevištní báseň o slavném moravském skladateli Leoši Janáčkovi se skládá ze silně obrazivých scén, vykazuje ovšem i tradiční slabiny Morávkových režií.

Koncept inscenace není nikterak jednoduchý. Hra začíná jako disputace nad Janáčkovým životem a dílem, především nad tím, jak velkou část jeho tvorby zaplňuje láska, skladby o ní. Teprve v rámci sporu o Mistrových milostných vzplanutích je postupně ztvárněno šest epizod ukazujících Janáčkovy osudové ženy. V čem je Morávkova síla a slabina zároveň, je důsledné naplňování zvolené koncepce. Režisér se od ní nedokáže oprostit ani v okamžicích, kdy je zřejmé, že by to celku prospělo. Řeč je o vstupech znalců Mistrova díla (trio profesor Dur, docent Moll a doktor Křížek), které se nikam nevyvíjí a ve druhé části jsou zcela zbytné. Každý z odborníků má svůj pohled, o kterém se snaží ostatní přesvědčit, přičemž tato snaha se stupňuje nikoliv gradováním argumentů, ale pouze zvyšováním decibelů. Jakkoliv chápu, že chtěl Morávek těmito vstupy zachytit nepostižitelnost umění v nějaké kvantifikované podobě, celkově to inscenaci spíše rozrušuje.

Pozoruhodnou součástí inscenace je scénické řešení. Tvůrci nezvolili typické kukátko, ale posadili diváky proti sobě, herci hrají mezi nimi jako v aréně. Navíc jsou na obou stranách hlediště před třetí řadou ponechány široké průchody, které jsou hojně využívány pro defilé postav z Janáčkových oper. Některé mizanscény skutečně berou dech a působí dojmem opravdové divadelní magie. Divákova pozornost se totiž obvykle tříští mezi několik různých výjevů, a když se chce vrátit očima zpět na dění, které sledoval před chvílí, zjistí, že jeho postavy se zatím kamsi vytratily. Pokud si divák dobře vybere místo, bude silně vtažen do celého janáčkovského panoptika. Já jsem si vybral druhou řadu, takže část výjevů se mi odehrávala za zády. Nic pro slabé a lekavé povahy – minimálně třikrát mě čekal skutečný úlek, když mi nejprve přímo přes hlavu vystřelil Revírník, poté mě do hlavy praštil ocas lišky Bystroušky, aby mě nakonec vylekal nějaký chasník z Její pastorkyně silným úderem valaškou do dřevěné podlahy. Hlavní část jeviště je ale osazena velmi dlouhým stolem, na jehož jednom konci obvykle nacházíme postavu Leoše Janáčka, na druhém pak některou z jeho osudových žen.

V případě inscenace Leoš aneb Tvá nejvěrnější se Morávkovi velmi dobře podařilo zapojit do hry hudbu, citace jednotlivých Janáčkových děl jsou integrální součástí celého spektáklu. Naživo je doprovází pianista Martin Jakubíček a houslistka Gabriela Vermelho, která také ztvárňuje personifikovanou Smrt. Daří se jí to s mrazivou elegancí, stejně jako houslové a operně pěvecké vstupy.

Herci jsou většinu času přítomni na jevišti v kompletním složení, do děje vstupují komentáři, zpěvem či alespoň rytmizovanými drobnostmi typu cinknutí sklenice. Nejvíce zaujme Martin Havelka, který je jako Janáček v pokročilém věku příkladně úsečný, ale i dojemně dětinský, toužící po objetí. Geniální moravský skladatel je člověkem obdivovaným i odmítaným, jeho vztah k ženám je ambivalentní – neumí být sám, ale zároveň ani nedokáže s nikým dlouhodoběji žít. Z jeho šesti životních lásek jsou nejvýraznější Eva Vrbková s nadhledem ztvárňující subretu Gabrielu Horváthovou a pochopitelně Anička Duchaňová, která vytvořila úlohu Zdenky Janáčkové. Její osud nemilované ženy, který trpně přijímá, je kontrapunktem k Janáčkově rozšafně rozdávané lásce jiným ženám.

Leoš je inscenací s rozpoznatelným režijním rukopisem Vladimíra Morávka. Příznivci si jistě přijdou na své a nakonec se objeví i obligátní rakev, která snad nemůže chybět v žádné režisérově inscenaci (tentokrát ovšem v mini verzi jako reminiscence na Janáčkovu operu Její pastorkyňa). Člověk se tomu někdy musí trochu pousmát, avšak Morávkovi nikdo nemůže upřít ohromnou emocionální sílu některých scén, v případě Leoše třeba tu, jak si pro Janáčka kráčí po stole Smrt pomalým a důstojným krokem, v ruce smyčec místo kosy.