Recenze

Ve dvou premiérách koncem dubna představilo Studio DAMÚZA v Experimentálním prostoru Roxy / NoD svůj nový projekt. Po faustovském Neúplném snu a NoD Quijotovi se tvůrčí tým Divadla pro příští generace rozhodl naservírovat oněm generacím Shakespearovy Sonety v překladu Martina Hilského.

„Takový sonet, to je vlastně šlágr,“ říkával Jiří Suchý v dobách, kdy v Semaforu „odpouštěla má láska mému koni tu jeho loudavost“. Podle Hilského předmluvy, kterou se autorka scénáře Lucie Trmíková inspirovala, jsou sonety malými klenoty, renesančními miniaturami ve verších, tedy i atraktivním materiálem ke zhudebnění. Pro Kabaret Shakespeare je do pop-jazzově laděného hávu oblékl Emil Viklický.

Autorka Lucie Trmíková doplnila prožitky milostného trojúhelníku dobovými kázáními, texty z Knihy Job, žalmy a dalšími. Dámě otevřela prostor k vyjádření skrze poezii Else Lasker-Schülerové.

William je mrtev. Ať žije Vilda! Pokud byste si od návštěvy slibovali romantický večer plný poezie, vězte, že Lucie Trmíková a režisér Jan Nebeský zaujali k jevištní interpretaci Sonetů stejně nekonvenční přístup jako kdysi autor, jenž namísto konkrétní dámy svého srdce zahrnul milostnými verši mladého přítele a zpochybnil niternou i vnější krásu opěvované lady. Přesto se nemusíte bát – básník je přítomen! „Ve věčných verších věčně přežívá,“ ať už tu zazní v podobě skvělých songů za doprovodu živé hudby, anebo v přednesu.

„Divadlo je rejdištěm satanovým, semeništěm hříchu a sakristií ďáblovou,“ a „někdy ďábel vstupuje i do herců.“ Pravou identitu monumentální postavy Kazatele (Karel Dobrý) prozrazují berle – to kulhavý šklebící se ďábel dští síru na diváky. Nebo že by se kolem belhala skrytá nenávist, kterou v sobě nosí tajemná Černá dáma?

Od samého počátku se ocitáme v konfrontaci, v níž se ocitají hledači identity sličného mladíka a sebestředné milostnice. Měl Shakespeare skutečně tajného milence? Nebo psal na objednávku mecenáše, o jehož finanční podporu usiloval? Měla černá dáma černou pleť, oči nebo duši? Znamená pach z jejích úst, zmíněný v Sonetu č. 130, že se jedná o samotnou Smrt? Nebo že kouřila cigarety? Mimochodem, cigarety přijdou vhod.

Pekelný Kazatel ví, o čem mluví, a všichni herci to potvrzují. Zářivou hvězdou jak Sonetů, tak Kabaretu, je mladý Šlechtic (Miloslav König). Narcisistní, neidentifikované „WéHáčko“ vládne vysokým sebevědomím, mladickou lehkomyslností, chtivou vášní, vyzývavostí. Může si to dovolit. Vždyť právě ono představuje básníkovu inspiraci, kluzkou vazelínu, hladký základ pro hladce plynoucí verše. V pěveckých číslech předvádí neuvěřitelné hlasové eskapády a Sonet č. 29 „Když zrazen Štěstěnou a tupen všemi, svůj úděl psance s pláčem proklínám“ v jeho podání patří k vrcholným momentům celé šou.

David Prachař v roli samotného autora Sonetů zpočátku pokorně trpí, jak se ostatně na básníka sluší a patří. Teprve později se identifikuje se Shakespearem a chátrající tělesnou schránku občerství ve snadno dosažitelné náruči Černé dámy (Lucie Trmíková). Když ponižovaný taťka-stvořitel nabádá mladého milence k zachování rodu nebo se v renesančním duchu vrací k přírodě, stává se přes veškerou směšnost vysoce aktuální. Kdo asi dnešní singl girls a singl boys zvěční v básních takové úrovně, že v nich přežijí i bez potomků?

Ďáblem nastrčená, do sebe ponořená Black Lady s vyhořelou duší se nebrání ani Básníkovi, ani Šlechtici. Trojúhelník autora a jím stvořených dětí se uzavírá. Boha se můžete dovolávat, jak chcete, peklu nelze uniknout, když číhá v nebi. U Shakespeara nosí „andělská dáma“ z klasických sonetů rudá křídla a černou svatozář.

Kostýmy tu vůbec mají důležitou úlohu. Rychlé převleky Šlechtice odpovídají pestré škále básnických přirovnání, pro něž se stal předlohou. Z divoké šelmy se mění ve Slunce či zlatý poklad, korzetem zdůrazňuje panenskou krásu a zženštilost a v černé se ztotožňuje s barvou nové milenky, zatímco stárnoucí, moudrý Básník ctí po celou dobu tóny podzimu. Jednoduchý prostor dává všem detailům vyniknout.

Shake-Spear. Kabaret se v duchu básníkova záměru vyhýbá stereotypům. Teatrálním způsobem ukazuje lásku ve všech podobách a otázky po smyslu lidské existence si klade s nadhledem. Jen závěrečná chytlavá píseň „Odpověz mi, odpověz“ zřejmě utkví někde v paměti jako otazník. Atmosféra alžbětinské doby sem prosákne v popisu popravy, tehdejšího skutečného pouličního lidového „divadla“, nebo v pasáži o páchnoucím Londýně.
Každý z herců vnáší na jeviště konkrétní energii a do melodicky pestré nabídky songů osobitý projev. Kolísavé tempo premiéry se srovnalo už při první repríze.

Samozřejmě to není nutné, ale pokud si chcete shakespearovské řádění vychutnat opravdu do všech podrobností, vyplatí se přečíst si předem Sonety včetně zmiňované obsáhlé předmluvy. Tahle odlehčená, leč chytře promyšlená podívaná totiž není ani tak o generacích, jako o schopnosti vhledu.